Článek
I místo, kde je uložen takový velikán, jakým byl básník, novinář a politik Karel Havlíček Borovský, čekalo na rekonstrukci až do roku 2014.
Pražský projekt Adopce významných hrobů, který funguje už šest let, by měl zajistit, aby se individuální zájemci, obce a instituce starali o místa posledního odpočinku lidí, kteří přispěli naší společnosti, nebo aby významná díla pohřební architektury nezanikla. A není to ledasjaký závazek.
„Jako poslední jsem si přibral Richarda Bienerta, jednu ze zapomenutých osobností, která se zasloužila o vznik Československa,“ říká Bohumil Živnůstka. Důchodce se zatím stará o třináct pietních míst, jež by jinak chátrala.
Hrob buditele Karla Havlíčka Borovského adoptovala společnost Žižkov reality.
„Bienert byl dlouholetý spolupracovník tajné organizace Maffie (česká odbojová organizace působící během první světové války – pozn. red.), od roku 1918 velel policejnímu ředitelství v Praze.
Šest let budoval novou policii a detektivní sbor, včetně slavné „Čtyřky“ policejního rady Josefa Vaňáska, představovaného seriálovým radou Vacátkem z Hříšných lidí města pražského. A to je důvod, proč jsem si vybral jeho,“ vysvětluje Bohumil Živnůstka, který sloužil u železniční policie v Praze a poté u hospodářské kriminálky.
Pořádná detektivní práce
Bývalý strážce veřejného pořádku se nejen stará o třináct pietních míst lidí, kteří se zapsali do českých dějin, ale také pátrá po dalších. Své objevy zveřejňuje na facebookovém profilu Inventura stavu hrobů našich historických osobností. Fotografie a získané informace by měly podpořit projekt adopce.
„Také objevuji příběhy těch osobností a jdu po historii vývoje a současného stavu jejich pomníků. Vždycky si říkám, že tohle je konečně pořádná detektivní práce. Zajímavější než hledat jen falešné faktury, razítka nebo data z podezřelých telefonů či počítačů,“ pochvaluje si důchodce, který stále pracuje na půl úvazku na hospodářské kriminálce jako civilní administrativní pracovník.
„Také jsem hledal a našel hroby herečky Marie Hübnerové, básníka a filozofa Josefa Jaroslava Kaliny, spisovatele Václava Klimenta Klicpery a řady dalších,“ prozrazuje čiperný Pražák.
„Díky důchodu mám dost času na návštěvy starých Olšanských hřbitovů a jejich dokumentaci,“ podotýká s tím, že za tu dobu, co vytváří fotografický archiv, bylo už několik pomníků nenávratně poškozeno.
„Dochází k tomu například během silných vichřic a na opravu nemá Správa pražských hřbitovů peníze,“ posteskne si.
Stará garda Národního divadla
Bohumil Živnůstka má v péči hlavně starou gardu Národního divadla: zástupce činohry, opery i baletu, přestože není zvláštním milovníkem této kapitoly našich dějin.
„O adopcích jsem se poprvé dozvěděl z novinového článku někdy v létě 2013. Byl jsem trochu v šoku z informace, že jsou ohroženy hroby takových osobností, jako byl například nakladatel a novinář Václav Matěj Kramerius,“ vzpomíná a dodává, že je odchovancem seriálu F. L. Věk a vždy se zajímal o historii.
„Vlastně nemám ani zvlášť silný vztah k divadlu. V druhém hrobě, který jsem převzal, odpočívají manželé Nollovi. Vybral jsem si je, protože to byli herci, a mým velkým koníčkem jsou české filmy.“
Nejzajímavější rolí Elly Nollové je asi matka Šefelínová ve filmu Muži v offsidu z roku 1931, ale na kontě má desítky dalších rolí svérázných žen. Karel Noll zazářil jako dobrý voják Švejk ve stejnojmenném filmu Karla Lamače z roku 1926 a o čtyři roky později v Osudech dobrého vojáka Švejka od legendárního režiséra Martina Friče.
„Po této adopci se mi do rukou dostala kniha Ladislava Nováka Stará garda Národního divadla.“ Z té se dozvěděl, že většina členů ansámblu je pohřbena na Olšanech a o místa posledního odpočinku mnoha z nich není postaráno. „A proto jsem se začal věnovat právě jim,“ osvětluje.
„Některá jména se pokouším teprve najít, protože v průběhu času zmizela. Teď už si k adopci vybírám osobnosti, které mě nějak zaujaly.“
Důchodce plánuje pokračovat ve své činnosti i nadále. „Doufám, že letos snad najdeme hrob Aničky Holinové – věčné nevěsty Jana Nerudy, a taky hledám místo posledního odpočinku herce Antonína Puldy ze staré gardy, kterého přemístili na II. hřbitov, ale hrob zatím není identifikován.“
Převzít odpovědnost za opuštěný pomník neznamená jen zaplatit příslušnou částku, patří k tomu i zorganizování obnovy. „Záleží na vašich finančních možnostech, jak pokračovat. Olšany jsou kulturní památkou a opravy mohou provádět pouze profesionální kamenické firmy nebo restaurátoři,“ ty si ale každý, kdo adoptoval hrob, musí zajistit a ohlídat sám.
O opravu posledního místa pozůstalosti dramatika Ladislava Stroupežnického a jeho ženy se postaral Bohumil Živnůstka.
„Když obdržíte rozpis prací a rozpočet, požádáte Oldřišku Dvořáčkovou ze Správy pražských hřbitovů (SPH) o povolení a odborníci mohou začít. Poté už zajišťujete jen běžnou péči. Chodíte buď zalévat zatravněné rovy, nebo omýt mramor, i to si případně můžete objednat u SPH, ale řada adopčních nájemců se stará sama,“ uzavírá Bohumil Živnůstka.
„Jde o hroby, na které už se nevztahují platné nájemní smlouvy a náhrobek je ze zákona věcí opuštěnou,“ vysvětluje Oldřiška Dvořáčková ze Správy pražských hřbitovů. Na projektu Adopce významných hrobů pracuje od jeho začátku už šest let.
„V zákonech neexistuje žádná definice významné osobnosti. Než jsme v roce 2013 začali, museli jsme si interně určit pravidla a kritéria,“ vzpomíná. Následně přibylo archivování a objevování míst s uloženými ostatky divadelníků, herců, vědců, sportovců nebo společensky aktivních lidí. Cílem bylo a je zachovat je na stejném místě a uvést do dobrého stavu jejich pomníky. Spojuje se s tím poměrně složitá administrativa.
„Nepronajímáme hrobová místa, ale pouze náhrobky, abychom zabránili exhumaci v souladu se zákonem. Hrobové místo je určeno k pohřbívání, a jakmile ho pronajmu, tak nemůžu nijak zajistit, aby tam významný člověk zůstal.“
Pomník pro rodinu Kotěrovu, který navrhl slavný architekt Jan Kotěra, je obnoven díky organizaci Prázdné domy.
Správa pražských hřbitovů do projektu zatím zahrnula 360 položek, z toho už přes dvě stě našlo své pečovatele. Čísla nejsou konečná.
„Máme ve správě sto tisíc opuštěných hrobů, pravděpodobně tak v tisíci z nich budou odpočívat lidé, kteří byli přínosem pro naši společnost,“ předpokládá tisková mluvčí vedoucí kulturního oddělení významných projektů a koordinátorka projektu Adopce významných hrobů Oldřiška Dvořáčková, která sama chodí po devětadvaceti hřbitovech, které má SPH ve správě, a v podstatě na nich hledá jehly v kupce sena.
Legendární trenér Slavie
Seznam těchto malých památek pod širým nebem se sice pomalu, nicméně průběžně doplňuje. Nalezené pomníky jsou evidované i na webových stránkách hrbitovy-adopce.cz.
Své pečovatele našlo například místo posledního odpočinku Johna Williama Maddena, žijícího do roku 1948. Skotský fotbalista a legendární trenér pražské Slavie s přezdívkou Dědek je považován za otce českého fotbalu. O jeho památku se stará Odbor přátel fotbalového oddílu SK Slavia Praha.
Pomník Johna Williama Maddena nechal zrekonstruovat Fotbalový oddíl SK Slavia Praha – Odbor přátel.
Další slavní na své sponzory teprve čekají. Opuštěná je například mohyla Anny Náprstkové, jež byla sama mecenáškou umění, výraznou osobností českého národního obrození a matkou Vojtěcha Náprstka. Její dobročinnost se stala proslulou.
„Proces adopce není tak jednoduchý jako poslat DMS za třicet korun. Jde o poměrně dlouhý časový závazek i velkou investici, alespoň pro běžný rodinný rozpočet. Rozhodnutí ve vás musí uzrát, spíš je dobré si o tom se zájemci popovídat osobně u sklenky,“ prozrazuje šestačtyřicetiletá Oldřiška Dvořáčková.
Finanční částky se odvíjejí od velikosti místa. Malý urnový hrob přijde na tři a půl tisíce, běžný na šest a půl a větší hrobky mohou stát až deset tisíc na deset let. To je teprve začátek. Nejvíce financí padne na rekonstrukci a údržbu. Náklady se mohou pohybovat v rámci tisícovek i několika desítek tisíc.
„Stav hrobů se proměňuje v čase. Vždycky vyhotovím písemnou zprávu o stavu nájmu a předpokládanou cenu rekonstrukce.“ Původní odhad se může s konečnou částkou rozcházet až o čtyřicet procent.
„Stejně tak se mohou lišit nabídky a finální cena za realizaci práce různých kamenických firem.“
Obyčejní lidé
Po podepsání smlouvy na deset let je zajištění úprav i řemeslných oprav na bedrech adopčního nájemce. „Rekonstrukce většinou proběhne během jednoho roku. Jindy se jeden rok opraví kámen a druhý se vyzlatí písmo na kameni. Vždy se tak děje na základě odsouhlasení technologie provedení opravy z naší strany.“
A komu stojí všechna ta námaha za to? „Původně jsme očekávali, že se do projektu budou zapojovat především instituce, společenství a firmy, ale velmi záhy jsme zjistili, že se zapojují především obyčejní lidé. Například někdo, kdo měl rád knížky spisovatele, které mu v dětství četla maminka,“ domnívá se paní Dvořáčková.
Adopce hrobů SPH nijak násilně netlačí na veřejnost a má to svůj důvod. „Nemyslím, že by byla dobrá nějaká velká veřejná propagace. Musíte si uvědomit, že jsme tu primárně proto, abychom poskytovali lidem služby v nejtěžších chvílích jejich života, a všechno ostatní je nadstandard,“ uzavírá Dvořáčková.
Hřbitovy, zvlášť ty velké, nenavštěvují jen pozůstalí, kteří pečují o fyzickou připomínku svých zesnulých blízkých. „Olšany jsou v podstatě jeden z největších pražských parků o velikosti padesáti hektarů,“ říká historik Petr Kovařík.
„Je tam spousta stromů a klid, dokonce potkáte i maminky s kočárky. Nedávno jsem tam viděl i učitelky s dětmi ze školky.“
Hrob mecenášky Anny Náprstkové na svého adopčního nájemce teprve čeká.
Podle Kovaříka se lidé chodí dívat i na místa posledního odpočinku svých idolů. „Zajímá je například pomníček legendárního fotbalového brankáře Františka Pláničky nebo hokejového trenéra Ivana Hlinky, navíc se tam dá najít spousta herců. Ale hřbitovy jsou také galerie sochařství a architektury pod širým nebem,“ míní dvaasedmdesátiletý historik.
„Například na Malostranském hřbitově nacházejícím se na pražském Smíchově najdete sochy od období pozdního rokoka až po empír. K vidění jsou i díla Václava Práchnera a tří generací Platzerů, vynikajících sochařů.“
Historik ještě zmiňuje moderní umělce, jejichž díla stojí za zhlédnutí. „Sochař a výtvarník Petr Císařovský vytvořil nový náhrobek Bedřichu Smetanovi.“ Olbram Zoubek uctil svým uměním Jana Palacha i další. Kurt Gebauer navrhl otevřenou Tumbu na nový židovský hřbitov, pod níž odpočívají ostatky, které byly vyzvednuty při archeologickém průzkumu pražského židovského hřbitova na Novém Městě.
Tématu zajímavých hrobů věnoval Petr Kovařík dvě publikace. První titul Klíč k pražským hřbitovům se dostal na pulty už v roce 2002.
„Během té doby se mnohé změnilo, spousta míst posledního odpočinku přibyla, ale nějaká také zanikla.“
A nemůže za to vždy jen zub času. „Zloději si mysleli, že v bohatých hrobkách najdou šperky i jiné cennosti, vloupávali se do nich, a zdevastovali tak historické památky. Dělo se to i v osmdesátých a devadesátých letech minulého století,“ posteskne si historik Petr Kovařík.
„Namátkou mě napadá hrobka, na kterou jsem se sám chodil dívat. Patřila rodu Zdekauerů – velkoobchodníků – půl století tam ukládali ostatky rodinných příslušníků. Tak ta je zbořená.“