Neplodnost - fenomén, který se tají

„Nejvíc je zraňuje, že jako ženy nedokážou naplnit svou biologickou funkci, a nevědí, jak o tom mluvit s okolím. Zda ho nechat nahlédnout do ložnice, anebo se tvářit jako kariéristky, které na děti nemají pomyšlení,“ říká psycholožka Markéta Rokytová.

Přestože párů, které mají potíže s přirozeným početím dítěte, stále přibývá, na rozdíl třeba od rakoviny se u nás neplodnost spíše tají. Ti, kterých se týká, mají mnohdy neoprávněný pocit vlastního selhání a nejdřív si svou nemoc ani nechtějí připustit.

„Přestože už rok neúspěšného snažení je důvodem k vyhledání pomoci, některé páry k nám přicházejí až po dvou i více letech, protože otázka neplodnosti je ve společnosti stále tabu,“ upozorňuje Jan Šulc, zakladatel pražského centra asistované reprodukce Gest. „Řada známých osobností se už veřejně přihlásila ke zhoubným nádorům, ale téměř nikdo otevřeně nepromluvil o svých potížích s plodností,“ podotýká lékař s tím, že i mezi celebritami mají své klienty.

Kromě nich hlavně pacienti z venkova mají zájem udržet své problémy pod pokličkou. „Když ženám vypisujeme neschopenku, některé z nich žádají, abychom dali na papír razítko všeobecné gynekologie, ne zařízení na léčbu neplodnosti,“ uvádí Jan Šulc příklad ze své mnohaleté zkušenosti.

Není divu, že pacientky, které se snaží navenek zachovat klid, se pak v soukromí hroutí. A často kolabuje i jejich vztah s partnerem, který se netočí kolem ničeho jiného než správně načasovaného pohlavního styku.

O tom, že touha po dítěti může na celé roky zatemnit mozek, vědí své nejenom páry, které neplodnost trápí, ale i psychoterapeut, jemuž se svěřují. Markéta Rokytová spolupracuje s Gestem šest let a mezi její klientky patří hlavně ženy.

„Zpravidla je to žena, která se potřebuje vypovídat, zatímco muž se zakousne do práce a výsledky vyšetření se zabývá až ve chvíli, kdy se k nim dostane. Samozřejmě že ideální by bylo mluvit s celým párem, ale muže, kteří za mnou přišli, bych spočítala na prstech jedné ruky,“ říká Markéta Rokytová.

Do pracovny psychologa přivede ženy i rada, kterou slýchávají ze všech stran: Přestaň na to myslet a ono to půjde. Jenže jak to udělat? Často jim nepomůže ani odborník na lidskou duši, protože téma prostupuje celým životem.

„Jedna paní se mi přiznala, že za dobu, co se hormonálně léčí, si nic nepamatuje. Ani divadelní představení z předchozího večera. Místo toho, aby vnímala, co se děje na jevišti, v duchu řešila, kdy začne menstruovat, kdy jde na další transfer vajíček a jestli má šéfovi říct, že možná na čtyři roky vypadne z práce,“ popisuje jeden z případů psycholožka.

Čtyřicetiletá Monika z Ostravy, která se kvůli neplodnosti léčila tři roky, byla podobných zkušeností ušetřena, protože se od tématu početí dokázala v myšlenkách dobře odpoutat.

„Život mi komplikovaly jedině injekce, které jsem si musela pravidelně píchat i na služebních cestách. Navíc dokážete si představit, co s ženou udělají hormony. Byla jsem v té době daleko citlivější a vznětlivější. Po deseti minutách, kdy jsem čekala u lékaře, už jsem byla na prášky, a když se zpožděním dorazil, strašně jsem mu vynadala,“ vzpomíná žena, která se o přirozené otěhotnění začala pokoušet ve svých čtyřiatřiceti.

Ne že by dávala přednost kariéře, ale nejdřív dlouho studovala a potom bydlela po podnájmech. „Nechtěla jsem přivést dítě do existenční nejistoty,“ vysvětluje, proč se stejně starým přítelem rodičovství odkládali. Teď už vyčerpali všechny pokusy o mimotělní oplodnění hrazené pojišťovnou a na další cyklus, při kterém by z vlastní kapsy museli vytáhnout šedesát tisíc, momentálně nemají.

„Když ke mně přijde žena pod třicet, tak jsem nadšená, že dorazila včas,“ říká Markéta Rokytová s tím, že její nejstarší klientka měla téměř padesát. Přitom lékaři upozorňují, že vyšší věk prvorodiček, který za poslední roky stoupl průměrně o pět let, je jednou z hlavních příčin neplodnosti. Největší ránu zralé ženě, která se marně snaží otěhotnět, pak nechtěně uštědří její mladší sestra.

„Mé klientky ani tak nezasáhne těhotenství kamarádky nebo švagrové jako to, že je v mateřství předběhne jejich mladší sestra. Hodně to dává vztahům v rodině zabrat, protože zpráva, ze které se všichni příbuzní radují, dokáže neplodnou ženu dovést k pláči. Navíc v sobě řeší konflikt, že to sestře vlastně přeje, ale zároveň ji to strašně bolí. Setkává se s vlastní závistí, která se dřív neobjevovala.“

Pro okruh mimo rodinu, například pracovní kolektiv, doporučuje psycholožka ujasnit si nejdřív svou pozici. Zda chce jít žena s kůží na trh, anebo o svém problému neřekne, a tím pádem bude pro ostatní kariéristka, která s rodinou nepočítá.

„Dotazy ohledně dětí přicházejí často a jsou v podstatě pořád stejné. Na obranu svého soukromí je dobré říct nějakou větu, která půjde z pusy snadno a bez emocionálního doprovodu, třeba: Až to přijde, tak to bude, dáváme tomu volný průběh. Ať si to ženy klidně nacvičí doma před zrcadlem jako divadelní roli,“ radí Markéta Rokytová.

„V asertivitě existuje něco, čemu se říká uzavřená věta, která má na konci obrovskou tečku, takže je jasné, že po ní žádná diskuse nepokračuje. Jakmile dotyčný šťourá dál, tak máte nárok být nevychovaná a říct, nezlob se, mně se o tom fakt nechce mluvit,“ dodává psycholožka. Horší už je ale komunikace s kamarádkami s bříškem nebo obklopenými drobotinou. Pohled na ně neplodnou ženu zraňuje, nemá si s nimi o čem povídat a přirozeně se začíná dostávat do sociální izolace.

Ani internetové diskuse stejně postižených jí většinou žádnou úlevu neposkytnou. Hemží se to v nich falešným povzbuzováním, nářky a zaručenými radami, které fungují stejně jen u někoho, takže dohromady to člověka uvrtá do ještě větší deprese. Ty, kterým se otěhotnět podařilo, z podobných serverů hodně rychle zmizí, aby zavřely dveře za nepříjemnou minulostí.

Přibližně každý šestý pár v Česku má problém s plodností, přičemž ženy a muži jsou postiženi asi stejně často. Příčiny jsou stejné jako jinde ve vyspělém světě, kde se průzkumy na toto téma provádějí. Kromě vyššího věku rodiček je to také klesající kvalita spermií, kterých je buď málo, jsou mrtvé, nepohyblivé, nebo jejich abnormální tvar znemožňuje zdárný vývoj plodu. Při umělém oplodnění mimo tělo, což je vrchol asistované reprodukce, tak musí embryologové hodiny sedět u mikroskopu a hledat nadějné buňky, které „aspoň vypadají jako spermie“.

V místnosti, kde se dětem ze zkumavky pomáhá na svět, musí být čisto a vlhko. Lidé u mikroskopu musí být vybaveni nejenom vědomostmi, ale také zručností a velkou dávkou trpělivosti. V množství ejakulátu, kde mají být milióny spermií, jsou totiž často pouze jednotlivé kusy, které je potřeba vypátrat. „Vezměte si, že půl hodiny hledáte spermii a pak se vám ucpe pipeta, takže ji nemáte do čeho nasát. Než abyste propadla vzteku, je lepší vstát, vypít si kafe a začít znovu,“ vypráví vedoucí embryoložka Lucie Zetová z Gestu.

Na to, že ji od nepřetržitého sezení bolí krční páteř, zapomene pokaždé, když se podívá na obrázky čerstvě oplodněného vajíčka v inkubátoru. Kamera, která dokáže buňky v kultivačním roztoku zvětšit mnohonásobně víc než mikroskop, přenáší záběry na monitor. Už teď, po čtyřiadvaceti hodinách, se budoucí zárodky pohybují, materiál se přeskupuje a dělí. „Je to marné, takhle jsme vznikali všichni,“ naráží embryoložka na to, že mimotělní oplodnění probíhá v podmínkách podobných těm přirozeným, to znamená při teplotě 37 stupňů a vysoké vlhkosti.

Nejperspektivnější embrya se za pár dnů vloží do těla pacientky. Kvůli větší šanci na otěhotnění jsou zpravidla dvě, což vysvětluje, proč se poslední dobou rodí tolik dvojčat. Zbytek kvalitních vajíček se může zamrazit na později. Jenže ani zárodky, které vypadají sebelépe, nemají jistotu, že je děloha bude chtít. Vždyť i u zdravých lidí, kteří se o početí pokoušejí přirozeně, je pravděpodobnost úspěchu v měsíčním cyklu jenom patnáct až dvacet procent.

„Možná jsme prostě jenom jako druh přemnoženi a příroda se to snaží blokovat,“ zamýšlí se Jan Šulc nad dalšími příčinami stoupající neplodnosti. Kromě různých škodlivin v životním prostředí se za velkého strašáka pro početí považuje stres, což svým postřehem dokládá i Lucie Zetová. „Stres od přírody signalizuje, že tělo v tu chvíli bojuje o přežití. Proč by se tedy mělo rozmnožovat? V tom okamžiku je těhotenství nadstavba, kterou tělo zrovna nepotřebuje.“

O tom, že má smysl obrátit se na odborníky, svědčí údaje centra Gest, které je schopno do roka pomoci až polovině svých pacientů. Poměrně novou skupinu tvoří ženy nad čtyřicet let s mladším partnerem. Časová hranice, po které se hází flinta do žita, neexistuje, protože i po pěti nebo i více letech snažení může dojít k nevysvětlitelnému otěhotnění. Třeba když se pár rozhodne pro adopci, léčbu neplodnosti hodí za hlavu a naladí se na příjemnější strunu.

„Před adopcí řešíme hlavně to, jestli jdou do toho muž i žena stejně dobrovolně. Aby nebyl jeden z nich k něčemu dotlačen, což by mohla být časovaná bomba, která by při nějakém konfliktu hrozila výbuchem,“ říká psycholožka Markéta Rokytová s tím, že dává klientkám prostor, aby mohly vyjádřit veškeré pochybnosti týkající se osvojení.

„Lepší je nastavit si hranici tak, abych to skutečně zvládla, a nebýt za každou cenu za statečnou, což souvisí i s požadavky na adoptované dítě. Ženy se často rozpakují sdělit, že nechtějí romské nebo postižené dítě. Jenže když se s ním nebudou cítit dobře, uškodí mu tím, protože se budou bát vycházet na veřejnost. Je zkrátka potřeba nastavit to tak, jak chci já, a ne podle toho, co se ode mě očekává,“ doplňuje psycholožka. Některé ženy pak během čekání na adopci skutečně otěhotní.

„Mezi známými mám dva případy, kdy po mnoha a mnoha letech snažení ve čtyřiceti adoptovali miminko a v jednačtyřiceti se jim narodilo vlastní. Znám ale i ženy, které místo adopce došly k závěru, že vlastně dítě nechtějí. Až po konzultaci se mnou si poprvé připustily myšlenku dítě nemít a hodně se jim ulevilo. Celé martyrium otěhotnění předtím podstupovaly automaticky, jako když někdo chodí do základní školy, protože to jejich okolí jaksi předpokládalo,“ dodává psycholožka.

Kdyby na to přišly dřív, mohly kromě nervů ušetřit i desetitisícové částky na doplatcích například za hormonální léčbu a nadstandardy, jako třeba zmrazení vajíček. Mnohé klientky center asistované reprodukce v internetových diskusích píšou, že se z neplodnosti stal výnosný byznys.

„Naštěstí mám skvělého gynekologa, který mi vysvětlil, že některé zákroky v rámci léčby vůbec nejsou nutné a lékaři je pacientkám vnucují, aby od nich získali další peníze,“ říká Monika.

Z poslední nepříjemné zprávy, že ani počtvrté se vložené embryo v její děloze neuchytilo, se snaží otřepat. „Chceme za tím udělat tečku a už se tím nezabývat.“ Je to paradox. Oba jsou podle řady vyšetření zdraví, ale přesto spolu nemůžou mít dítě. „Jedná se o takzvanou idiopatickou, tedy nevysvětlitelnou neplodnost, která postihuje až dvacet procent párů,“ podotýká Jan Šulc.

Dřív nebo později se Monika se svým údělem vyrovná. Vždyť ani teď jí nedělá potíže hrát si s malými dětmi svých kamarádek. Na co ale jen tak nezapomene, je stres, který jí léta přinášely všetečné otázky kolegů v práci. „Ze všeho nejhorší je, když za vámi chodí lidi a ptají se: Tak co, kdy budete mít miminko? A za půl roku se ozvou znovu: Vám to nejde? A čím to je? Co jim mám na to říct, když to sama nevím?“