Nejstarší blogerku do života vrátil počítač

Při příležitosti oslav narozenin poskytla deníku Aftonbladet krátký rozhovor, v němž mimo jiné uvedla, že už čtyři roky sice nepeče, ale pro hosty objednala několik dortů.

„Zrovna se chystám prostřít stůl, protože bude velká oslava,“ říká s úsměvem. Do dalších let si přeje být čilá a potkávat milé lidi. To druhé se jí od doby, kdy se ve svých sto letech stala patrně nejstarší blogerkou na světě, plní vrchovatě.

O setkání s ní stáli dokonce švédský král Karel XVI. Gustav s manželkou Silvií. Loni je navštívila v jejich rezidenci a posteskla si, že se jí už nesplní sen podívat se na Velkou čínskou zeď, protože cesta je pro ni příliš namáhavá.

Královna se zasmála a zeptala se, zda by Dagny jako náhradu nepřijala pozvání na oběd a kávu do jejich letního sídla na zámku Solliden.

Ještě než ji na začátku letošního roku srazilo auto, chodila denně na půlhodinové procházky. Pohybovala se velmi svižně a odmítala výtah. Z nehody se dlouho vzpamatovávala, ale fakt, že na internetu už zase každodenně píše příspěvky, svědčí o tom, že se zotavuje.

„Důležité je používat hlavu i nohy,“ odpovídá na otázku, jak se do vysokého věku udržet ve formě. „Nikdy neříkám, že jsem na něco stará. Dělám si, co chci. Od starých lidí se čeká určité chování, ale na to já kašlu,“ dodává.

Čtyři roky starý dokument Život začíná po stovce zachycuje i její aktivity na seznamce, kde hledá partnera k tanci. Druhý manžel, o němž tvrdí, že tančil jako bůh, totiž zemřel před patnácti lety. Jenže na internetu jsou k mání jen samí „mladíci“, z nichž nejstaršímu není ani devadesát.

„Nerada sedím doma. Kontakt s lidmi je přece skoro stejně důležitý jako jídlo. Jakmile člověk zůstane sám, ztratí náboj,“ řekla ve švédské televizi SVT. Když ovdověla, připadala si, že už jenom čeká na smrt.

„Byla jsem pořád sama a byt se mi najednou zdál velký a pustý. Pohřby, kterých jsem se účastnila, bych už ani nespočítala. V momentě, kdy jsem měla pocit, že už život za nic nestojí, jsem si pořídila počítač a rozjela blog. Zbývá mi už jen pár let, tak je načase si je užít, než bude pozdě.“ Na kurzech pro důchodce pak působila i jako lektorka.

„Nejhorší to bylo s myší. Na začátku mě nechtěla poslouchat,“ vzpomíná na vlastní seznamování s počítačem před osmi lety. S notebookem se vypravila i za svou sestrou.

„Pořídíš si internet a budeme si mailovat,“ povzbuzovala devadesátiletou Kristinu, jenže ta se na počítač dívala s rozpaky.

V minulosti Dagny sebevědomím neoplývala. Musela ujít cestu delší než běžný lidský život, aby se zbavila pocitu méněcennosti, který v ní zasela především její matka.

Dvouletou dceru zavírala za trest do skříně, protože žárlila na bratra mladšího jen o rok, v jedenácti ji nutila, aby se starala o tři mladší sourozence. Nic z toho, co udělala, nebylo podle ní dost dobré. V mládí bývala Dagny stydlivá, tichá, uzavřená a bojácná, jakmile měla promluvit, koktala.

„Všichni mi opakovali, že jsem k ničemu, takže jsem si to začala myslet taky.“ K tomu přispěla i tehdejší výchova. V televizní talk show Skavlan vyprávěla, jak se ve čtyřech letech nakazila svrabem od svého strýce, který tehdy sloužil v první světové válce.

„Musela jsem pak ležet v obrovském nemocničním sále, kde nebyly žádné jiné děti. Strašně jsem křičela, protože to tak svědilo! Přišla ke mně sestřička s březovou větvičkou a řekla: Pokud nebudeš zticha, tak tě tímhle zmydlím! A to stačilo, abych zmlkla.“

I když jí to ve škole šlo, po smrti otce v roce 1929 musela nastoupit do továrny jako švadlena. Aby nepřízně osudu nebylo málo, z prvního manžela se vyklubal žárlivý alkoholik.

„Věděla jsem, že pije, ale slíbil, že po svatbě přestane.“ Místo toho začal navíc žárlit na manželčiny zájmy i kamarády. „Když jsem v práci zorganizovala večírek ke dni svaté Lucie, rozčílil se a zavřel mě do skříně. Nikdy jsem nevěděla, co přijde.“ S pomocí přátel od něho odešla.

V sedmatřiceti se přihlásila na textilní institut a začala pracovat jako vedoucí v továrně na korzety. V jednom ze zábavních parků ji k tanci vyzval budoucí manžel, truhlářský mistr a průmyslník Harry. I s ním však Dagny zůstala bezdětná.

„Když jsem měla na děti věk, byla jsem vdaná za toho nesprávného, a pak už bylo pozdě.“

O tom, že se vymyká klasické představě ženy nad hrobem, svědčí i její smysl pro humor. Před účastí v soutěžním pořadu Švéd týdne, který vyhrála, v maskérně žertovala s vizážistkou: „Jsem vaše nejstarší oběť. Na starý dům je taky potřeba hodně barvy.“

Vlna popularity jí vynesla i menší roli ve filmu Stojednaletý stařík, který se vrátil, aby zachránil svět. Přede dvěma lety také natočila krátký film Důležité setkání, kde coby stařenka se švédskou vlaječkou v ruce plná vzrušení čeká u silnice na průjezd auta. Pak pronese jedinou repliku: „Myslím, že jsem viděla královnu.“

Věta má zaznít v několika jazycích včetně čínštiny, což se jí pomocí rodilého mluvčího podaří na výbornou. „Kolik stopětiletých tohle zvládne?“ konstatuje šibalsky.

V nejnovějším dokumentu Když se teď posadím, zemřu ovšem hraje i na vážnější strunu.

„Vím, že mě to dřív nebo později dožene. Mohla by mě utěšit víra v život po životě, ale nejsem si jistá, zda existuje.“

Psaní blogu ji udržuje v odhodlání naplno využít dny, které jí zbývají. Zároveň si tak vynahrazuje původní sen stát se spisovatelkou. Nejúspěšnější jsou příspěvky o starých časech, ale Dagny vyjadřuje i své názory na současnost, píše o tom, co aktuálně prožívá.

Samotu snáší špatně. „Když se ráno probudím, nemám si s kým popovídat a celý den uteče bez návštěvy nebo telefonátu, je mi opravdu smutno. Všichni v mém věku už jsou dávno v hrobě. Všichni lidé jsou mladší než já.“

Může se vám hodit na Firmy.cz: