(Ne)oprávněný strach o planetu

Hned po odvysílání diskuze se známým hercem se na sociálních sítích strhla vášnivá debata. Z jejího sledování by se mohlo zdát, že mezi generacemi panuje nesmiřitelný spor. Výsledky nejrůznějších vědeckých výzkumů však ukazují spíše opak.

Například společná studie britské King’s College London a časopisu New Scientist zjistila, že přibližně sedm z deseti dotázaných všech generací považuje změnu klimatu, ztrátu biodiverzity a další problémy životního prostředí za tak závažné, že podporují zásadnější změny životního stylu. Aby nebylo pochyb o jejich výsledcích, její autoři se opírají o závěry z rozhovorů se třemi miliony lidí po celém světě.

Smutek z devastace přírody a s ním spojený pocit, že lidstvo je odsouzeno k zániku, není jen záležitost mladé generace. „Enviromentální úzkostí trpí i dospělí,“ vysvětluje terapeutka Iva Šulcová. A dodává: „Na dospívající však může působit víc, třeba i tím, že jsou hodně ovlivněni sociálními sítěmi a mají k tomuto druhu informací neomezený přístup.“

S termínem environmentální úzkost nebo také klimatický žal jako jeden z prvních přišel australský enviromentální psycholog Glenn Albrecht. Popsal ho jako chronický strach z ekologické zkázy planety. Podle ekopsycholožky Leslie Davenportové jde o zanedbávaný smutek. Negativní pocity spojené s ohrožením nebo zničením přírody na planetě totiž nejsou v západní kultuře vnímané jako legitimní, přestože je prožívá řada lidí, hlavně mezi mladými.

„Každý přitom prožívá tuto úzkost po svém. Typicky se může projevovat jako velký smutek, vztek, pocity viny, bezmoc, úzkost a někdy i jako nejrůznější směsi těchto stavů. Přicházejí i pocity ze ztráty smyslu v životě. Člověk trpící enviromentální úzkostí je přesvědčen, že nemá cenu vůbec žít, protože nemůže ovlivnit budoucnost,“ říká Leslie Davenportová. A někdy přicházejí i dojmy ze zrady staršími generacemi.

Když se úzkost objeví, není na místě brát ji na lehkou váhu. Klimatický žal může mít podobné projevy jako posttraumatická stresová porucha. „Spojují je podobné symptomy, jako jsou psychosomatické potíže, poruchy spánku, zvýšená bdělost či ostražitost,“ vyjmenovává Leslie Davenportová. Hlavní rozdíl je v tom, že stresová porucha se objeví po prožití traumatu, zatímco v případě enviromentální úzkosti jde o pretrauma čili o strach z budoucnosti, tedy z toho, co teprve bude následovat.

Eco úzkostí trpí podle nejrůznějších průzkumů desítky procent lidí, hlavně mladých. Starší generace je přitom často v pozici, kdy problémy v souvislosti se změnou klimatu považuje za závažné, ne však neřešitelné. „V roli rodiče proto musí především pochopit, že je důležité žádné pocity dítěte neshazovat, a to i v případě enviromentálního žalu. Nějakým způsobem jeho vnímání legitimizujte a uznejte jeho váhu,“ radí terapeutka Iva Šulcová.

Strach dětí o planetu často narůstá s nepřetržitým přísunem informací. Sociální sítě navíc každému zobrazují to, o co se zajímá. Omezování přístupu ke zprávám však samo o sobě většinou nepomůže. Může ale alespoň vytvořit prostor k tomu, aby dospívající trochu změnil perspektivu. „Obecně je dobré dávat dítěti nějakou naději, například poukázat na pozitivní příklady věcí, které se povedly. Říct mu, že má pravdu, že se děje určitá katastrofa, ale zároveň i věci, které jsou skvělé,“ doporučuje terapeutka.

Skvělým příkladem jsou povedené ekologické projekty. Existují i různé články a rozhovory o vítězích cen za ekologii. Nebo vychází řada pozitivních zpráv v souvislosti s ochranou přírody jako například, že v Česku dobrovolníci nejčastěji sázejí stromy.

„Konkrétní nástroj, jak se dá s enviromentální úzkostí pracovat, je angažovat se v činnosti, která vyvolá pocit, že člověk dělá něco dobrého pro planetu nebo pro správnou věc. Začněte s tříděním odpadu, s omezením plýtvání vody nebo si naplánujte, že jednou za měsíc vyrazíte uklízet okolí,“ navrhuje Iva Šulcová.

Dobré je také pomoci dětem vyhledat skupiny vrstevníků, které mají stejný záměr. S nimi může sdílet jako se sobě rovným emoce a také vidět, že není jediný, kdo situaci takto prožívá. Odpadne tak pocit samoty a izolace.

Pokud jako rodiče sami prožíváte obavy o planetu, sdílejte je v rodinném kruhu. Je to mnohem lepší než se snažit svoje děti uklidnit předstíráním, že problém nepovažujete za důležitý a všechno bude v pořádku.

„Není špatně, že to máte jako rodič podobně, jen je třeba dát prožívání nějaký rámec. Měli byste být ti, kteří se umějí k situaci v rámci svých možností postavit. Můžete si například udělat plán změny k lepšímu, například pořídíte koše na tříděný odpad,“ uvádí příklad Iva Šulcová.

Mnohdy také pomáhá jít přírodě naproti. Podle rodinné terapeutky Kateřiny Zaplatilové z Terapie v lese je to i pro zvládání environmentální úzkosti důležitý krok: „Poznat svoje okolí vnímám jako zcela zásadní. Zjistit, že mám za barákem park, strom, louku nebo jen hezký výhled do krajiny je klíčové k tomu, aby dítě tyto zdroje začalo využívat. Naučí se o tato místa nejen pečovat, ale také je aktivně využívat k relaxaci.“

Podle Kateřiny Zaplatilové často také pomáhá se v přírodě zastavit, nadechnout se a nechat energii okolo sebe proudit. Nic neočekávat a jen si všímat, co se v těle a v mysli děje…

Příroda může reflektovat i to, co děti trápí. „Les, cesta, potok je pro ně zábava. Spontánně sbírají klacky, kameny, brodí se blátem, lezou na stromy. Když jdu s nimi, povídám si během procházky o tom, co je trápí. Někdy hledáme tak velký kámen, jak velké je trápení, snažíme se ho zvednout a hodit daleko, to by v pracovně nešlo,“ uvádí zkušenost z praxe.

Začátek jara je skvělý pro seznamování se s přírodou. „Nechte děti naplánovat trasu. Nespěchejte za cílem. Pěstujte s nimi všímavost ke krásám okolí a vychutnejte si cestu,“ doporučuje Kateřina Zaplatilová. Na závěr dodává: „Dovolte sobě i dětem zažít i trochu diskomfortu – zmokněte, ztraťte se, posuňte čas oběda. Na konci dne zjistíte, že příroda tu pořád je a má obrovskou sílu.“