Článek
Ještě ani neotevřeme ráno oči a už přemýšlíme, co všechno musíme zvládnout. Jak co nejlépe a nejefektivněji splnit úkoly a požadavky, které jsou na nás kladeny, a co hůř, které jsme si vytyčili my samotní. Co se stane, když očka opět zavřeme a stanovíme si naprosto revoluční úkol: být v klidu, nic neřešit a neplánovat! Odpověď si dá jistě každý sám.
Než se rozhodnete přiklonit se k variantě A, tedy že svět se zblázní, zeměkoule se neotočí a lidstvo zanikne, nabízíme jednoduchá ranní zaklínadla vedoucí k opačné možnosti B, tedy že se nestane absolutně nic. Můžete si při nich alespoň o pár minut déle lebedit ve svém vyhřátém pelíšku.
Co mohu udělat dnes, počká na zítřek
Zkuste si všechny svoje domněle důležité úkoly sepsat na kus papíru a nahlas přečíst. Že už vám nepřipadají tak zásadní a neodkladné? Hurá, právě jste objevili princip, kterým se můžete inspirovat i v ostatních svých činnostech. Na otázku Musím? totiž můžete lehce odpovědět slůvkem Nikoli!.
Ale pozor. Tento jednoduchý, vlastně úplně triviální návod v žádném případě neslouží k provádění nechvalně proslulé prokrastinace, tedy oddalování řešení. Jde spíš o eliminaci a minimalizaci všeho, o čem se domníváme, že musíme vyřešit, splnit či vykonat. S nadsázkou lze tedy říct, že pokud na svých bedrech vláčíme denně kufr úkolů, prostým vytříděním nám, s trochou štěstí, zbyde malý batůžek.
Pokud kroutíte nevěřícně hlavou, ve které se vám rojí námitky, možná vás přesvědčí malý výzkum, který provedli v rámci ročníkové práce studenti medicíny v anglickém Leedsu. Ptali se pacientů, kteří byli neplánovaně hospitalizováni kvůli úrazu nebo akutnímu onemocnění, kdo za ně vykonává práce doma a kdo je zastupuje v zaměstnání. Podle typu odpovědi potom zkoumali náladu a psychický stav dotazovaných.
Vzhledem k probíranému tématu jistě nepřekvapí, co převážná část respondentů konstatovala. Po počátečních zmatcích se vše vyřešilo i bez nich a oni zjistili, že i spočinutí na nemocničním lůžku, s čtečkou pod polštářem a sluchátky v uších, může mít jisté kouzlo. V tomto konstatování jistě hraje svoji roli i přehodnocení priorit a klid k přemýšlení.
Jednám s chladnou hlavou
Toto předsevzetí, a posléze jistě i pevná zásada do jisté míry souvisí s předchozí radou. Je nesporné, že pokud jednáme impulzivně, způsobíme si víc problémů, než jsme vyřešili. Bohužel, tuto zásadu jsme kupodivu schopni aplikovat při hádce či konfliktu, ale méně nebo vůbec při plnění jakéhokoli nesmyslného úkolu.
Jednoduchým příkladem může být bezuzdné gruntování před jakýmikoli svátky či plnění nesmyslných rituálů daných rodinnými zvyklostmi. Těmi mohou být povinné nedělní obědy nebo pravidelné návštěvy nenáviděných příbuzných. Pokud se nám povede stopnout a o chvíli oddálit danou činnost, jsme už jen krůček od kýžené svobody. Chce to prostě mít jen chladnou hlavu! V klidu, u dobré kávy či skleničky vína, popřemýšlet.
I zde pomůže v rozhodování jednoduchá otázka: Co mi přinese splnění daného úkolu? Pokud je odpovědí v lepším případě nic a v tom horším únavu a vyčerpání, je rozhodování lehké.
Zajímavou srovnávací studii provedli v Německu. Studentů několika středních škol se ptali, které rodinné zvyklosti je nejvíc štvou. Stejnou otázku potom dostali i obyvatelé místního domova seniorů. K překvapení tazatele, kterým byla radnice města, se odpovědi téměř nelišily. Obě generačně vzdálené skupiny nejvíc štvaly nucené rodinné návštěvy, odehrávající se v neděli odpoledne.
Radnice Bonnu zareagovala na tento výzkum chvályhodně. Začala finančně podporovat veškeré aktivity, ať už sportovní, či kulturní, které by tento časový úsek smysluplně a lákavě vyplnily.
Neřeším minulost ani budoucnost
Zdánlivě nesouvisející mantra má svoji logiku. Pokud se důsledně neoprostíme od negativních vzpomínek a zdánlivých křivd, nemůžeme spokojeně prožívat již tak těžkou současnost. Že nám na klidu nepřidají ani obavy z budoucnosti zahrnující strach ze ztráty zaměstnání či z nevěry partnera, případně strach ze zdražení másla, není třeba zdůrazňovat.
Staré omleté heslo tvrdilo, že veselá, nebo chcete-li pozitivní mysl je půlkou zdraví. Možná bychom už celkem přesvědčivě mohli, v souladu s celostní medicínou, tvrdit, že pozitivní mysl je téměř celé zdraví. Tak proč se trýznit něčím, co už stejně neovlivníme?
Samozřejmě, tady lehce radíme něco, o čem víme, že lze vykonat jen velmi těžko. Za pokus to ale stojí, no ne? Začít můžeme hned u sebe. Tou osobou, na kterou každé ráno nevěřícně hledíme do zrcadla a říkáme si, že TOHLE přece nemohu být já (někdo v dobrém, někdo v tom negativním smyslu…). Přemozte se a řekněte jí něco hezkého. Pochvalného. Útěšného. A dodejte pokud možno co nejpřesvědčivěji: Co bylo, to bylo! Teď je teď a je to krásné. Den bude hned růžovější, opravdu! Pokud ne, nastává ta nejlepší chvíle na kousek (báječně hořké) čokolády.
Jistě čekáte nějaký pádný důkaz v podobě studie či výzkumu. Zde jeden předkládáme. Studie provedená v americkém Bostonu, kterou bychom mohli nazvat Kurz pozitivního myšlení, oslovila sto žen, rozvedených samoživitelek s těžkými existenčními problémy. Nenabídla jim nic jiného než návod, jak se pokusit zlepšit svůj psychický stav, aby byly schopny lépe zvládat svůj život.
Ženy se měly každé ráno před zrcadlem chválit, motivovat a také nahlas vyslovit, že všem ze své minulosti odpouštějí. Již po měsíci téměř šedesát procent žen konstatovalo, že se cítí lépe, silněji, a některé dokonce našly novou práci. A to i přes nevoli, kterou ze začátku k tomuto experimentu (dle našeho názoru celkem oprávněně) pociťovaly…
Jsem sama sebou
Také proč bych nebyla, říkáte si. Ale nenechte se mýlit. Podle statistik je téměř polovina veškerého našeho konání ovlivněna výchovou, školními vědomostmi a kulturními zvyklostmi. Prostě, jednáme všichni podle předem daných šablon, aniž bychom si to uvědomovali.
A tak automaticky vykonáváme vše, co nám nařizuje zaměstnavatel, úřad, partner, rodič, učitel. A k tomu ostraha parkoviště, řidič MHD, vrátný, domovnice, řemeslník atd. Není divu, že plíživá otrava nesmyslných zákazů, příkazů, pravidel a norem nás pomalu dusí, moří, ubíjí. Kam zmizely ty sladké časy pubertální rebelie, kdy jsme se nestyděli nonkonformně obléknout, poslouchat jen tu svoji hudbu a chovat se po svém, bez ohledu na to, koho tím naštveme?
Nestálo by za to se alespoň trošičku vzepřít zavedeným pravidlům? Třeba zůstat celý den v posteli, vzít si uprostřed týdne jeden den dovolené, koupit si něco drahého. Jen tak. Anebo říct konečně kolegovi nebo šéfovi, co si o něm myslíme (a začít si hned hledat jiné zaměstnání).
Místo studie malinký průzkum autorky článku. Zeptala se svých pěti kolegyň, co v posledním měsíci pro sebe udělaly. Tři si na nic nedokázaly vzpomenout, čtvrtá navštívila kadeřníka a pátá hrdě konstatovala, že si byla jednou na hodinu zaplavat. Smutné, že? Nejvyšší čas na změnu!
Další větou, která by měla hned po ránu zaznít, by byla ta o rozmazlování, malé chvilce sobeckého nicnedělání a také o myšlenkách věnovaných sobě samým.
Klid a nohy v teple
V Dánsku a v dalších severských zemích vyznává čím dál větší skupina lidí životní styl zvaný hygge. Tento pojem se nijak nepřekládá, ale asi by se dal s trochou nadsázky popsat českým Klid a nohy v teple.
Vyznavači hygge se nehoní za kariérou ani penězi. Neberou si hypotéky, nekupují drahé věci, recyklují. Pracují, jen aby si vydělali na živobytí, které může být i v současných poměrech levné. Tedy pokud se spokojí s jednoduchým jídlem, bydlením, starým kolem po dědovi a svetrem z vypárané vlny.
Prostě, neštvat se a neutrácet, užívat si každého dne, neškodit přírodě. Hezký protiklad k našemu věčnému stresu a spěchu.