Názory na rozšíření domácího vzdělávání se různí

Možnost pokračovat s domácím vzděláváním i na druhém stupni by měla být do školského zákona doplněna. Je zde odborné doporučení založené na vyhodnocení zkušeností z prvního stupně, navíc se jedná o velmi malé počty dětí, zlomek promile, které nijak neohrožují školský systém jako celek.

Nejsem propagátorem domácí školy v tom smyslu, že bych tímto způsobem chtěl vzdělávat vlastní děti, ale respektuji důvody, které pro to část rodičů má. V aktuální vládní novele to bohužel v důsledku politického kompromisu není, stane se to až předmětem novely poslanecké, jejímž výsledkem bude nikoli „ohrožení školství“, ale legitimní, schůdná a kontrolovatelná alternativa.

Postoj ministerstva školství k „povinné školní docházce“ je zvláštní: Snaží se zavést povinnou docházku do posledního ročníku mateřské školy, pak je pět let nepovinných (možnost domácího vzdělávání) a pak zase neumožnit totéž pro 5. až 9. třídu. To nevypadá moc systémově.

Můj poměr k domácímu vzdělávání je však dosti odtažitý. Vždy protestuji, když se stát montuje do dalších a dalších záležitostí ve školách (co se přesně kdy má učit; jak a kdy dělat přijímačky, koho nabírat za katedry a kolik jim přesně platit; pomatené ideologie v podobě „průřezových témat“ učebních plánů) a jsem ve většině věcí velmi liberální. U otázky povinné školní docházky od šesti do patnácti let zase tak totálně liberální nejsem, neboť to je páteř celého vzdělávání, jak ho známe. Respektive pak bychom nemuseli vybírat na školství od daňových poplatníků těch 136 miliard korun ročně.

Patřím mezi stoupence domácího vzdělávání. Moje dvě vnoučata absolvují 1. třídu individuálního vzdělávání a rodiče i děti jsou spokojení. V základních školách, kde se pohybuje vysoký počet dětí ve třídách, jsou žáci často stresováni nezvladatelnými dětmi, které šikanují spolužáky. Děti si často připadají izolované.

Za hlavní přednost domácího vyučování považuji přebírání zodpovědnosti za kvalitu výuky rodiči, kteří se snaží dát dětem víc, než v současné době poskytuje základní škola. Podobnou alternativou domácího vzdělávání je i soukromá škola s malým počtem žáků ve třídě. Ta však není pro každého rodiče finančně dostupná. Pokud jsou tedy vytvořeny podmínky pro domácí vzdělávání i po 5. ročníku povinné školní docházky, nevidím důvod, proč tomu bránit.

Nejsem příznivcem významnějšího rozšiřování domácího vzdělávání. Obávám se důsledků v podobě celkového oslabení významu školy a učitelů. Školu považuji za výdobytek společnosti, nikoliv za přežitek. V průběhu tisíciletí se škola prokázala jako jedna z nejdůležitějších a nejúspěšnějších kulturních institucí, díky níž má každý z nás něco společného s ostatními, takže můžeme směřovat ke vzájemnosti a sounáležitosti. Učíme se v ní „umět být s ostatními“.

Při vší úctě k pedagogickým schopnostem rodičů považuji za rizikové jejich působení ve vzdělávacích oborech, pro něž mají vyšší stupně škol vzdělané a zkušené specialisty. Výsledkem může být znevýhodnění dětí v perspektivě jejich dalšího rozvoje a učení.

S panem ministrem vřele souhlasím. Moje žena Jana, která se dětem a jejich vzdělávání věnuje od jejich narození na 150 procent, je s nimi nyní v Miami v USA, aby umožnila dětem vstřebávat angličtinu v nejpřirozenějším prostředí mezi rodilými mluvčími. Děti tam chodí do normální americké základní státní školy. Po odpoledním návratu dětí domů manželka v rámci „domácího vzdělávání“ učí našeho třeťáka, malého Daníka, vše, co probírají v pražské škole. Je to strašně obtížné, pro maminku i pro syna.

Jsem přesvědčený, že škola a prostředí školy jsou pro dítě nenahraditelné. Nejen kvůli vzdělání, ale také kvůli získávání sociálních návyků a dalších dovedností, které dítě jinde než ve škole nezíská. Bohužel ale vím, že existují rodiče, kteří jsou nespokojeni s každou školou a s každým pedagogem a myslí si, že oni sami dají svému dítěti nejvíc. Hluboce se mýlí, ale bohužel to zjistí pozdě!

Domácí vzdělávání se mi líbí, sama jsem o něm uvažovala, ale při nepravidelném rytmu mého povolání by to nešlo. To bych ho musela přestat vykonávat. Znám ale několik rodin, kde děti vzdělávají rodiče. Úspěšně každé pololetí skládají potřebné zkoušky, několik jich nastoupilo do sedmiletého gymnázia. Děti tím, že nejsou ve školském systému, nijak netrpí, naopak si myslím, že jejich znalosti bývají hlubší, protože jsou spojovány s nějakým prožitkem. Obvyklá námitka, že jim chybí sociální kontakty, neobstojí, protože se většinou jedná o vícedětné rodiny a navíc chodí do různých kroužků.

Vůbec se mi nelíbí, jak současné ministerstvo školství chce vzdělávací systém centralizovat a sešněrovat jednotnou vizí, ani to, jak dusí všechny formy alternativního školství.

Za sebe mohu říci, že bych určitě doporučila domácí vzdělávání v případě, kdy je dítě buď sportovec, umělec, pobývá v zahraničí, případně je dlouhodobě nemocné a rodiče se mu tak nadstandardně věnují, že ho i doma vzdělávají, mají přehled, co se probírá, komunikují s učiteli. Současný trend domácí školy moc nevyznávám. I když je rodič fundovaný a zvládne po odborné stránce výuku všech předmětů, nenahradí dítěti kolektiv, který je tak důležitý pro sociálně-emoční inteligenci, bez které se dítě, později student neobejde. Je ochuzené o společné sportovní, kulturní a volnočasové aktivity – i ta fronta u okénka ve školní jídelně mnohdy vychovává…

Sama jsem pedagog a na vzdělávání svých dětí doma bych si netroufla. Starší syn byl právě ten sportovec, se kterým jsme doma neustále něco doháněli, a mladší, těžký dyskalkulik, by se bez vzdělávání v dyslektické třídě a citlivého působení pedagogů nikdy do běžného života nezařadil. Dnes má za sebou 7. semestr Právnické fakulty MU Brno. Tak věřte prosím pedagogům základních škol, jsou skvělí!