Nejstarší veterinář v Česku Jiří Rajman: Bez práce bych nevydržel

„Kdybych spočítal ty hodiny a dny, které jsem tu strávil, tak by to byl kus života,“ povídá Jiří Rajman, když na dostihovém závodišti v Pardubicích překračujeme cílovou rovinku. Opodál na závodišti trénují skoky dva jezdci na svých koních, jinak panuje na dráze klid. Blížíme se k překážce číslo 4, která je při říjnové Velké pardubické tou nejzáludnější. Právě tady u Velkého Taxisova příkopu Jiří Rajman dostih vždy sledoval.

Nejdříve v rámci vysokoškolské praxe na Veterinární a farmaceutické univerzitě Brno, posléze už jako zvěrolékař, který poskytuje první pomoc zraněným koním. Mezi roky 1956-1992 se tahle služba stala jeho rutinou, avšak ani v současnosti si dostihový svátek nenechává ujít. „Mám vstupenku na dráhu, tak jdu vždycky sem,“ říká stále aktivní veterinář, jenž i přes svůj věk dojde všude, sice pomalu, ale po svých.

Jen jednou, v prvním pandemickém roce, se na Velkou pardubickou díval v televizi, jinak si atmosféru dostihu vychutnává na místě. „Zatím nepotřebuju pomoc a nerad bych byl na někom závislý,“ poznamenává ke svému zdraví.

Zmíní, že covidem si prošel loni, ale to je jediná chvíle, kdy se nebavíme o jeho práci a bohaté profesní kariéře. „Lidi říkají: ,Ne abyste šel do důchodu!‘ Přitom už bych tam mohl být třikrát,“ vtipkuje. „Zaprvé mě lidi pořád chtějí a zadruhé bych bez práce asi nevydržel.“

V malé ordinaci v mobilní buňce tráví každý všední den odpoledne asi dvě hodiny. „Já už jsem za zenitem,“ tvrdí. „Dělám to, na co mi stačí jedna hlava a dvě ruce. U psů jsou to běžné věci - kulhání, nežravost, oči, uši nebo vakcinace, tu dělám i u koní. Teď mi někdo volal, že potřebuje naočkovat králíky. To mi nevadí, když si pro mě přijedou,“ podotýká vdovec, jehož dva synové už jsou padesátníci.

Jeden se rovněž věnuje medicíně, neléčí však zvířata, ale lidi a je uznávaným hrudním a břišním chirurgem. Druhý má vzdělání v elektrotechnickém směru a zabývá se především zabezpečovací technikou.

„Do ničeho velkého se nepouštím, to už mám všechno za sebou,“ říká bývalý vedoucí chirurgického oddělení ve vyhlášené Krajské veterinární nemocnici v Pardubicích.

Za minulého režimu tam nemocné či zraněné čtyřnohé pacienty vozily jezdecké oddíly ze všech koutů země. Pracoviště pojalo naráz až čtyřicet koní a stejný počet dalších, převážně menších zvířat a běžně se operovalo i během nočních služeb.

„Když jsem nastupoval, bylo nás tam neuvěřitelné množství - šestadvacet lidí, z toho asi čtyři veterináři, dvanáct ošetřovatelů a technický personál. Měli jsme čtyři oddělení - chirurgii, internu, pak vznikla porodnice a velký laboratorní úsek. Všechno na nejvyšší úrovni,“ popisuje poněkud trpce, neboť při porevoluční privatizaci nemocnice v podstatě zanikla a zůstala z ní jen malá ambulance.

Na pracoviště, kde strávil většinu profesního života, nastoupil v době, kdy ještě sloužilo potřebám československé armády, která však záhy zrušila takzvané hipomobilní složky. „Koně v armádě prostě skončili,“ konstatuje.

Kvůli mechanizaci ubývalo koní i v zemědělství, o to častěji se ale dostal k operacím dobytka, především krav a prasat. „Za ty roky jsem dělal skoro všechno. U krav to bývaly těžké porody, císařské řezy. Tenkrát se musel zachránit každý krk. Když dojila tři litry mléka, tak zaplať pánbůh za to,“ říká ironicky.

„Později k nám banální věci už ani nedávali a dneska už se skot snad ani neoperuje. Tvaroh dovážíme z Polska, nad tím bych brečel,“ posteskne si zvěrolékař, jemuž se koně stali osudem, přestože sám v dospělosti žádného nevlastnil.

V dětství ve Žlunicích na Jičínsku mívala jeho rodina psy, ovšem lovecké, protože otec rolník se věnoval také myslivosti. Děda obhospodařoval asi deset hektarů polí a měl k tomu jednoho koně.

„Na dvoře stál vejměnek a na jeho půdě viselo asi čtyřicet zvonků - koně museli kvůli bezpečnosti chodit s nimi. Když jsem byl malý, vždycky jsem říkal: Dědo, jdeme na zvonky!“ vybavuje si, jak to na půdě cinkalo.

„Tenkrát byly na vesnicích koní mraky. Musel jste si k nim získat nějaký vztah, to ani jinak nešlo. Když jsem v Pardubicích nastoupil nejprve na praxi, od začátku jsem byl aktivní, agilní, protože pocházím z vesnice, kde se to koňmi hemžilo. Dnes tam není ani jeden, ani koňskej chlup,“ utrousí.

Rodiče jeho volbu povolání podporovali. Na fakultu do Brna nakonec odešel se třemi dalšími spolužáky z gymnázia v Novém Bydžově. Když se před 5. ročníkem studenti rozdělovali na praxi do léčebných ústavů po celé zemi, zkoušel nejprve Hradec Králové. Tam už bylo obsazeno, tak se ocitl v Pardubicích, které se staly jeho domovem.

Velký Taxisův příkop byl při naší návštěvě obehnaný bílými kolíky s nataženým provazem, což je v pořádku, neboť tahle překážka se skáče jedinkrát za rok v říjnu při Velké pardubické steeplachase. „Měl jsem špatný start na dostizích,“ vzpomíná Jiří Rajman na dobu, kdy se tu ocitl v roli službu konajícího veterináře.

„Když přišel na řadu taxis, lup, tenkrát to padalo, zato dneska je to takový lavorek,“ srovnává někdejší „jámu“ se současným pozvolnějším příkopem. Překážku ale v žádném případě nechce zlehčovat: „Taxis je výjimečná věc. Musí ji skákat jen ten, kdo to zvládne. Celá Velká pardubická je velice těžký dostih.“

V roce 1955 se tu rozkoukával ještě jako praktikant při škole, takže za ostrou premiéru považuje rok 1956.

„Můj šéf mě nechal u taxisu a říkal, že kdyby něco, bude na tribuně.“ Do obávané překážky tehdy zahučel čtrnáctiletý valach Brouk, kterého sedlal major Josef Bozděch, zkušený jezdec a trenér.

„Naštěstí tam se mnou byla parta lidí, tak koně uvázali a vytáhli nahoru. Jinak by jen těžko vylezl ven. Vyšetřil jsem ho a věděl jsem, že je to průšvih - zlomená páteř.“

Nechal si zavolat šéfa a sdělil mu, že takové zranění sice vidí poprvé, ale pravděpodobně je fatální. „No tak to musíš zařídit,“ suše odvětil lékař. „Pane doktore, to po mně nechtějte,“ snažil se začínající veterinář vykroutit, načež ho šéf zpražil: „Tak jsi na to řemeslo nemusel chodit!“

Tenkrát ještě nebyly tak běžné uspávací injekce, naštěstí byl v partě jeho pomocníků i řezník, jenž věděl co a jak, a usmrcení provedl. Tenkrát se navíc každý utracený kůň dával na jatka, aby se neznehodnotilo maso, ať bylo jakkoli kvalitní. „Jinak to nešlo,“ konstatuje zvěrolékař.

„Když děláte takové nepříjemné věci, nesmíte na to myslet,“ hovoří o této smutné, ale nezbytné součásti své profese. „U psů je to stejné. Už nežere, nemůže chodit? Tak musí skončit. Vždycky jsem říkal, že to beru jako léčebný zákrok - ten poslední. Někdo to musí udělat.“

Navzdory pověsti taxisu a častým pádům Jiří Rajman tvrdí, že smrtelných úrazů zažil za všechny roky málo, možná pět nebo sedm. S různými zraněními se však při dostizích setkával často, a pokud nebylo život ohrožující, nechával si koně odvézt do nemocnice.

Vzpomíná třeba na jistou ruskou kobylu, která zůstala za taxisem ležet a jiný kůň jí kopytem dopadl na čelist, kterou rozdrtil. V pardubické veterinární nemocnici pobyla asi tři měsíce, čelist se podařilo zachránit a kobyla odjela před Vánoci nákladním vlakem do Čierne nad Tisou na dnešní slovensko-ukrajinské hranici, kde si ji převzali Rusové.

„Jinak to byly většinou končetiny, tržné rány nebo i lehké zlomeniny, které se daly léčit,“ shrnuje Jiří Rajman, jenž před několika lety získal za svou celoživotní veterinární práci ocenění Za zásluhy o Pardubický kraj.

Se slavnými koňmi se potkával i mimo dostihové závodiště. Nezapomene na setkání s klisnou Mocnou, vítězkou Velké pardubické z roku 1965, jejíž jméno korespondovalo s robustním vzrůstem.

„Byla můj pacient, ale na ošetřování to byla bestie, doslova, ta šla hned po vás,“ vybavuje si. Tenkrát za ní přijel do stájí v Pecínově na Benešovsku, protože si její ošetřovatelé stěžovali na to, že špatně žere.

Jiří Rajman požádal jejího jezdce, ať ji vyvede ze stáje, sám se schoval za dveře a čekal s připravenou injekční stříkačkou. „Běžte pomalu a mluvte na ni,“ radil jezdci.

„Jakmile udělala pár kroků, tak ,pích‘ a rychle od ní. Takové triky jsme vymýšleli,“ líčí. Příčinou obtíží Mocné byl předkus. „Zuby, které přesahovaly, jsme asi o centimetr zkrátili. Jinak se toho moc udělat nedalo.“

Z nemocnice se za pacienty vydával často, a to i za dost exotickými. Cirkus Humberto mu sice nejprve nabídl, že mu nemocnou slonici doveze na kliniku, ale to se zhrozil: „Kam ji dám? A co když se někde utrhne? To abych běžel do kasáren, aby mi ji tankem nahnali zpátky. “

Ačkoli to vykládá s úsměvem, vychází z reálné situace. Asi devítiletá slonice Bína si totiž zlomila kel při přesunu cirkusu vlakem do Bukurešti, kde se její stav zhoršil. Rozběsněné zvíře protrhlo stan a cirkusáci ho naháněli po městě.

Veterinář usoudil, že bezpečnější bude ošetřit ji v tehdejším zimovišti cirkusu v pražských Horních Počernicích. „Nevěděl jsem, do čeho jdu,“ přiznává. V horní čelisti se vytvořil rozsáhlý hnisavý zánět, z něhož trčel pahýl klu. Základem bylo sehnat silné anestetikum ze Západu, což se nakonec ukázalo jako to nejmenší.

„Cirkusák takzvaně všude bratry má,“ přesvědčil se. „Ředitel cirkusu se sebral, jel do tehdejšího západního Německa a druhý den ho přivezl.“

Jiří Rajman si k sobě vzal dva techniky a po příjezdu do zimoviště našel pacientku už připravenou, jednu přední a jednu zadní nohu měla uvázanou.

Po aplikaci uspávacího přípravku si její ošetřovatelka přehodila chobot přes svá záda, tím umožnila dostat se k postiženému místu a zahlásila: „Můžete, už spí.“ Veterinář a jeho kolegové vybalili nástroje ze soupravy na ošetřování koňského chrupu, trčící pahýl odřízli a vytáhli. „Jakmile byl venku, vyletěly z rány asi dva litry hnisu. Musela mít hrozné bolesti. Všechno jsme vypláchli, vyčistili. Zaplať pánbůh se to povedlo. Oddychl jsem si.“

Když bylo po všem, ředitel cirkusu se jej zeptal, jestli si všiml za slonicí takové zvláštní zástěny. Popravdě odpověděl, že ne. „Tam byli schovaní dva policajti se samopaly,“ překvapil ho. „Kdyby se vám ji nepodařilo uspat, tak bychom ji museli zastřelit, protože nějaké řetězy by ji asi těžko zadržely. Ta by vás rozdupala.“

Tehdy se také s lidmi z cirkusu spřátelil a pochopil, že svou práci i trénovaná zvířata milují. Nemůže proto najít pochopení pro protesty ochránců, jimž drezura vadí. „Všechno je pod přísnou kontrolou. Rozhodně to není žádné týrání,“ zastává se jich.

Za minulého režimu navázal Jiří Rajman spolupráci také se zoologickými zahradami. Pravidelně jezdil především do liberecké zoo, a když bylo potřeba, ocitla se některá z tamních zvířat na jeho operačním stole.

„Byli tu dva velbloudi, to byla taky sranda,“ dává příklad. „Jeden měl nějaký zánět kůže, velký ekzém, druhý měl shnilý zub, nemohl žrát a byl vyhublý. Dostat ho na sál nepřicházelo v úvahu, prostě si řekl, že nepůjde. Protože to bylo v létě a my měli před nemocnicí velký trávník, uspali jsme ho venku. Stolička mu pravděpodobně odumřela, a když jsme ji vytáhli, našli jsme tam zaražený kus drátu.“

Když se za velbloudem přijela po nějaké době podívat zootechnička z Liberce, nemohla uvěřit vlastním očím. „Co jste nám s ním provedli? Vždyť je tlustý jako prase,“ cituje ji zvěrolékař. „Já vám povím, co se stalo,“ reagoval. „Jak začal žrát, tak ti ,lumpové‘ ošetřovatelé mu nosili kyblíky suchého chleba a měli srandu z toho, jak mu to v tlamě křupe. No přibyl u nás asi dva metráky,“ směje se při té vzpomínce.

Zvířat všeho druhu si v práci užil dost, tak ani nepřekvapí, že sám žádného domácího mazlíčka neměl. „Mně jich za den prošlo rukama tolik, že jsem si od nich rád odpočinul,“ vysvětluje.

Synové si podle jeho slov žádný zvláštní vztah ke zvířatům nevytvořili, s veterinou ale koketovala vnučka, která je nejstarší ze tří jeho vnoučat. Že nakonec zvolila jiný obor, jej netrápí. „Pokud děláte v terénu, je to namáhavá práce,“ uvědomuje si. „Dneska by nejradši všichni léčili kočičky, ale kdo bude dělat ty těžké porody u krav a prasat, to nevím.“