Nejoblíbenější pochoutky Saturnina a Zdeňka Jirotky

Na rozdíl od jiných knih 20. století se v Saturninovi konkrétních pokrmů moc neobjeví. To ale neznamená, že by se tam o nich nemluvilo. Často právě jídlo výrazně ovlivní a posune děj.

„Bude to asi tím, že se táta k plotně postavil až v pozdějším věku. Když ho po roce 1968 krátce před důchodem vyhodili z redakce, stal se mužem v domácnosti. Teprve tehdy začal vařit,“ upřesňuje dcera Zdeňka Jirotky Hana Sýkorová.

Sám spisovatel jedl rád, i když jen střídmě. Své malé porce si však dokonale užíval. Byl totiž gourmet, ne gurmán. A často zkoušel i neznámá jídla. Jako mladý se zhlédl ve francouzském gastronomovi Pomianovi a dal se zlákat jeho husou pečenou v hlíně. Zažil strašné zklamání, téměř se nedala jíst. Za války, kdy nebylo co do hrnce, pak často vzpomínal, že takovou dobrotu zkazili.

Spisovatel miloval i zvěřinu, počítal dny do Štědrého večera, kdy zas ochutná rybí polévku své ženy. A když chtěl sobě i rodině udělat tzv. bene, připravil burgundskou pečeni. Nejraději měl ale pečenou kachnu se zelím.

„Na talíři měl táta vždy biskupa. Nejdřív snědl přílohy, maso nechal na konec a zavelel – Teď ticho, prosím! Za hrobového mlčení si je pečlivě ukrajoval a slastně vychutnával každé sousto,“ vzpomíná Hana Sýkorová.

„My byli v rodině všichni blázni do vaření, táta si i vlastnoručně zapisoval recepty. Dokonce jsme pořádali ve vaření soutěže,“ usmívá se paní Hana. Jednou tak Zdeněk Jirotka vzpomínal na šneky, které kdysi jedl v hotelu Šroubek. Bylo prý v nich však moc housky. Paní Hana se ale kasala, že podle jejího receptu by vznikly jedinečné, jen je získat.

„Pak se jednou vrátil můj muž z procházky a povídá – mám pro tebe 150 bonů. A začal z kapes tahat uslintané šneky, které se tehdy od nás za tvrdou měnu vyvážely do Francie,“ otřese se i dnes při vzpomínce na to vaření.

Zdeněk Jirotka celou piplačku s vymýváním, krájením i marinováním šneků pilně sledoval, hotové ochutnal a pochválil. Pak suše poznamenal, že za tu práci nestály, a kdyby se tak udělaly kuřecí žaludky, byly by sice o něco míň chutné, ale zato nespolkly tolik času.

„Až do jeho pozdního věku jsme s tátou vyhledávali kulinářská i jiná dobrodružství. Třeba na Slapech, kde jsme si na ohni pekli ulovené cejny a kde si na půjčené lodi plnil dávný námořnický sen. Co na tom, že jsme o plachtění nic nevěděli a jen to nastudovali z knihy. Nebo v 50. letech, kdy nikde nic nebylo, a táta mě o 15. narozeninách vzal do Alcronu, a já prvně ochutnala vytoužená smažená játra. Když ve dvaadevadesáti letech odešel, vlastně mé krásné dětství teprve skončilo,“ uzavírá naše povídání paní Hana.

Zavedou-li vás koncem února kroky na hrad Červený Újezd, můžete spojit příjemné s užitečným. Víkendoví návštěvníci zdejšího muzea (18.–19. února) se totiž mohou seznámit (a zdarma ochutnat) s výrobou slaných i sladkých plněných pirohů smažených v troubě. Odborný výklad podá historik a kuchař PhDr. Luboš Teprt.

Pokud akci nestihnete, hned následující víkend (25.–26. února) můžete v muzeu zdarma umlsávat pohankový koláč s jablky či pohankové lívance s medem – opět z dílny Luboše Teprta. A kdo prošvihne i ochutnávku, ať zajde do hradní krčmy, kde si lze tyto dobroty po oba víkendy koupit. Více informací na www.hrad-cervenyujezd.cz/inpage/sezona-2012-583/.

V čem byla kuchyně I. republiky jiná? Uměli by si s ní studenti poradit i bez dnešní moderní techniky?

Současná kuchyně se liší hlavně dostupností a velkým výběrem surovin, což za I. republiky jistě nebylo. Další rozdíl spočívá také v nových technologiích přípravy pokrmů. Ale ještě dnes v restauracích mnoho hostů vyhledává jídla udělaná klasicky. Proto při sestavování jídelníčku do něj kuchaři stále zařazují rovněž polévky, hlavní chod a dezerty zhotovené tradičními metodami. Na to samozřejmě připravujeme studenty i my a učíme je vařit rovněž tzv. postaru.

Recepty připravili studenti SŠ hotelnictví a podnikání SČMSD v Hronově pod vedením Jiřího Johna, učitele odborného výcviku oboru kuchař.