Nejobsazovanější Češka v LA Tereza Srbová: Netrápím se kvůli tomu, co nevyšlo

Šlo o dva protipóly, jež se v kontrastu dobře doplňovaly. V každém jsem reflektovala jiné atributy osobnosti, jiné zájmy a hodnoty. Bavilo mě, jak odlišné to jsou světy.

Byla jsem dva měsíce v Paříži, nosila haute cuture (vysoká móda – pozn. red.), šperky, fotila na krásných lokacích. Pak jsem se na měsíc, měsíc a půl vrátila do Prahy, chodila na přednášky na filozofickou fakultu, nenamalovaná a v tričku a džínách. Byla v tom zdravá rovnováha.

Jsem panelákové dítě ze Žižkova. Nastěhovali jsme se tehdy do úplně nových domů, některé sousední se teprve dodělávaly. Ve všech bytech bydlely rodiny s dětmi a každý den jsme lítali venku, po přístupných částech staveniště, po okolních rozestavěných domech a taky na okraji nedaleké Parukářky, jež byla tehdy džunglí.

Nic z toho nebylo nijak nebezpečné, jak to možná dnes zní. Většina dnešních dětí už asi takovou svobodu nemá, rozhodně ne tady v Los Angeles. To prostředí betonu a uniformity v nás rozvíjelo představivost a vynalézavost. Ovšem výhled z mého dětského pokoje byl paradoxně luxusní: na Hradčany.

Tehdy určitě ano ve smyslu životního stylu, obyčejného konzumu, jako byly restaurace a obchody. Ale krása Paříže, jakkoliv jsem z ní byla unešená, kulturním šokem nebyla.

Když vyrůstáte ve městě jako Praha, procházíte se po místech jako Kampa, jste pak spíš překvapení, že hodně měst na západě tak pěkných není a že bylo privilegium vyrůstat v Praze.

Vždy mě podpořili v tom, co jsem chtěla dělat, nikdy mě do ničeho netlačili. Původně jsem sice chtěla studovat medicínu, připravovala se na přijímačky, dřela biochemii a učila se latinu, ale v posledním ročníku na gymplu jsem se rozhodla, že se vydám jinam.

Ne, že by mě medicína nezajímala, jako obor mě fascinuje pořád. Jenže nezapadala do mých představ o budoucnosti. Chtěla jsem cestovat, poznávat nové země, lidi, mít vetší volnost…

Skrze ni jsem se o lidi zajímala jinak, z jiného úhlu pohledu, v jiných souvislostech. Ve výběru antropologie mě inspiroval i o něco starší kamarád, novinář a válečný reportér.

Několikrát mě na ulici oslovili modelingoví skauti, těch se po Praze v 90. letech pohybovalo hodně, já ale pozvánky ignorovala. První kontakt s modelingem přišel tedy až formou castingu na velkou kampaň Schwarzkopf, již fotil Dušan Šimánek. Na casting mě vzal jeho známý, přítel mojí tety. Dorazila jsem bez portfolia, v džínách a mikině. Byla tam asi stovka modelek, jež mi připadaly překrásné, byly profesionálně upravené, měly své booky s fotkami…

Nevím, čím jsem zaujala, asi svou jalovostí, ale kampaň mi dali. Dušan mi pak doporučil agenturu, a tak jsem začala. Brala jsem to celé jako zážitek a lukrativnější brigádu.

Poměrně záhy. V agentuře jsem hned první den dostala reklamu na Eurotel, další tři kampaně během dalších dvou měsíců a za nedlouho jsem letěla do Milána, následovala Paříž. Modeling nabral obrátky a školu, která do té doby byla na prvním místě, jsem musela začít řešit externím studiem. Nechtěla jsem promarnit příležitost poznat svět.

Azzedine Alaïa (1935–2017, pozn. red.) pro mě hodně znamenal. Spoustu mě toho naučil. Vstával v pět ráno, hned po snídani už byl v ateliéru o patro níž. Pracoval do pozdního večera. Nechodil na večírky, významné osobnosti showbyznysu, módního průmyslu chodily za ním. S mnohými jsme po práci dole v kuchyni večeřeli. To byla za den jeho jediná pořádná přestávka, povyražení.

Na stejné adrese v centru Paříže bydlel, měl ateliéry, švadleny, obchod i showroom, bylo to jeho království. Při práci mě i částečně učil francouzsky. Ačkoliv anglicky rozuměl, zásadně s nikým anglicky nemluvil, ani s významnými hosty. Ani s Naomi Campbellovou, která mu říkala papa, byla jako jeho adoptivní dcera.

Nebrala jsem to vážně, když mi říkal, že mi jednou vytvoří šaty na svatbu, bylo mi devatenáct. Ovšem po letech, to už jsem žila v Londýně, jsem seznámila Azzedina během tradiční návštěvy Paříže s mým budoucím mužem (Tobias Queisser – pozn. red.), ukázala prsten a on mi svůj slib připomněl.

Jsou bílé, nad kolena s bohatou sukní z lehounkého šifonu, s korzetem z bílé hadí kůže. Klasický sexy Alaïa design, s Azzedinem jsme ho vybrali společně.

Nehledala jsem nic princeznovského, nesnila jsem o dlouhých šatech se závojem. Černá verze šatů je součástí fondu a archivu Alaïa, který putuje, je-li potřeba, po světě v rámci výstav. Co vím, tak má bílá verze se šila jen jednou. Stále je mám jako mnoho dalších kousků z jeho tehdejších kolekcí.

V Paříži pro mě hodně znamenal Dior: kosmetické kampaně jsem dělala tři, jedna byla celosvětová. S dvorním fotografem Dioru jsem pracovala pak i pro časopisy, pro jeho umělecké projekty. Ve studiu byla vyloženě rodinná atmosféra, stejný tým lidí, moje práce s nimi trvala téměř dva roky. Což je výjimečné. Většinou jde o jednorázová focení.

Modeling mě naplňoval určitou dobu, během studií, dlouhodobě mi vnitřně smysl nedával. Také jsem se zrovna přestěhovala do Londýna, kde můj přítel, budoucí manžel, dodělával studia. Chtěla jsem poznat nové lidi, zorientovat se, najít novou inspiraci. A k herectví mě už pár let plno reklamních režisérů pobízelo.

Začala jsem proto chodit do herecké školy. V Londýně, který pro mě byl novou kapitolou, jsem na to konečně měla čas.

Mám očividně kliku na vstup do nové branže na „první dobrou“, i když pak musíte zabrat a dřít. Byl to první herecký casting, na který mě vyslala herecká agentura, jedna z nejlepších v Londýně, a která spolupráci se mnou teprve zvažovala. Vůbec jsem nevěděla, jak se mám na konkurz připravit. Vzala jsem to po svém, možná tím jsem zaujala.

Jeho babička pocházela ze Šumperka, děda z Českého středohoří. Byli ze Sudet.

Ačkoliv jsem měla na gymplu čtyři roky němčinu, anglicky. Je to neutrální teritorium. Oba mluvíme anglicky plynně, ale pro oba je to druhý jazyk. Naopak v němčině by měl jako rodilý mluvčí navrch. Přesto mě stále obklopuje a mluvím jí, když musím. Třeba s jeho 90letou babičkou. I když jí to myslelo, angličtinu nezvládala, češtinu dávno zapomněla.

Na české, respektive moravské sousedy vzpomínala hezky. Zmiňovala i to, že když se vydali na nucený pochod, tak jim pomáhali. Myslím, že určitou zášť spíš cítila vůči celé situaci, že zemi, kde se narodila, vyrůstala, musela navždy opustit. Tuhle kapitolu, lásku k původní obci, kraji, v sobě uzavřela. Ani se do Šumperka nechtěla jet podívat, ostatně dlouho to ani nešlo.

Obecně se k poválečným událostem moc nevracela. Ani se mě na Čechy, Moravu neptala. Znám další německé rodiny s podobnými osudy i pocity. Znám ale i ty, kteří se sem vracejí a snaží se o dialog, o navázání zpřetrhaných česko-německých vztahů. Hlavně formou zajímavých kulturních a uměleckých projektů, revitalizace památek.

Konkrétně šlo o moji školní práci na Kalifornské univerzitě, kde jsem nějaký čas studovala scenáristiku. Je stále v podobě prvního draftu. Probírali jsme to podrobně s manželem a došli jsme k závěru, že by to byl velmi drahý velkofilm. Tím bych jako scenáristka a režisérka rozhodně nezačínala. Raději bych česko-německé téma, a možná ani ne konkrétně Tobiasovy babičky, zpracovala prostřednictvím jiného média. Je podle mě důležité vracet se k vypjatým událostem, které formovaly naše prostředí, naši zemi.

Skoro nedokážu určit, zda jsem si téma vybrala já, podvědomě, či si téma vybralo mě. Intuitivně dělám v životě většinu věcí. Sidonie Nádherná se mnou rezonovala v osobní rovině, jejím prostřednictvím jsem se propojovala s tématy, jež mě baví a zajímají.

Ostatně libreto komiksu jsem začala psát ještě před pandemií a nevěděla jsem, kdy, jestli ho dokončím. Pandemie tu práci posvětila. V Bavorsku, kam jsme se během první vlny uchýlili do izolace, jsem se projektu začala věnovat naplno. Hned první měsíc po lockdownu jsem se i setkala s ilustrátorkou Petrou Josefínou Stibitzovou.

Manžel vývoj kolem covidu očekával asi s měsíčním předstihem. Včas nakoupil FFP respirátory, zvažoval, co dělat, až pandemie udeří i mimo Asii. Tušili jsme, že se Státy uzavřou. Samotné dilema, zda (ne)odletět, trvalo asi týden. Přece jen, LA je teď náš domov.

Nakonec jsme nasedli do jednoho z posledních přímých letů, každý s kufrem. Nechtěli jsme být přes půl světa od svých rodin. Pak jsme se osm měsíců nemohli kvůli zavřeným hranicím vrátit.

My ho nikdy neslavili. A v USA naplno řádí varianty delta i omikron, takže i mimo Valentýna nás to, vyjma procházek, ven moc netáhne. Ovšem vloni, byli jsme zrovna na Havaji, která je od LA kousek, mi manžel překvapivě dal první valentýnský dárek za celý náš vztah. Barevné papírové náušnice, co koupil na ulici od havajské babičky, která je vyrábí pro charitu.

Vtipkoval, že má pro mě konečně k Valentýnu šperky. Já si je obřadně vzala k večeři, udělala jsem špagety. Tak takhle my to máme s tímto svátkem. Náušnice mám každopádně ze sentimentu schované. Vyjadřují vlastně hodně o našem vztahu a našich hodnotách.

Měla v sobě obě stránky. Hlavně při perzekucích prokázala hodně vnitřní síly. Zároveň byla vnímavá, žensky křehká. I to mě na ní zaujalo. Ženská emancipace potřebuje víc podobných vzorů.

Pro mě osobně musí obsahovat hodně rovin, aby byla naplňující, společensky smysluplná, aby šlo o skutečnou rovnoprávnost. Zrovna tak se mnou rezonoval Sidoniin individualismus, který nebyl sebestředný. Přitom je to velmi tenká linie.

Všichni na ni vzpomínali jako na štědrého člověka, na ženu, jež dokázala naslouchat, hluboce se zajímala o druhé, a to i přesto, že jela po vlastní ose a vlastní prožitek byl jejím kompasem.

Je to v jeho životě nová kapitola. Roky dělal ve financích. Je ale velmi kreativní, má široký záběr zájmů. Kromě ekonomie a MBA vystudoval i NFTS, filmovou školu v Londýně. Před pár lety tyto odlišné zájmy spojil v projektu Cinelytic.

S vědcem z NASA vytvořil software pro filmové investory a produkce, který zefektivňuje zpracovávání dat a celou přípravu financování filmu. V Americe si na sebe filmy musejí vydělat, nejsou dotované ze státních fondů. Umělecké filmy dotace potřebují, ale většina je zábavní průmysl a byznys.

Tak nějak. Velká většina filmové tvorby je ztrátová, ačkoliv by nemusela být. Společnost jako Netflix už s daty pracovat perfektně umí. Můj muž ve stejné době cosi podobného vytvořil pro studia i menší produkční firmy.

Menší ztrátovost filmů by byla výhodná i pro tvůrce, pro režiséry. Je snazší získávat na cokoliv peníze, když je riziko investorů minimální. Jsme teď tedy oba svým způsobem u filmu, ač hodně vzdáleně: naše práce se v reálu nepropojují. Takže u večeře se o ní moc nebavíme, ani si do kariér nijak nezasahujeme.

Většina konkurzů probíhá v několika kolech. Na svoji zatím nejvýznamnější roli, Sonyu v Příběhu špiónky (2018) s Judi Denchovou, jsem procházela třemi náročnými koly.

Nejdřív šlo o tzv. self-tapes (herec se sám natočí – pozn. red.) a pak mě chtěli vidět osobně. Ale dali mi to vědět dva dny před termínem. Věděla jsem, že po dvanáctihodinovém letu a časovém posunu bych byla úplně zničená. Nabídla jsem jim tedy Skype.

Naštěstí ano, i když jsem byla jediná, kdo osobně nedorazil. Moc šancí na získání role jsem si nedávala, i proto, že hledali černovlásku a já byla jediná blondýna v užším výběru. Nechala jsem Sonyu osudu. Netlačila na pilu.

Myslela jsem si, že jsme na Skypu sami s režisérem. Tak to alespoň vypadalo. Až po castingu jsem zjistila, že vedle něj sedí i všichni producenti a castingový tým.

Během hraní mě trochu vykolejilo, jak se energie po onlinu nepropojují jako při setkání naživo. Casting jsem tak považovala za absolutní fiasko. Schůzka byla v pátek, já si o víkendu nasypala popel na hlavu, s rolí se rozloučila…

A v pondělí mi volali, že je moje. Zrovna jsem byla se sestřenicí na snídani v restauraci. Ta radost, která mě zaplavila, se nedá slovy popsat. A okolní stoly nebyly mého emočního výlevu ušetřeny.

Celkem ano. Mám takový stoický přístup k úkolům, ačkoliv jsem jinak hlavně emocionální. Myslím si, že mě v tomhle ještě vytrénovala vysoká, při níž jsem pracovala. Mohla jsem s ní kdykoli praštit, říct si: už ji nepotřebuju.

Vysoká tak pro mě byla jak o vědomostech, tak hlavně o výdrži dodělat, co jsem začala. To je asi důležité v jakékoliv kariéře: mít cíl, jít za ním, ač je v nedohlednu a možná o něm i chvílemi pochybujeme.

U obsazování rolí jde kromě talentu o vzhled a akcent. Se vzhledem se dá pracovat. Svět se tak promíchal, že i rodilé Italky jsou někdy blondýny s modrýma očima, takže stereotypy ohledně vzhledu se hodně smývají.

Ovšem akcent je jasný limit. Ten můj je celkem neutrální, proto asi nehraji jen Východoevropanky. Ale hraji je často a musím umět akcent přidávat podle potřeby. Přirovnala bych to ke sportům a svalové paměti. Když po roce pauzy vstoupíte na led, první kroky jsou nejisté, ale za chvíli se na bruslích opět plynule rozjedete.

Jeden projekt je takový průměr, zlatý střed mezi tím, co vezmu, a tím, co vyjde. Toto tempo mi vyhovuje. Člověk nebere všechno a taky ne z každého castingu je job. Ale kdyby přišly podobně dobré dva, jdu samozřejmě do nich.

Když něco dělám, jsem strašný workoholik a perfekcionista. Když ale nepracuji, nemám vůbec výčitky svědomí. Strašně ráda občas nedělám nic, tu prokrastinaci si umím užít.

Hereckým ano. Točilo se na jaře a v létě. Tato řada je zatím v postprodukci. Jako režisérka jsem pak v létě napsala a natočila krátký film pro nadaci Pink Bubble, který jsme s Martinou Šmukovou, zakladatelkou nadace, slavnostně představily na festivalu v Karlových Varech.

Nešlo o první režii, pár krátkých věcí jsem natočila v Londýně a v LA, dva krátké projekty v Čechách s kameramanem Janem Basetem Střítežským. No a pak je tu komiksový román Sidonie, který vyšel před třemi měsíci u nakladatelství Labyrint, jemuž jsem se do posledního dne před tiskem hodně věnovala. Takže nyní dávám malý reset. Chci se věnovat chvíli jen osobnímu životu i nicnedělání.

(smích) Babička, vášnivá ochotnice, jako mladá dostala nabídku hrát v pražském Národním divadle. Jenže její táta, můj praděda, byl proti, aby skončila s pedagogikou a stala se z ní herečka. Okomentoval to hláškou o chudém herci. Což nyní může vypadat až směšně, ovšem ve 30. a 40. letech, to platilo, a v LA to bohužel pro mnohé platí dodnes.

Každý druhý číšník a barman v Hollywoodu je herec bez práce, dýška jim pomáhají přežít. Když ale jako herec pracujete pravidelně, je to jiné. Obsazovaní herci chudí nebývají, ani v LA, ani u nás.

Žádnou křivdu v sobě necítí. Herectví považovala za hezké zpestření v mládí, ale děti učila ráda. Máme ten přístup asi v rodině.

Ani já se netrápím kvůli tomu, co nevyšlo. A že toho je seznam. Každý, kdo riskuje, ví, že za jedním úspěchem je řada pokusů. Ty nejsou na CV, nikdo o nich ani nemusí vědět, ale formují nás víc a možná i líp než ona viditelná vítězství.