Nela Boudová: Mám arabské kořeny. Současnou situaci dost prožívám

No uvidíme. Premiéru jsme měli v listopadu loňského roku v pražském Divadle U Hasičů, teprve začínáme jezdit. Ale pravda je, že se lidé smějí víc, než jsem čekala. Jde o klasický milostný trojúhelník a nejspíš se každý v některé z rolí pozná. Myslím si, že většina vztahů alespoň po nějakou dobu tuhle situaci zažila. Lidi jsou si, bohužel, nevěrní, zejména v určitém věku. Věrnost je spíš výjimka.

Ten manžel se vlastně uvaří sám tím, jak lže.

Hlavně by měly pomoct matky svým synům, které je špatně vychovávají, všechno za ně dělají, jsou nedostatečně přísné. Mám ráda, když jsou kluci citliví, když se dokážou rozbrečet, ukázat svoji slabost, ale na druhou stranu by měli být vychovávaní k zodpovědnosti, k osamostatnění se. V jiných kulturách patnáctiletí chlapci odcházejí od rodin a musí prokázat svoji dospělost. Podle mě je to velice důležité.

Určitě, o tom vůbec nepochybuji.

Myslím si, že v té hře všichni tři prožívají své peklo. Manželka by o sebe měla víc dbát, milenka zase chce chlapa urvat za každou cenu, je to druh paličatosti, není to láska a ten muž si plní sexuální touhy, ale zároveň chce i dobré jídlo. Při zkouškách jsme se shodli na tom, že to pro nás čtyři, tři herce a režiséra, byla dobrá psychoterapie. Každý z nás má nějaké zážitky a zkušenosti, takže jsme se velmi mnoho dozvěděli a zároveň se čistili.

Viděla jsem její fotky, v mládí vypadala výborně, potom ztloustla a zpustla. Asi něčím podobným prošla, protože to napsala skvěle. Ano, to musela určitě prožít!

Kdybych měla zábrany, tak to nemůžu dělat. Buď do toho jdete naplno, nebo to nemá smysl. Abych se brzdila ještě nějakým moralizováním, to jsem se už odnaučila. Necháváme lidi nahlédnout do obýváku jejich sousedů a to může vzbudit nějaké emoce. Pro mě je to černá komedie: k smíchu, ale zároveň hodně k pláči.

Syny jsem na to připravila. Kdyby jim mělo být trapně, mohli zůstat doma. Ale chtěli mě vidět. Vzájemně se podporujeme, chodíme na Andrejovy koncerty i na taneční vystoupení Dalibora. Kluci byli hrou nadšení.

Jako sexuální symbol se rozhodně necítím. Dělala jsem spoustu vážných nebo komických rolí. Teď v Činoheráku zkouším roli ošklivé alkoholičky a vyloženě si to užívám.

Bylo to docela přirozené. Měla jsem divokou pubertu, divoké tělo a divokou duši, kterou mám i teď.

Všechno, co k tělu patří, mám ráda, naopak nemám ráda ulítlé lidi, kteří duchovno vyzdvihují nade všechno. Myslím si, že člověk dostal tělo z nějakého důvodu, třeba i proto, aby byl nohama na zemi. Je důležité užít si pozemský život se vším všudy, nelítat někde v oblacích a myslet na život po životě. Čím jsem starší, tím víc si vážím lidí, kteří nejsou ulítlí, vedou jednoduchý život a vyznávají jednoduché pravdy.

A jednou jsem se s ním už setkala. Tseten Mindur žije v Malém Tibetu, a když mě viděl, byl v rozpacích. Ptal se překladatele, co mi má říct. Když pak všichni z jeho obydlí odešli, chytil mě za ruku. Řekl mi tím úplně všechno. Byla to hezká chvilka. Doufám, že se do Himálaje znovu podívám, protože jsem si tam ještě adoptovala devítiletého mníška Vangela Tiliho. V klášteře jsme se na sebe podívali a bylo to jasné. Strávila jsem s ním čtyři dny a jsme si blízcí. Až vystuduje, chce se stát spisovatelem.

Se sdružením M. O. S. T., které se zaměřuje na pomoc Tibeťanům a na zachování jejich jedinečné kultury. Jsem nadšená, že česká koruna má ještě někde ve světě nějakou sílu. Za ty peníze se dá změnit celý lidský život. Viděla jsem to na vlastní oči. My tady žijeme v absolutním přepychu a nikdo nemá právo si na cokoli stěžovat. Lidi mě vytáčejí tou věčnou nespokojeností.

Mě to zajímalo, protože jsem napůl Tunisanka, mám arabské kořeny. Současnou situaci dost prožívám. My, Evropani, jsme se mnoho let nechovali dobře, drancovali jsme Afriku, nebrali jsme ohledy na chudé státy, a tak se vrací to, co jsme zaseli.

Vidím to jako konec Evropy takové, jak jsme ji znali doteď, ale nesmíme se bát. Ničeho, to nám nepomůže. Už je pět minut po dvanácté. Světové velmoci měly už dávno s poměry v Sýrii něco dělat. Tam válka trvá dlouho, umřelo moc lidí. K této situaci nemělo vůbec dojít. Nicméně detenční zařízení a ploty nejsou východisko.

Také se mi nelíbily tendenčně natočené reportáže proti uprchlíkům. Měli bychom se ke všemu postavit čelem. Vstoupili jsme do Evropské unie, ale zodpovědnost převzít nechceme. To také není v pořádku.

…a také Egypt a Jordánsko. Moje zkušenosti byly vždy dobré, a to jsme šly tři holky s bágly. Nikdy jsem se necítila ohrožená. Ale pravda je, že se nás vždycky ptali, kde máme muže. Náš výlet pro ně byl neobvyklý, jejich kultura je jiná. Proto Evropa měla pomoci, aby lidé mohli zůstat ve svém prostředí a nechtěli se stěhovat.

Andrejovi bude sedmnáct, studuje hru na violoncello na konzervatoři v Plzni, navázal však kontakty s vysokou školou ve Vídni, tak čekám, kdy sbalí kufry. Zatím se na víkendy vrací domů. Daliborovi je patnáct, studuje v Tanečním centru Praha, což je konzervatoř s gymnaziálním vzděláním. Když se narodil, napsala mi Helena Růžičková, že bude velký muž a velký tanečník. Smála jsem se tomu, ale v jedenácti opravdu přišel s tím, že chce tancovat.

Oba kluci milují operu, což mě také udivilo. Sledují například přenosy z Metropolitní opery.

Ano, a ještě ve filmu Viktora Polesného Sama v čase normálnosti. Bylo to o Chartě 77. Myslím si, že Andrej má velký herecký talent, ale teď je pro něj hudba všechno. Cvičí až deset hodin denně. A v seriálu Vyprávěj! jsem se zase sešla s Daliborem.

Ta situace už nenastane, byla to náhoda, teď už si každý jde svou cestou.

Stejnou jako kdysi já. Divokou, ale nad vodou je drží hudba a tanec. Dávají přednost práci před flámováním. Bydlíme v domku kousek za Prahou. Máme zahradu a jsem na ni nesmírně pyšná. Pěstuji zeleninu, a protože jsem loni měla dva stromy obsypané broskvemi, začala jsem vyrábět chutney, hustou pikantní omáčku. Daří se mi tak, že jsem si pořídila živnostenský list a budu se tím živit.

No, zatím jsem nic neprodala. Mám tři druhy – švestkový, jablečný a pomerančovobrusinkový. Broskvovou marmeládu jsme už snědli. Své výrobky – Neila Chutney – budu nabízet na serveru www.zenysro.cz, kam se přihlásilo asi padesát tisíc žen s různými akcemi a nabídkami, a v pražském Klubu Radost.

Ve třech, mám přítele a na víkend přijíždí ještě Andrej. Zvládáme to skvěle.

V Činoheráku jsem byla patnáct let a pak jsem chtěla mít trochu víc svobody nejen na cestování. Ale hraju tam pořád. Při zkouškách cítím, že jsem se vrátila domů. Mám v šatně i stejný stolek. Teď chystáme hru Jana Kačera, pro mě má neuvěřitelnou poetiku, vtip a překrásný jazyk. Jan Kačer je výborný vypravěč. Režíruje nás Ladislav Smoček, se kterým jsem dělala mnoho věcí. Jmenuje se to Svatba pozdního léta aneb Variace na písmeno G.

Za tím je Gogol a jeho odkazy na Gogolovu Ženitbu. Premiéra bude kolem 15. února.

Myslím, že svatba pozdního léta určitě přijde.

Ano, v menší roli učitelky, šedivé myšky, která rozkvete, když se zamiluje do Lukáše Vaculíka. Jsem ráda, že jsem sérií Básníků prošla. Dostala jsem se do filmu a poznala jsem režiséra Dušana Kleina.

Měla bych hrát na shakespearovských slavnostech na Pražském hradě v představení Večer tříkrálový služku Marii.

Jedno léto to vydržím.