Neštěstí krásné kurtizány madame du Barry

Když ji přivezli, přítomní strnuli překvapením. Místo krásné padesátnice uviděli rozcuchanou, plačící ženu s výrazem hrůzy v obličeji, která zoufale volala: „Zachraňte mne, přátelé, nikdy jsem nikomu neublížila!“

Všichni na náměstí zmlkli při pohledu na takové utrpení. Dojalo je to – odsouzenci k smrti byli zpravidla hrdí a dívali se na gilotinu s pohrdavým mlčením.

S tím měli Pařížané své zkušenosti. Ještě si velmi dobře pamatovali, jak nezlomně kráčel pod gilotinu šlechtic Hérault de Séchelles. Postavil se před lešení a prohlásil: „Předveďme jim, jak umíme umírat!“

Tady to bylo jiné. Madame du Barry museli z káry snést a ona neustále křičela, dokud jí gilotina nedopadla na krk.

Přesto to byla mimořádná žena, jediná královská favoritka, která byla „ženou z lidu“. Na rozdíl od své předchůdkyně, madame de Pompadour, která ovlivňovala Ludvíka XV. celých dvacet let, měla du Barry krátkou „vládu“ nad králem – pouhých pět let. Přesto pro něj znamenala víc díky své živočišné přirozenosti.

Madame du Barry se narodila 19. srpna 1743 jako Jeanne Bécuová ve Vaucouleurs, městečku na dolním toku řeky Maasy, v ponurém koutu Lotrinska na pomezí se sousední Champagne. Byla dítětem lásky – její matka Anna Bécuová, proslulá svým bujným poprsím, pracovala čas od času pro klášter kajícníků třetího řádu sv. Františka ve městě a s jedním z bratrů, Gomardem de Vaubernier s řádovým jménem Ange (fr. anděl), počala dítě.

Všichni Bécuové byli krásní a využívali toho. Anna měla početné milence a díky nim se dostala až do Paříže, kde působila jako kuchařka. Tam se také v roce 1749 provdala za Nicolase Ranonu, vojenského skladníka, nažloutlého a poďobaného od neštovic. To jí ovšem nevadilo. Anna prostě potřebovala počestného manžela.

Právě on zřejmě stál u zrodu myšlenky, že pětiletou dceru je třeba vzdělávat. A tak Jeanne strávila celých devět let v klášteře sv. Aury na předměstí Paříže. Nebyl to typický začátek pro budoucí kurtizánu.

Madame du Barry na život v klášteře nerada vzpomínala. Vadila jí přísná kázeň, prosté bílé šaty s černým pláštíkem a věčná zima v klášterních ložnicích. Její matka se vždy hezky strojila a parádila, na což si malá Jeanne zvykla a spartánské prostředí se jí nelíbilo. Přišla tam ale ke znalostem, které byly i v královském prostředí nevídané. Milovala četbu, kreslila a zpívala.

V patnácti byla úžasná. „Je vysoká a má dokonalou postavu. Nádherné plavé vlasy, sčesané z vysokého čela, krásné oči s dlouhými řasami a oválný obličej s malými pihami na tváři ji činí neskonale přitažlivou,“ vzpomínal pamětník.

Zpočátku jí krása nikterak nepomohla. Matka v té době neměla práci a Jeanne se musela živit jako pouliční prodavačka. To naštěstí trvalo jen několik měsíců. Zamiloval se do ní totiž známý kadeřník Figaro Lametz a v roce 1758 jí nabídl, aby se u něj vyučila. To pro dívku znamenalo start.

Koketní a veselá dívka měla pro kadeřnictví talent. Vymyslela několik účesů, které vyzkoušela sama na sobě a později je jako králova milenka proslavila. Byl to volný drdol a la du Barry, „v němž byly vlasy upraveny tak, aby z drdolu nedbale splývaly a působily, jako kdyby byly zvednuty neúmyslně a ve spěchu“. S Lametzem žila Jeanne pět měsíců a přivedla ho téměř k úpadku. Pár si žil nad poměry – peníze odtékaly na plesy, divadla a vyjížďky na venkov.

To se hrubě nelíbilo Lametzově matce. Vyčíhala si nic netušící dívku na ulici, kde jí hlasitě vynadala, nazvala ji courou, děvkou a poběhlicí. Jeanne měla vlídnou a usměvavou povahu, snažila se matku uklidnit, ale marně. Nakonec zašla na policejní komisařství, kde si na Lametzovu matku stěžovala. Tím její zaměstnání kadeřnice skončilo.

A opět se živila všelijak – jako komorná a poté prodavačka módního zboží. A při tom jí pomáhali milenci. Vesele je střídala. Brala od nich dárky a všelijak si přilepšovala. A její milenci byli hrdí na její krásu. Šestnáctiletá Jeanne byla rázná a sebevědomá. Začala si přivydělávat ve vykřičených domech. Byla v oblibě pro svůj něžný vzhled a získala přezdívku Anděl. To se brzy mělo změnit.

V roce 1763 poznala Jeanne muže zvaného Zhýralec. Byl to hrabě Jean du Barry. Nebyl to žádný krasavec, zato byl cynický a panovačný. Obličej měl jako tesaný ze žuly a čišela z něj hrdost na to, že patří k venkovské šlechtě spojené s měšťanstvem i s vysokou aristokracií. Sháněl dívky do postele pro bohaté šlechtice. Zkrátka movitý kuplíř.

Kde poznal Jeanne, se neví, jisté je, že ho okouzlila. A to natolik, že jí nabídl život ve společné domácnosti. Jeanne se zpočátku drsně vyhlížející muž nelíbil, ale jeho peníze byly přitažlivé. A to tak, že se ani nepozastavila nad jeho prapodivnou nabídkou po několika měsících – bude sice žít nadále s ním, ale musí přijímat zákazníky, které jí dohodí. A tak se také stalo. Největší prostopášníci a hejskové celé Paříže ji s oblibou navštěvovali.

Mezi nimi byl i šedesátiletý potomek slavného kardinála, vévoda de Richelieu, bývalý švihák a záletník. Du Barry a Jeanne se začali prohlašovat za manžele. Vedli přepychový život, pořádali plesy a maškarády. Ale du Barry měl s Jeanne ještě dalekosáhlejší plány.

Du Barry se rozhodl nabídnout milenku samotnému králi Ludvíku XV. Ten trpěl po smrti madame de Pompadour v roce 1764 depresemi a impotencí. Vlezlý du Barry se rozhodl, že na věc půjde pěkně od lesa. Vyhledal králova komorníka Le Bela, kterého už znal nějaký ten rok jako úchylného starce přitahovaného mladými dívenkami. Tomu se myšlenka na seznámení Jeanne s králem nijak nezamlouvala. Jak se galantně vyjádřil – král se bál pohlavních chorob a známá kurva by mu nijak neprospěla.

Nakonec souhlasil, ale s podmínkou, že si Jeanne sám vyzkouší. Stalo se a staroch byl spokojen. A tak na jaře 1768 potkal osmapadesátiletý král jakoby náhodou tehdy čtyřiadvacetiletou Jeanne v zahradách Versailles. Zamiloval se, i když v nic podobného už dávno nedoufal. Vedle své titulární metresy madame de Pompadour měl i další milenky, protože madame de Pompadour byla zřejmě frigidní a daleko raději kula politické intriky v pracovně, než aby byla s králem v posteli. O to víc si ho podmanila Jeanne.

Madame du Barry byla zkušená milenka. Znala praktiky, o kterých se králi ani nesnilo. Jednala s ním bez předsudků, předvedla mu všechno své umění. A parfémovala si přirození, což krále fascinovalo. Měla také zemitý smysl pro humor. Na královském dvoře ovšem proti ní stáli četní nepřátelé – především Ludvíkovy dcery. Otec je miloval, ale dal jim podle dobového zvyku ironické přezdívky. Vysoké Adelaidě říkal Louč, boubelaté Viktorii Sviňka a koketní Louise Hadra.

Všechny byly mlsné a líné a otcovu favoritku nenáviděly. Stejně jako skupina lidí kolem ministra války, obratného diplomata de Choiseula. Jeanne to s králem neměla jednoduché. Dokud nebyla oficiálně představena dvoru, nesměla s ním jezdit v kočáře ani večeřet v jeho soukromých pokojích.

K její prezentaci u dvora nakonec došlo 22. dubna 1769. Přestože se tak stala oficiální královskou metresou, mnozí dvořané si s ní nechtěli sednout ani ke stolu. Jeanne si ale postupně dvůr získávala. Jednala se všemi mile a zdrženlivě. Měla přirozený vzhled – téměř se nelíčila, pouze si černila řasy a obočí.

Král k ní byl nesmírně ohleduplný. Zahrnoval ji dary. Věnoval jí zámek Louveciennes a do roku 1774 stouply její výdaje podle historika Jacquese de Saint-Victor (Madame du Barry, Domino 2005) na pět set tisíc livrů, což jsou dnes až tři milióny eur. Politice se nevěnovala, raději se zasazovala o různé prosebníky. A poté nastala změna.

V roce 1770 se následník trůnu, budoucí Ludvík XVI., oženil s Marií Antoinettou Rakouskou, dcerou habsburské panovnice Marie Terezie. Ta favoritku nenáviděla. Marně jí matka v dopisech domlouvala, aby se ke králově metrese chovala s úctou. Marie Antoinetta nechtěla s Jeanne ani promluvit. Spojila se s královými dcerami a společně ji pomlouvaly. Vše vyřešil až rok 1774, kdy zemřel Ludvík XV. na neštovice. Milenka ho obětavě ošetřovala a nebála se dotýkat hnisajících boláků.

Po smrti krále musela Jeanne do vyhnanství, poté jí dovolili žít na jejím zámku Louveciennes. Tam přijímala hosty a vedla celkem spokojený život. Dokonce se zamilovala do vévody de Brissac, velmi bohatého muže a mecenáše umění. Vznikl mezi nimi pevný a poklidný vztah. Ten ukončila Velká francouzská revoluce.

V květnu roku 1792 byl Brissac zatčen za „kontrarevoluční smýšlení“. V září ho spolu s dalšími vězni převáželi od vrchnostenského soudu a při cestě do Paříže je všechny rozzuřený dav doslova rozsekal. Ve stejném měsíci byla zatčena i Jeanne.

Za spiknutí, kontrarevoluci a podporu tyranie a také za to, že „nezřízeně utrácela a rozhazovala bohatství patřící státu“, byla odsouzena k trestu smrti. Pod gilotinou ukončila svůj život poslední titulární metresa, stejně jako skončily rozmařilé časy života u dvora.