Článek
„Nemusíme jezdit do Číny, protože oni přijdou sem. Něco jsem si o nich nastudovala a dospěla jsem k názoru, že jim začíná být jejich země malá. Chci na ně být připravena,“ vysvětluje důvody, proč se už čtyři roky učí čínsky, šestačtyřicetiletá ekonomka Hana.
„Vždycky je lepší, když se s protějškem bavíte jeho rodným jazykem. Abych to ale zvládla, budu potřebovat ještě tak dvacet let,“ dodává realisticky.
„Vždycky je lepší, když se s protějškem bavíte jeho rodným jazykem,“ tvrdí paní Hana o své motivaci ke studiu čínštiny.
Patří mezi jazykové nadšence, kteří se v letech po listopadu 1989 nasytili některým ze světových jazyků a teď se vrhají na něco, co ovládá podstatně menší část jejich spoluobčanů.
Je to trochu paradox: jak ukázalo loňské šetření Eurobarometru, jazykové dovednosti Čechů mají sestupnou tendenci a jinou než mateřskou řečí se u nás domluví sotva polovina lidí. Zájem o exotické jazyky je však minimálně pět let na vzestupu.
Více jazyků = zajímavější práce
„Máme klienty, kteří studují třeba i tři jazyky najednou. Pokud to někomu jde, tak proč ne? Když dneska někdo není jazykově vybaven, tak nemá velkou šanci najít zajímavé zaměstnání,“ říká bez obalu vedoucí jazykové školy Březinka Michaela Kreilová.
Není divu, vždyť jazyky jako němčina nebo angličtina se dnes na trhu práce považují za standard a navrch budou mít ti, kteří překvapí něčím jedinečným.
Nemusíme jezdit do Číny, protože oni přijdou sem. Něco jsem si o nich nastudovala a dospěla jsem k názoru, že jim začíná být jejich země malá. Chci na ně být připravena.
Už proto, že kvete obchod i cestovní ruch s asijskými zeměmi a například do Afriky jezdí v rámci humanitárních misí řada českých pracovníků, kteří se potřebují domluvit s tamními obyvateli.
Do kurzu svahilštiny se tak loni v říjnu zapsal sedmadvacetiletý zdravotní bratr a student medicíny Lukáš Malý. Na jihu Ugandy, kam jezdí každé léto, totiž pečuje o přestárlé a nevyléčitelně nemocné lidi, u kterých se svou angličtinou, francouzštinou ani latinou nepochodí.
Michaela Kreilová, vedoucí jazykové školy Březinka, je přesvědčena, že kdo není jazykově vybaven, nemá dneska velkou šanci najít zajímavou práci.
„Dřív jsme využívali místního překladatele, který nám tlumočil do angličtiny, ale časem jsme zjistili, že touto cestou se hodně informací zkreslí, takže se snažíme porozumět sami. Zvlášť ve zkouškovém období nemám tolik času se svahilštině věnovat, ale díky silné motivaci to celkem zvládám. Už bych se domluvil v běžných situacích, ale ještě bych potřeboval zabrousit do zdravotnické terminologie.“
Lektorka svahilštiny Darina Šmídová potvrzuje, že každý z jejích studentů má za sebou zajímavý příběh. Ať už jde o ženy, které se zamilovaly do „fešného“ Masaje, manžele, kteří si chtějí dopisovat se svým na dálku adoptovaným dítětem, nebo podnikatele, kteří ve východní Africe hodlají rozjet živnost.
„Vzpomínám si na pána, který se rozhodl provozovat turistické plavby na jachtách s přírodovědným výkladem.“
Bavit se a trénovat mozek
Jak ukazují zkušenosti pracovníků jazykových škol, největší nápor klientů bývá v prvním semestru, ale po pěti měsících někdy až polovina studentů odpadá.
Ukáže se, že přecenili své síly nebo studium nezvládají časově. Strojního inženýra Pavla Kukulu například do kurzu čínštiny přivedl kolega, který to po půlroce sám vzdal.
Pavel Kukula má čínštinu jako koníček. „Vždycky jsem chtěl umět nějaký exotický jazyk.“
„Tvrdil, že chce zvýšit svou cenu na trhu práce, což je v případě čínštiny špatná motivace, protože ta investice se člověku vrátí nejdřív za deset let. Když už si chce někdo do životopisu přidat další jazyk, je lepší se naučit německy nebo francouzsky,“ říká třicetiletý zaměstnanec firmy na výrobu klimatizací. Čínština je už jeho několikátá cizí řeč, bere ji spíš jako koníček a nepočítá s tím, že by ji využil jinak než jako turista.
„Vždycky jsem se chtěl naučit nějaký exotický jazyk, chtěl jsem umět něco, co nikdo jiný neumí, a lákala mě představa cestování do dalekých krajů. Když se o Číně začalo mluvit jako o rostoucím ekonomickém obrovi v Asii, tak jsem si řekl, že by se mohla hodit,“ vysvětluje Pavel Kukula svou motivaci s tím, že během dovolené v zemi středu byl po čtyřech letech studia čínštiny nanejvýš schopný zorientovat se v jídelním lístku a objednat si jídlo.
„Kdyby přijeli k nám do firmy, asi už bych se s nimi dokázal pobavit, ale základ a odborné diskuse budou stejně v angličtině,“ odhaduje mladý muž, který na rozdíl od své spolužačky Hany nevěří v čínskou rozpínavost. „Nemyslím si, že nás převálcují, protože mám pocit, že většinu technologií, kterými bodují, mají stejně naučenou od nás Evropanů a Američanů.“
Studenti se ale shodnou na tom, že studium čínštiny je pro ně zábava, při které zároveň trénují mozek, a že je to skutečně běh na dlouhou trať. „Musela jsem se naučit šest lekcí, než jsem byla schopna najít heslo ve slovníku,“ podotýká paní Hana.
Jih selhal, hurá do Skandinávie!
Jazykové školy také potvrzují zvýšený zájem o studium skandinávských jazyků, především švédštiny a finštiny. V prvním případě množství studentů často navyšují posluchači medicíny, neboť vedle Německa bývá právě země tří korunek po skončení školy jejich oblíbenou destinací.
Lektorka Darina Šmídová tvrdí, že každý ze studentů svahilštiny má za sebou zajímavý příběh.
„Za poslední dva roky se počet našich studentů zdvojnásobil,“ konstatuje Charlotte Thuesenová, ředitelka pražské Školy skandinávských jazyků, která nabízí i menšinovou islandštinu, faerštinu a do své nabídky se chystá zahrnout i pobaltské jazyky litevštinu a lotyštinu.
„Po ekonomickém fiasku jižní části Evropy více lidí upřelo pozornost do Skandinávie, kde je vyšší životní úroveň,“ dodává dánská ředitelka jazykové školy. A nemá na mysli pouze klienty hledající slušně placenou práci.
Země jako Švédsko nebo Norsko jsou čím dál populárnější i u turistů, kteří už se nabažili teplých moří i alpských masívů. Finsko má zase pro studenty z České republiky velmi bohatý stipendijní program.
Student čtvrtého ročníku medicíny Lukáš Malý se učí svahilsky, aby porozuměl nevyléčitelně nemocným obyvatelům Ugandy, kterým jezdí o prázdninách pomáhat.
Od toho, aby vytáhli z peněženky sedm až deset tisíc ročně (za dvě vyučovací hodiny týdně), lidi neodradila ani ekonomická krize. „Když už se stalo, že třeba zaměstnavatel přestal svým lidem kurzy financovat, někteří to nevzdali a pokračovali za své,“ říká Michaela Kreilová z jazykové školy Březinka s tím, že někoho nejisté vyhlídky na trhu práce naopak ještě více nakoply.
Ruština se vrací
Po letech odmlky se pozornost Čechů obrací k ruštině, o kterou jeví zvýšený zájem nejen klienti jazykových kurzů, ale také studenti škol a zaměstnavatelé.
Jazykovým požadavkům na uchazeče o práci vévodí angličtina s němčinou, která se (podle informací Úřadu práce ČR) uplatní hlavně v automobilovém průmyslu a v příhraničních regionech s Bavorskem a Saskem.
Na Ostravsku se v souvislosti s působením firmy Hyundai dá využít i korejština, díky obchodování a cestovnímu ruchu v Praze čínština a např. v Karlových Varech japonština.
„Angličtina už se bere jako samozřejmost, ale když k tomu přidáte třeba čínštinu nebo japonštinu, tak práci najdete velmi rychle. Chytrý zaměstnavatel totiž musí uznat, že je pro něho výhodné přijmout člověka, který se dokázal naučit něco opravdu těžkého, a je tím pádem vytrvalý a pilný, což se může projevit i v jeho práci ve firmě.“
