Natálie Kocábová: Zjistila jsem, že o vztazích vím úplný houby

Součástí nového života je také květnová premiéra hry Pohřeb až zítra právě na prknech Švandova divadla. Je to v pořadí již třetí hra Natálie Kocábové. Nabízí se otázka, čím se profesně cítí být nejvíc.

„Víc doma se pochopitelně cítím být v psaní. A teď jsem hodně přičichla k divadlu, začalo mě fascinovat. Hudbu si dělám pro radost, bez kompromisů. Ono to pak není o tom, že se hraje v rádiích a já jezdím koncerty, ale o tom, že si dělám, co chci,“ vysvětluje.

Poslední album Natálie Kocábové Ellis Island (2016) bylo velmi dobře hodnocené. „Bylo. Ale pak se to nikde neobjeví v žádných nominacích. Nerozumím výběru. Myslím, že ta deska byla pro určitý typ lidí, a kritici, kterým sedla, jsou nadšení. Ale rozhodně to není líbivá deska,“ říká Natálie.

Na albu spolupracovala se svou kamarádkou, skladatelkou Michaelou Polákovou, která dělala hudbu i k její divadelní hře. „Zase spolupracujeme, což je skvělé. Jedná se o úplně jiný styl hudby i práce. Většinou jsme zvyklé, že si to rozhodujeme samy, v divadle je to jinak, tady šéfuje Dan. Takže já většinou řeknu: mně by se líbilo tohle, ale celé to chci logicky nechat na něm, protože jevišti nerozumím.“

Byl to právě ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek, který vyzval Natálii k napsání nové divadelní hry. „Měla jsem hodně fantazijních nápadů, ale zadrhávalo se to. Pořád to nešlo, dokud mi nedošlo, jakou hru musím napsat. Nakonec jsem ji napsala za deset dní. Když chytnu inspiraci, tak jedu. Potvrdilo se mi, že nejsilnější věci jsou, když se v nich zrcadlí zkušenosti autora. Jen opravdoví mistři dokážou psát o něčem, co nezažili. Divák totiž vycítí, že to je autentické.

Já jsem se rozhodla, že napíšu o situaci, která tehdy byla doma. Ne že se to stalo, ale o poměru vztahů a rozpoložení, ve kterém jsme byli. Tím to také skončilo, celý příběh je vymyšlený. Jedná se o rodinnou večeři den před pohřbem babičky. Její dcera uspořádá večeři pro zklidnění celé rodiny. A z toho se stane hrozné peklo,“ popisuje Natálie kostru své nové hry.

Říká, že si od dětství přála být v divadle. Takže se jí opravdu splnil sen. Divadelní hry totiž psala už jako malá. „Pak jsem přešaltovala na prózu, v čemž chci pokračovat, ale hodně mě to vyčerpává. I když si myslím, že psaní pro jeviště mi jde možná líp.“ I proto už má zřejmě napsanou další hru – Bílé víno. Ale jak říká, ještě s ní není úplně spokojená, takže na ní ještě zapracuje.

Prvním čtenářem prózy i divadelních her není, možná překvapivě, nikdo z rodiny, ale vždycky zadavatel.

„Blízcí to většinou nečtou, dokud to nemají v ruce nebo nejdou na představení. Není to schválně, ale častokrát tam jsou věci z rodiny a já se trochu bojím jejich reakce a do chvíle, kdy už to nejde zvrátit, jim to neříkám,“ směje se.

Dodává, že vždycky záviděla spisovatelům a spisovatelkám, že jejich výtvory jako první čtou jejich protějšky. „To jsem nikdy neměla,“ poznamenává Natálie.

Třeba se to časem změní, soudím podle nového účesu, který u žen většinou symbolizuje životní změnu. Na to přijde lakonická odpověď.

„Zjistila jsem, že o vztazích vím úplný houby a že je všechno úplně jinak, než jsem si myslela.“

Natálie má dvě děti, třináctiletého Vincenta a pětiletou Miu, a po dlouhotrvajícím partnerském vztahu je teď opět svobodná. Těžké období, které prožívala po skončení manželství, nechává za sebou. „Bouře událostí a emocí, kterým jsem čelila poslední roky, je za mnou, vplula jsem do klidnějších vod a rozhlížím se, co dál. Vím, že chci psát další divadelní hry, a v hlavě mám námět na další román.

A protože chodím každý den do práce, mám už pak jen malé cíle: třeba strávit s dětmi kousek dovolené a společně si to s nimi užít nebo stihnout tenhle rok aspoň jednu krátkou cestu do Asie,“ říká Natálie, která je vedle umělecké tvorby zaměstnaná v castingu – hledá zajímavé lidi se zajímavými příběhy do televizních pořadů. „Práce mě hodně naplňuje, je dynamická, pořád se mění a její podstatou je pomáhat lidem uplatnit se. To je úžasný,“ říká.

Natálie se vrátila k rodičům, kde teď s dětmi bydlí. „Děti jsou tam šťastné. A tím se u mě rozmělňuje ten vnitřní stres, který mám v sobě od rozvodu,“ říká. Protože v rodině má po ruce hned několik psychologů, ptám se, jestli jí to pomohlo. „Máme hned pět psychologů či terapeutů – babičku, ségru, tetu, sestřenici a bratrance. Další část rodiny tvoří umělci. Ale dá se říci, že díky babičce jsme všichni amatérskými psychology. To je ne vždy výhoda. Máme sklony k přehnanému analyzování a vyvozování závěrů,“ usmívá se.

A podle svých slov se vyrovnala i s nálepkou tatínkovy holčičky. „Už to neřeším, ale bylo to stěžejní téma mého vývoje. Pořád se to samozřejmě opakuje a objevuje nějakým způsobem v mých hrách,“ říká Natálie Kocábová.