Nekonečné seriály a další pořady, které ani po letech z obrazovky nezmizely

Procházíme s fotografem mezi kójemi zařízenými jako v IKEA a míjíme popisky na podlaze: Radnice kancelář, Radnice sekretariát, pak šipka Peškovi nebo další popisek Byt Maléřových. Zastavujeme až v místnosti, kde se chystá další scéna seriálu Ulice, která je dnes v plánu.

„Během kamerových zkoušek prosím buďte opatrní, a na ‚ostrou‘ už tady být nesmíme,“ zdvořile upozorní osmadvacetiletý Viktor Dražský, jehož během návštěvy v hostivařských ateliérech v Praze neuvidím bez vysílačky. Takzvaně na Ulici, jak tu všichni říkají, začal pracovat ještě během střední školy. Coby jeden ze zástupců vedoucího produkce má na starosti zjednodušeně řečeno organizaci všech lidí: „Aby všechno od prvního námětu až po poslední klapku a postprodukci sedělo.“

A že těch lidí je, vždyť na výrobě nekonečného seriálu se jich podílí kolem 120. O hercích, jichž za 12 let vysílání prošlo touhle fiktivní ulicí několik stovek (z toho jen hlavních postav přes 200), nemluvě. „Telefon nikdy nevypínám. Jsem zvyklý, když herci něco potřebují nebo je nějaký problém, okamžitě to začít řešit,“ dodává.

„Pojďme, uděláme to na kameru,“ zavelí režisér Petr Soukup poté, co si oba aktéři následující scény neboli obrazu prošli text. „Kamera, akce!“

Byt Lumíra a Světlany. Ona sedí u stolu s notebookem, on vchází v saku, s neuvázanou kravatou kolem krku.

On: „Hele, nezdá se ti to sako nějaký divný?“

Ona: „Ne, je v pohodě, sluší ti.“

On: „Já si v tom připadám nějakej šišatej nebo co. Ten límeček taky…“

Ona: „ Ty, Lumíre, že tobě se tam spíš nechce?“

On: „To je na mně tak vidět? No, nejradši bych nikam nešel. Mě tahle stará klasika moc nebere. Lucerna, mlynář, vodníci…“

Ona: „Já mám klasiku ráda.”

On: „Tak já si to s tebou vyměním, a to milerád.“

Ona: „Víš, že já nemůžu. Já bych ráda mamušku viděla, ale musím to dodělat.“

Točí se s několikatýdenním předstihem, tak snad mi diváci odpustí, když jim vyzradím, že někdy v dubnu půjde Lumír Nykl se svou matkou na divadelní představení.

Věrným příznivcům, jichž každý den sedí u obrazovek kolem 1,3 miliónu, není třeba vysvětlovat, že Lumír je ve skutečnosti Václav Svoboda a Světlanu hraje Tereza Bebarová. Oba patří mezi kmenové herce seriálu. Dvanáct let vysílání není rekord, vždyť třeba Večerníček se vysílá od roku 1965, ovšem co do počtu epizod je Ulice těžko překonatelná. Aktuálně běží díly s pořadovým číslem 3200 a víc.

„Já jsem začínal od třetí sezóny v roce 2007, to byly epizody asi čtyři sta něco,“ loví v paměti Stano Sládeček. Je jedním z osmi režisérů, kteří se na natáčení střídají, a zároveň šéfrežisérem, jenž na ostatní dohlíží.

„Můj první obraz byly exteriéry. Točili jsme nedaleko v jedné škole, kde je prosklený vchod a všude kolem okna. Venku všechno kvetlo, a my jsme přitom točili listopad. Napoprvé to byl křest ohněm, protože jsem se musel vyhnout tomu, aby se ve sklech odrážely nejen světla a kamery, ale i květy.“

Za 12 let vysílání prošla seriálem celá řada režisérů, některé po čase odlákal jiný projekt nebo se zkrátka opotřebovali. „Je to trochu kolbenka, na druhou stranu ne monotónní práce. Každý den přicházejí nové situace, které musíme řešit,“ říká režisér.

Téměř celé natáčení se odbývá v hostivařských ateliérech. Stojí tu nejen venkovní kulisy ulice s kadeřnictvím či pekařstvím, ale i všechny interiéry. Štáb se potkává ve společných prostorách kantýny a kuřárny. Své místo v jedné z kanceláří v prvním patře má také kreativní producentka seriálu Silvia Klasová. Na Ulici pracuje pět let. Když to takhle jednou uvedla v nemocnici, do lékařské dokumentace napsali, že je bezdomovkyně…

Jako kreativní producentka je zodpovědná především za obsah, tedy děj seriálu, aby při rozkouskovaném natáčení (točí se na dva štáby, po deseti dílech, ale ne chronologicky) byla za všech okolností dodržena jeho kontinuita.

„Bavím se s herci o tom, jak by svou postavu měli hrát vzhledem k zamýšlené dějové linii. Jsem při schvalování epizod, spolupracuju s PR oddělením, podílím se na strategii, jak seriál prezentovat navenek,“ poodhaluje něco ze své profese. Je jedním z mála lidí, kteří vědí, „jak to bude dál“, ovšem i v její smlouvě stojí, že nic nesmí prozradit. Leda to, že Ulice hned tak neskončí.

Pondělí až čtvrtek v 17.40. To je obvyklá doba, kdy v České televizi běží pořad Černé ovce.

„Vymyslel ho producent Čestmír Kopecký, který přišel také třeba s pořadem Chcete mě?. Chtěl, aby lidé brali televizi jako svého partnera, v tomhle případě spíš jako staršího bratra, který se jich zastane. Myslím, že s ‚ovcemi‘ se mu to povedlo,“ říká dramaturg Jan Chaloupecký, který do pořadu naskočil v roce 1994, dva roky po jeho startu.

Probrali jsme spolu jednu nedávnou reportáž, která mě zaujala. Z testu zákusků v kavárenských řetězcích vyšlo najevo, že lákavé dortíky ve vitrínách jsou téměř vždy rozmrazované, a aby lákavé vydržely co nejdéle, taky lecčím „nadopované“.

„My si teď zrovna píšeme s výrobcem, který je do řetězců dodává,“ prozrazuje dramaturg, že dotčené osoby málokdy nechají zjištění reportérů bez odezvy.

Testy, spotřebitelské rady, kritika různých nešvarů a pochybení ze strany obchodníků či úředníků tvoří obsah pořadu už 25 let. Zpočátku se vysílal jednou měsíčně pod názvem Černé ovce, sem tam bílá a trval pouhých 14 minut. Během let se ještě různě štěpil a rozšiřoval o pořady typu Černá, bílá, Bílé ovce nebo Testoviny, aby se nakonec vrátil pod jednu značku.

Jan Chaloupecký tvrdí, že pořad o svou existenci nikdy bojovat nemusel a vždy si udržel nezávislost. „Asi to vyplývá z jeho charakteru a zaměření. Za ‚ovce‘ můžu říct, že nám nikdo nikdy neřekl, že bychom něco nesměli vysílat třeba proto, že si u nás nějaká firma zadává reklamu. To je, myslím si, pěkná zkušenost,“ podotýká k relaci, kterou si pokaždé v televizi zapne kolem 400 000 lidí.

Redakční jádro tvoří přibližně patnáct reportérů, kteří velmi často využívají divácké náměty. Denně jich přichází 10 až 15, vedení se na všechny snaží odpovídat, ačkoli leckdy i odmítavě. „Pečlivě vysvětlujeme, proč který námět nemůžeme zpracovat. Jsme tu proto, abychom pomohli, ale zároveň se snažíme zobecnit nějaký jev na jednom konkrétním případu,“ vysvětluje dramaturg, proč se nedostane na každého.

Některé nešvary, byť se k nim redakce vrací pravidelně, jsou věčné. Například předváděcí akce takzvaných šmejdů. Ti jsou totiž stále o krok napřed i navzdory snaze dát jejich činnosti pravidla. „Uvedu příklad: nyní se konání předváděcích akcí musí nahlašovat dopředu. Organizátoři to dělají tak, že jich nahlásí několik set, aby Česká obchodní inspekce nemohla všechny navštívit, ale uskuteční jen jednu,“ uvádí Jan Chaloupecký a zmiňuje i další častá témata typu nebankovních půjček nebo reklamací všeho druhu.

Za léta práce v Černých ovcích už je vlastně skoro nemožné, aby sám nějakým nepoctivcům naletěl. „Já jsem svým zaměstnáním opravdu deformovaný. Jako spotřebitel jsem nejen extrémně nedůvěřivý, ale spoustu věcí rovnou dopředu odmítám,“ přiznává s úsměvem.

Když Aleš Zbořil v roce 1997 poprvé moderoval soutěžní pořad AZ kvíz, určitě by ho nenapadlo, že v tom bude pokračovat ještě i v roce 2017. Tehdy mu bylo 28 let, teď je o 20 roků starší, ovšem soutěž zůstává stále stejná. Tedy pokud nepočítáme pravidelné vizuální obměny studia a fakt, že brněnská pobočka České televize, kde se natáčí, od loňska sídlí v nové budově v místní části Líšeň.

Ačkoli jej za moderátorským pultem vídáme minimálně deset podvečerů v měsíci (stejná porce vychází na jeho kolegyni Evu Machourkovou), ve skutečnosti mu AZ kvíz zabere každý měsíc všehovšudy dva pracovní dny. Točí se totiž pět dílů na jeden zátah. Mezi nimi se pokaždé jen převlékne, aby diváci nepsali, že má stejné oblečení několik dní…

„Díky tomu, že jsem tu jen dva dny v měsíci, je pro mě AZ kvíz spíš svátkem než rutinou,“ říká i po dvou desetiletích. Vlastně po ještě delší době. „AZ kvíz se vyvinul ze soutěže Ypsilon, která byla pro středoškoláky. Vysílala se už dva roky předtím, ale princip byl podobný,“ upřesňuje. Jinak než jako moderátora AZ kvízu jej většina lidí nezná, přitom je vystudovaným hercem, jenž se věnuje hlavně dabingu a dabingové režii, moderuje živé akce a vede kurzy komunikačních a společenských dovedností.

Soutěžní otázky jsou tematicky různorodé, přesto nemůže tvrdit, že se při moderování vědomostní soutěže sám vzdělává. „Spíš se soustředím na to, abych je správně přednesl. Jak se navíc doba zrychlila, už ani nedostáváme scénáře předem, takže otázky poprvé vidím až na displeji ve studiu,“ vysvětluje.

„Zdravím všechny soutěžící, přeju jim hodně štěstí a doufám, že nám natáčení půjde hladce,“ hlásí do mikrofonu režisér Ladislav Cmíral a společně s kolegy sleduje na obrazovkách všechny kamery. „Vypadá to, že jsme připraveni, tak se pustíme do prvního dílu.“

„Přeji vám krásný den, vážení a milí, a vítám vás při sledování AZ kvízu, soutěže pro každého,“ vchází do studia Aleš Zbořil.

Pan Zdeněk z Třebíče je v AZ kvízu už potřinácté. Jako většina soutěžících vybírá nejdříve otázku uprostřed hracího pole pod políčkem číslo 13.

Otázek padlo za 20 let už více než 174 000. Jejich autorem je tým lidí kolem historika a archiváře Pavla Kocmana, jenž dříve působil jako dramaturg pořadu. Co se nezměnilo, je i fakt, že na zbohatnutí tahle soutěž nebyla a není. Rekordní výhra totiž činí „pouhých“ 27 000 korun. Kalkulovat s případným finančním přilepšením se dopředu nedá i z toho důvodu, že se na účast v soutěži čeká přibližně rok od podání přihlášky.

Při sledování v televizi může AZ kvíz působit jako živé vysílání, ale je natáčen měsíc dopředu. Výhody jsou zřejmé. Když se moderátor přeřekne nebo se soutěžící posune mimo záběr, je možné chybu opravit. Občas je navíc potřeba jej urychlit nebo naopak zpomalit. Toho jsem byl svědkem i já, když pan Zdeněk vyhrál příliš rychle.

„Pane Zdeňku, vyberete si znovu písmeno E, ale tentokrát neodpovíte,“ udílí režisér pokyny a vrací děj o několik otázek zpět. Tím se hra poněkud natáhne a oba soutěžící musejí vybrat ještě několik políček navíc, než se i v této upravené realitě pan Zdeněk dobere výhry. Na původní výsledek to nemá vliv, podařilo se však získat několik desítek vteřin navíc.

Přibližně za hodinu je jeden díl hotový. „Dáme si pauzu a v 11 hodin se tu zase sejdeme,“ oznamuje režisér, kdy se natáčecí kolotoč opět rozjede.