Návrhářka Alena Wilson: Tvořím pro reálné ženy z masa a kostí, které mají své problémy

Jako každá žena chtěla Alena Wilson dobře vypadat a cítit se zdravě sebevědomě. Po letech práce v reklamě a marketingu přehodila výhybku a založila vlastní módní značku. Dnes obléká sebe i desítky spokojených zákaznic.

„Právě jsem dokončila novou kolekci, kterou jsme nafotili na hradeckém letišti, dokonce jsme dostali k dispozici americký vrtulník z války ve Vietnamu. Modelkami se staly Jolana Voldánová a Renata Dressler – cíleně si vybírám reálné ženy. A těším se na cestovací i plážové prázdniny s dětmi, chci jim vynahradit celoroční hektiku. Jenže další přehlídka mě čeká 5. září, takže budu taky pracovat,“ vypočítává dvaačtyřicetiletá sympatická návrhářka.

Narodila se v Bruntálu, v rodině učitelů a zemědělců, a hodně času trávila v přírodě. Do patnácti let prý působila jako kluk, což podtrhoval maminčin sestřih na ježka. Pak si nechala narůst dlouhé vlasy a získala ženské tvary.

„Byla to obrovská změna, najednou po mně začali koukat kluci,“ směje se. Odjakživa toužila žít v metropoli, což se splnilo, ale nakonec ji zase přitáhla příroda. Dnes, jak říká, prožívá nirvánu v zeleni a tichu za Prahou.

Móda k ní přicházela nejdřív díky mamince, která hodně šila. „A od tanečních jsem si začala navrhovat šaty a šít i já. Chtěla jsem být vždycky originál. Nezapomenu na plesový model rybího tvaru s velmi rozšířenou sukní, na jejíž lem jsem provlékla rybářský vlasec. Byla jsem středem pozornosti a tolik drinků, na které jsem byla pozvaná, jsem nezažila!“

Vystudovala VŠE a téměř patnáct let pracovala v marketingu významných reklamních společností. Ale šít nepřestala, na každou akci si navrhla vlastní modely. Zlom nastal na mateřské.

„Jsem neuvěřitelně aktivní člověk, nedokážu dělat jen jednu věc. Ferda Mravenec. Absolvovala jsem fotografický kurz a přemýšlela, co dál. Na setkání manželových spolužáků z Harvardu jsem opět našila kufr věcí a spousta žen se zajímala, odkud je mám. Začaly mě vnímat trochu jako módní guru. Američanky jsou zvyklé nosit masové značky, a pokud vybírají slavnostní šaty na večer, málokdy jim sluší, jako by neznaly svoji postavu…“

Alenin manžel, který dlouho nechápal, jak někdo může vydělávat na oblečení, ji nakonec postrčil, aby se módě věnovala naplno. Že je to krok velmi riskantní a náročný, naštěstí netušila a šla do toho s nadšením. „Před porodem vám taky nikdo neřekne, jak moc to bolí.“

Začala úspěšnou sérii „malých černých“. Pomalu se nabalovala klientela, takže brzy nejen navrhovala kolekce, pořádala přehlídky a šila na zakázku, ale otevřela i ateliér, kde bylo možné přímo nakupovat.

Z Dušní se před třemi lety přestěhovala na Újezd a nabídku rozšířila o poradenství v oblasti módy.

„Někdy se zdá, že dělám i psychologické poradenství. Ale moc mě to baví a naplňuje. Tvořím pro reálné ženy z masa a kostí, které mají své problémy, sny, kariéru a zoufale listují časopisy s modelkami velikosti 34 a upravovanými ve photoshopu. Vliv médií je obrovský, přicházejí zakomplexované a musím jim vysvětlit, že to není reálný svět. Povídám si s nimi a čtu mezi řádky jejich přání. Své zápory vyjmenují hned, ale označit jedinou věc, kterou na sobě mají rády, bývá problém.“

Alena o každé ženě hodně přemýšlí, a nakonec vytvoří jeden odvážnější návrh navíc podle své představy – a bývá to ten, který zákaznice vybere. „Když mi na odchodu poděkují, že jsem jim zvedla sebevědomí, mám krásný den.“

Ona sama má na sobě nejraději obličej, který působí velmi přátelsky a vstřícně, je poznat, že ji práce s lidmi baví. Malinko ji trápí lehká nadváha, k níž přišla v souvislosti se stresy kolem synova zdraví. Ale pozvolna ji shazuje. I proto dnes chodí nejvíc v „krycí“ černé nebo tmavě modré barvě.

„Ovšem vychrtlina být nechci, líbí se mi, když má žena zadek, případně malé bříško, které není třeba zakrývat. Hlavní je cítit se ve svém těle a oblečení dobře, pak se podle toho i chováte. Proto je návrhářství tak důležité.“

České ženy jsou podle ní v oblékání konzervativní a opatrné. „Většina žen pracujících v korporátech se bojí ukázat, že mají prsa a ženské tvary, bojí se vlastně vnímání mužského světa a to je katastrofa. Nechávají se zatlačit do kouta a snaží se být nenápadné. Přitom největší výhra a síla je prodat, že jsou ženy. Já vždycky chodila oblečená výstředně. Mé kolekce jsou ale umírněnější.“

Aleninou velkou oporou, zpočátku i finanční, byl a je manžel, který původně přijel z USA na jeden ekonomický projekt. Seznámili se na bratrově promoci.

„Brian je rodem Ir, Američan a Němec, ale brácha o něm mluvil jako o Irovi, takže jsem si ho představovala malého a zrzavého. Vypadal opačně – a byla to láska na první pohled. Jsem netrpělivá a potřebuju všechno hned, pověřila jsem tedy bratra, aby zařídil, že mě požádá o telefon. (Oficiálně ovšem říkám, že on ulovil mě.) A od té chvíle jsme nerozluční, už osmnáct let. Jsme tvrdohlavý pár, ale láska byla silnější než naše hlavy. Dnes si vycházíme vstříc a vážím si na něm mimo jiné toho, že se naučil česky.“

Mají spolu dvě děti, Charlottu (11) a Richarda (9), na které mluví oběma jazyky. Charlottka vypadá starší a je vidět, že se pomamila. Sleduje holčičí módní trendy, momentálně ji zajímají kalhoty s vysokým pasem.

„Chodí za mnou o radu, což mě těší. Pěkně maluje a začala už taky navrhovat, já ale zatím nestíhám její nápady realizovat. Spíš jí dám něco ušít. Spolupracuji se dvěma skvělými švadlenami – je vzácné najít dnes někoho, kdo pracuje v tak vysoké kvalitě.“

Alena ukazuje pár nádherných kousků i z rubu a rozpovídá se o problémech kolem Ríši. Ve čtyřech letech mu diagnostikovali vývojovou dysfázii, poruchu řečového centra. Choval se mírně autisticky, dlouho nemluvil, pak začal jednoslovně, teď chodí do první třídy s asistentem.

„Naštěstí je chytrý, ale musím s ním denně dřít. Jeden čas ze mě byl až unavený, byla jsem jako vrtulníková matka, hlídala jsem, aby se mu nikdo nesmál. Chodila jsem s ním i do kroužků a svou urputností a péčí jsem ho blokovala. Tak jsem ho vypustila do světa a dnes chodí na koně i na plavání sám. Nalézt míru a systém mi pomohli moji úžasní rodiče a zdá se, že na konci tunelu vidíme světlo. Ríšův případ nás všechny naučil trpělivosti a vnímání skutečného života. Je o něčem jiném než o uměle vytvořených hodnotách.“

Alena si pochvaluje původní profesi, která jí pomáhá ukočírovat kreativitu a dovést ji do úspěšných konců.

„Z návrhářských škol vychází spousta úžasných talentů, které se pak ale někde ztratí, protože nejsou trénované na prodej a self promo. Já měla byznys nadhled a věděla jsem, čeho musím dosáhnout v oblasti marketingu. Návrhářství je jen třešnička na dortu, za odměnu, vše ostatní je dřina. Proto si kreslení maximálně užívám.“

Nechce šít jen pro „zelené vdovy“. Mezi její modelky i klientky patří řada podnikatelek, soudkyň, velvyslankyň, novinářek a hereček – jen namátkou třeba Adéla Gondíková, Světlana Nálepková, Vendula Pizingerová, Andrea Kalivodová, Tereza Mátlová. Aleniny modely si ale mohou občas dovolit i ženy ze střední třídy (slavnostní halenka vyjde asi na 5000 a večerní šaty na 10 000 korun).

Přestože sleduje módní trendy, tvrdí, že největší inspiraci získává z ženských křivek, ideálně velikosti 40.

„A každou kolekci někam zařadím. Vloni jsem měla přehlídku s názvem Pařížská romance: představila jsem si ženu, která cestuje do Paříže na romantický víkend, co by asi měla mít s sebou.“

Příště se můžeme těšit na stylovou „street módu“, na to, co ženy nejvíc chtějí, ale nemůžou sehnat. Různá sáčka, přehazovačky, svetříky…

Pro muže Alena nenavrhuje, pánská móda se jí zdá nudná. „Manžel si dlouho nenechal do oblékání mluvit, je strašná konzerva. Ale už si občas dá říct, teď jsem mu vybírala na oblek barvy, materiál i střih. Respektovala jsem, že by nešel do ničeho divokého, propašovala jsem jen výstřednější knoflíky. Všiml si jich, ale neodstřihl je. Což je pokrok.“

K navození vnitřní rovnováhy je pro Alenu důležitý sport. Dřív běhala a jezdila na koni, po operaci kolene jezdí na kole a plave. Hodně ji nabíjí cestování.

„Ale úplně nejšťastnější jsem někde na zahrádce, kam o víkendu dojedeme s manželem a dětmi na kole, dáme si pivo a limču, koukáme na rybník a máme konečně čas si pořádně popovídat.“