Návrhářka Kateřina Geislerová: Šmrnc a elegance se z francouzských ulic vytrácejí

Jsem také z Prahy a jako ona mám dvě sestry, ale příbuzné nejsme.

Spíš asi tišší. Obě moje sestry - Nora je o dva roky starší a Nikola o pět let mladší - byly divoké. Já jsem klidná pozorovatelka, ale vždycky jsem si šla za svým. Naše babička, která nás často hlídala, sestrám říkala - nechte ji být, ona vás jednou překvapí.

To nevím. Tatínek byl starožitník a maminka pracuje u památkové péče. V Paříži jsem vystudovala dějiny umění a pak evropská studia. Pořád jsem ještě hledala, co vlastně chci dělat.

V osmnácti jsem nejprve odjela do Švýcarska a v devatenácti jsem začala studovat v Paříži.

Moc ne. Snad jen při secesi, a to je ještě vídeňská secese, a při art decu (dekorativní styl, který nese prvky kubismu, futurismu - pozn. red.).

No, fakt je, že se mě ještě v roce 1994, kdy jsem se odstěhovala, ptali, jaké je u nás moře. Snad si nás pletli s Jugoslávií, nevím. Dnes už je to jiné, ale pořád říkají Československo.

Bavilo, ale nedovedla jsem si představit, že bych se ráno zavřela v kanceláři a večer odešla. Na studia jsem si přivydělávala výrobou hedvábných stínidel na lampy a uvědomila jsem si, že jsem docela zručná. A pak přišla nabídka, abych v Bretani dekorovala vlak s parní lokomotivou.

Byla to turistická atrakce. Dostala jsem za úkol dát vše do původního stavu, myslím vnější i vnitřní vzhled vagonů. I hostesky jsem oblékla do kostýmů z třicátých let. Docela se mi to povedlo.

Vlastně ano. Moc mě to bavilo, a tak jsem se v roce 1997 přihlásila na uměleckou školu, na obor interiérová designérka. Jenže ředitelka mi řekla, že mě vidí spíš jako módní návrhářku. Nevím, proč jsem jí důvěřovala, ale dala jsem na její radu. Už v prvním ročníku mi to šlo úplně samo.

Odešla jsem za láskou a Fabrice byl z Paříže. Potkali jsme se v Praze, kterou navštívil jako turista.

Asi ano. Pravda je, že s Fabricem jsem mluvila anglicky, francouzsky jsem neuměla ani slovo. Byli jsme spolu devět let.

Nevím, co to znamená prosadit se, ale slušně se živím už deset let. A v Paříži jsou tisíce návrhářů. Kolik jich je v Praze? Desítky?

Ano, v roce 2007, a mám soukromou klientelu. Když jsem v roce 2001 dokončila uměleckou školu, vyhrála jsem cenu ročníku. Pak ke mně přišla mladá spisovatelka Eliette Abecassis a celou kolekci si objednala. Doporučila mě svým známým a pak už se to rozběhlo. Prvních pět let jsem v ateliéru pracovala na objednávku. Teď už mám butik a vyrábím konfekci. Na zakázku dělám jenom svatební a večerní šaty.

Své jméno.

Ne, tady zatím prodávám tři měsíce internetově a mám kolekci v módním obchůdku Mona prét-á-porter v Týnské ulici v centru Prahy.

Když jsem přijela do Francie, tedy v roce 1994, byl pařížský šmrnc pořád vidět. Pařížanky měly styl a dbaly o sebe. Ale po roce 2000 začala i tam převažovat džínovina a uvolněnější sportovnější móda. Čím nedbalejší a opranější oblečení, tím to je víc trendy. Zdá se mi, že se šmrnc a elegance z ulic vytrácejí. České ženy na sebe dbají víc, lépe se oblékají, a přitom nemají tolik příležitostí. Francouzka vyjde z domu a vlevo vpravo má deset patnáct butiků, jen si vybrat. U nás se dost nachodíte, než najdete to, co chcete.

Doufám, že krásné, ale i pohodlné oblečení.

Ne, od začátku své tvorby mi jde o to, aby mé modely zvýrazňovaly a zkrášlovaly ženské křivky. Myslím, že se mi to podařilo díky dlouholeté krejčovské práci, kdy jsem pracovala přímo s konkrétními zákaznicemi. Naučila jsem se vnímat ženské tělo. Pozdvihnout to, co je na ženě krásné - pas, dekolt, ramena, a naopak potlačit to, co každá ráda zatají. Tvořit pro normální klientku je zajímavější.

Snažím se také o komfort, a proto používám přírodní materiály, převážně od italských dodavatelů. Chci, aby byly příjemné na dotyk. Neperou se, dávají se do čistírny. Nabízím velikosti od čísla 36 až po číslo 44.

Každá kolekce má své téma. Obecně si zakládám na nonšalantní eleganci. Mám ráda subtilnější modely, klasické až minimalistické, ale vždy s detailem, který upoutá nebo překvapí.

V poslední kolekci to byly odstávající kapsy, které právě schovávaly problematické partie, a přitom linie zůstane štíhlá. Inspiruje mě všechno - filmy, výstavy, knihy, fotografie, lidé na ulici. To všechno na sebe nechám dlouho působit a pak si sednu k panně, přiložím látku a začnu tvořit. Nejnovější nápady přivezu na týdenní přehlídku Pop-up Shop, která začne 7. června v pražské Týnské ulici. Jsou to unikátní originální modely.

Ráda nosím elegantní šaty a kozačky nebo ležérní kalhoty. Líbí se mi nedbalá elegance, nic přehnaného. Vypadá to, jako byste byla oblečená neoblečená.

Sport. Běhám, plavu a už rok a půl chodím boxovat.

Taky, ale já mám trenéra, tak bouchám i do něj. Vyzkoušela jsem pár jiných sportů, ale box mě zcela oslnil. Jde o hru těla a mysli, o emoce, vybití energie a uvolnění. Potřebuji dát ránu, což při běhu a plavání nemůžu. Úplně zapomenu na starosti, na povrch se dostane spontaneita, instinkty. Hlava si odpočine a po tréninku se cítím úžasně.

Žádný strach. Ráda chodím do divadla a čtu, na procházky po Paříži bohužel moc času nemám.

Stýská. V Praze mám už sedm let byt, jezdím sem každých šest týdnů s prací. Dobře se mi tu dělá. Ale Paříže se také nechci vzdát.

V tom mám štěstí. Tatínek výborně vaří. Když přijedu, připraví na celý týden česká jídla. Každý vychvaluje francouzskou kuchyni, jak je delikátní a úžasná, jenže já miluji český guláš, koprovku, zelňačku. Bez toho nemůžu být. Pak to vyběhám nebo vyboxuju.

Věřím, že na ni taky dojde. Je mi 37 let a ženy ve Francii mají často první dítě až kolem čtyřicítky. Tak mám ještě trochu čas. Nejdřív ale musím potkat správného muže.

Aby si lidé uvědomili, že každý den je krásný. Mám pocit, že v posledních letech lidé zapomínají žít. Utápějí se v problémech, pořád někam prchají, něco hledají, místo aby si uvědomili, co všechno mají. Štěstí najdou jen v sobě.