Nejkrásnější dcera Marie Terezie skončila jako abatyše

I nejmladší a nejslavnější dcera Marie Antoinetta se musela provdat z dynastických důvodů za francouzského krále Ludvíka XVI., než skončila za Velké francouzské revoluce 16. října 1793 pod gilotinou.

Osobní výběr partnera ani city princezen nehrály žádnou roli. Někdy ovšem její plány nevyšly. Ve 40. letech 18. století jí způsobovala nesnáze zejména šestá dcerka Marie Alžběta (1743–1808) zvaná Liesl.

Už jako malá se chovala koketně a ješitně, zajímala se jen o svou půvabnou tvářičku a milovala klepy. Zhlížela se v zrcadlech, vědoma si své přitažlivosti. Postupně z ní vyrůstala nejpěknější z císařovniných dcer. Marii Terezii ovšem její sebestředné chování zlobilo.

Prohlašovala o Liesl, že „chce jen upozornit na svou krásu a vše je jí lhostejné“. Doufala, že se dívka změní. Jako děťátko byla roztomilá a žvatlavá.

Marie Alžběta se narodila 13. srpna 1743. Porod proběhl bez potíží – Marie Terezie to pokládala za přirozenou věc – vždyť v letech 1737 až 1756, kdy takřka ve čtyřiceti porodila poslední dítě, jej prodělala skoro každý rok.

Slabé a malé miminko nepřibíralo na váze a stále blinkalo. Nakonec se po podávání čokoládového nápoje zotavilo. Jako dívenka Liesl ráda povídala, smála se, žertovala. Matka o ní prohlašovala, že je „příliš dětinská“. Časem se ale její legrácky měnily v ostré poznámky na úkor okolí a v prostořeké odmlouvání.

Mimořádnými schopnostmi neoplývala – vychovatelé ji nemohli přimět k učení a usměrnit její roztěkanost a sklon k lumpačení a zábavám. Škola Liesl prostě nebavila.

Marii Terezii to přirozeně zlobilo, jako přísná matka marnivost, uštěpačnost nebo trucování netolerovala. Děti neměly být ani změkčilé, ani rozmazlené. Rozvíjející se krása Liesl přesto dokonale zapadala do sňatkové politiky císařovny. Uvažovala o možných nápadnících – v úvahu připadal polský král Stanislav II. August Poniatowski a vévoda z Chablais, synovec císaře Františka Lotrinského. Osud všem udělal čáru přes rozpočet.

V roce 1767 ve Vídni propukla epidemie neštovic, nemoc zatím neléčitelná. Postihla i Marii Terezii, sotva se vykřesala a zůstaly jí charakteristické jizvy.

K dovršení všeho se v říjnu připravovala svatba Marie Josefy, šestnáctileté sestry Liesl, s Ferdinandem IV. Neapolským. Nevěstě se však neštovice také nevyhnuly, dostala je 4. října, trpěla krutými bolestmi, křečemi a za jedenáct dní zemřela.

V téže době se začala cítit špatně i Marie Alžběta. Třásla se zimnicí a horečkou. Obličej i celé tělo čtyřiadvacetileté krásky pokryly puchýřky a rudé skvrny.

Matka, po přestálých neštovicích vůči chorobě imunní, seděla u dcery ve dne v noci. Považovala ji za ztracenou a dala za ni sloužit Te Deum. Ale stalo se to, v co se nikdo neodvažoval doufat. Liesl přežila. A uviděla se v zrcadle. Okamžitě propukla v pláč.

Ve tváři všude jizva na jizvě, krása pravidelného obličeje zmizela pod boláky. Tatam byla koketerie, nastoupilo zoufalství a deprese. Ale ještě doufala ve sňatek. Zatím.

V úvahu jako nápadník pro Liesl připadal francouzský král Ludvík XV., o třiatřicet let starší vdovec. Ten zpočátku o svatbě s mladou rakouskou princeznou uvažoval s podmínkou: „Za předpokladu, že se tvář arcivévodkyně bude nacházet ve stavu, který ve mně nevzbudí nelibost.“

Ona sama uvažovala o možné svatbě s radostí, dokonce si na jeden ples oblékla velmi nápadné šaty z černých a bílých kosočtverců, tzv. domino, se zlatou lilií, erbovním znakem francouzského krále. Nebylo to k ničemu.

Francouzský vyslanec požádal o portrét pro svého panovníka – a naděje padly. Z Paříže nepřišla žádná odpověď. Místo toho se po Vídni roznesla zpráva, že si opatřil metresu madame du Barry. Tu upřednostnil před „poďobanou Rakušankou“.

Marie Alžběta propadla zoufalství. Zvyklá na pozornost a obdiv se točila na nesmyslném kolotoči změn nálad. Deprese střídala ublíženost, přecitlivělost si vybíjela zraňováním okolí.

Její bratr Leopold o tom napsal: „Celý svět se jí vyhýbá a obává se jejího ostrého jazyka, výstředních a nemoudrých řečí. Alžběta se baví tím, že sbírá historky a všechny drby z města a vytváří z nich naprosto neuvěřitelné příběhy.“

Jednu chvíli protančila celé noci a běhala od divadla k divadlu, vzápětí se zamykala ve svém pokoji. Trpěla nejrůznějšími nemocemi.

Na podzim roku 1774 dostala zánět okostice, což Marie Terezie okomentovala: „Nebohá Alžběta má na tváři vřed, který jí už zvenku otevřeli, a kromě toho jí třikrát vytrhli zub.“ V listopadu 1780 slavná panovnice zemřela a Liesl začal nový život.

Na přání zesnulé matky se Marie Alžběta stala abatyší ženského konventu v Innsbrucku. Získala tím rentu 50 000 zlatých a vlastní dvořanstvo.

Součástí konventu se stal i ústav šlechtičen, založený Marií Terezií. V něm trávilo čas 12 urozených dam, které se před vstupem musely vykázat šestnácti šlechtickými předky a složit 200 zlatých. Oblékaly se do černého, ve svátek nahradily obyčejnou látku hedvábím a vlečkou zdobenou hermelínem. Většina z nich nepřekročila předepsanou hranici věku 24 let.

Mladé a živé dívky navštěvovaly divadla, zábavy, opery a zahradní slavnosti, ale nesměly se účastnit maškarních plesů a sledovat rozverné komedie.

Marie Alžběta po svém příjezdu do Innsbrucku v roce 1781 mnohé změnila. Cítila se jako zemská kněžna a obyvatelé města ji přivítali laskavě a s velkou úctou.

Dámám z konventu dovolila zdobit šaty krajkami, perlami a živými květy. Nové prostředí ji zachránilo – z mámivé koketky se stala veselá, žertující, zemitá žena. Rozjařenost vyvolávala i svým zjevem.

Ve středních letech se Liesl pěkně zakulatila. Na krku se jí navíc udělaly tři strumy – laloky způsobené nemocí štítné žlázy. Nic si z nich nedělala. Naopak, občas se drze zeptala ve společnosti nějakého váženého hosta: „Chcete vidět volata Liesl?“ Načež začala hýbat k nevoli celého okolí třemi hrboly ze strany na stranu. Právě kvůli tomu ji lidé nazývali „volatou Liesl“.

Šlechtičny v ústavu ji měly rády. Zachovala si svůj přeostrý jazyk a jedovatost, které jí matka tak vyčítala.

Svou rodinu nijak nešetřila. O císaři Františku II. veřejně mluvila jako o „mamlasovi“ a jeho bratra Reinera titulovala „volem“, arcivévoda Ludvík pro ni byl „tichošlápkem“.

Návštěvníka z příbuzenstva, který zíval bez zakrytí úst, s klidem praštila vějířem přes ruce. Její práce abatyše se ale ukázala úspěšná, dokud ji nepřerušily důsledky Velké francouzské revoluce. Dvakrát musela uprchnout se svými dámami do Sankt Johannu a do Bavorska. Poté nastal definitivní konec.

Prešpurským mírem z roku 1805 po vítězství Napoleona u Slavkova postoupilo Rakousko Bavorsku Tyroly a blížila se francouzská vojska. Dámy z konventu i Marie Alžběta sbalily své svršky, dokumenty a uprchly do Vídně. Tam se také krátkým dopisem vzdala svého úřadu.

V hlavním městě monarchie se ale pro padesátičlenný dvůr arcivévodkyně nenašlo místo, a tak se přesunula do Lince. Poslední dva roky strávila v tamním domě hraběte Khevenhüllera v Theatergasse, kde 22. září 1808 zemřela. Bylo jí 65 let.

Podobně jako „stará panna“ skončila i její sestra Marie Anna, druhá dcera Marie Terezie. Všechny ostatní se provdaly.

Marie Anna, zvaná Marianna, se narodila 6. října 1738. Čilá a veselá holčička se změnila po narození prvního syna Marie Terezie, pozdějšího Josefa II. v březnu 1741. Všechno se točilo kolem něj.

Marianna se cítila odstrčená. O to víc, že krásou zrovna neoplývala. Z obličeje jí vyčníval dlouhý nos, nad kterým se ztrácely nevýrazné oči. Měla ale nadprůměrný hudební talent, malířské schopnosti, logiku uvažování a smysl pro humor. To však okolí neimponovalo.

Dívka se i proto snažila za každou cenu vzbudit pozornost. Podle císařského poradce Josepha Khevenhüllera Metsche se „neustále drala do popředí“. A také ji zdolávaly časté nemoci, zřejmě z psychosomatických příčin.

V roce 1757 dokonce arcivévodkyně onemocněla tak, že jí udělili poslední pomazání. V devatenácti se u ní objevila vleklá tuberkulóza páteře. Způsobila zkřivení těla a nakonec hrb, který Marianna marně skrývala pod pelerínami, širokými límci a šálami.

Žádný muž se o ni nezajímal, takže se smířila s údělem staré panny. Veškerou energii věnovala studiu fyziky a matematiky, chemii a mědirytectví. Roku 1767 ji dokonce přijali za člena nově založené Mědirytecké akademie ve Vídni.

V roce 1781 Vídeň definitivně opustila a odstěhovala se do Klagenfurtu do blízkosti kláštera alžbětinek. Do řádu ale nevstoupila. Tam také 19. listopadu 1789 skonala. Možná byly obě „staré panny“, Liesl a Marianna, šťastnější než jejich vdané sestry.