Natálie Kocábová: Občas bývám sebedestruktivní

Ještě se trochu rozkoukávám, návrat byl pro mě tentokrát těžší. Poprvé v životě jsem byla v Americe tak dlouho. Potřebovala jsem svým dvěma mladším dětem vyřídit americké občanství, na které mají po mně nárok.

Když jsem o něj kdysi žádala pro nejstaršího syna, šlo to hladce. Myslela jsem, že i tentokrát ten proces zvládneme během dvou měsíců, jenže se to o půl roku protáhlo, částečně i kvůli covidu.

První měsíc nebo dva se mi ještě chtělo domů do Česka, ale pak už ne, zvykla jsem si. Nemůžu říct, že by to v Americe bylo lehčí, to ani náhodou, ale máte tam pocit, že jsou věci jednodušší.

Možná je to i díky médiím. U nás ráno vstanete, otevřete Seznam a jste okamžitě konfrontováni nejen s českým, ale i světovým děním. To v USA tolik není. Zpravodajství CNN řeší primárně americkou realitu.

Když chcete zprávy z jiných zemí a světadílů, musíte se na ně proklikat, nedostanou se k vám na první dobrou. V Česku se probudíte a hned víte, že planeta taje, vyskakují na vás další a další znepokojující zprávy ze světového dění. To je něco, co podle mě silně ovlivňuje kvalitu života, základní životní pocit.

Trápím... To je trochu silné slovo. Ale nervuje mě to na denní bázi. Třeba ta klimatická změna.

Přišlo to, když jsem potřetí otěhotněla, Elliotovi jsou teď tři. Tenkrát mi běželo hlavou, do čeho to dítě přivádím. A taky že na tuhle planetu přibude o člověka víc, než je nás, rodičů. Začala jsem o klimatických změnách víc číst. Je to strašně depresivní, psychicky vás to uvědomění srazí. V angličtině už to má svůj název - climate depression. Téma klimatu a ekologie rezonuje i ve Spojených státech.

Oni s tím bojujou. Všimla jsem si, že se o stavu planety lidi často baví, se znepokojením sledují extrémní výkyvy počasí. Třeba město, kde jsme žili, Wilmington v Severní Karolíně, dostává v poslední době jeden hurikán za druhým. Takže i Američanům dochází, že bude potřeba začít se chovat jinak, udržitelně.

Ale třeba jednorázové plastové obaly se tam pořád používají, v tomhle je Evropa dál. V obchodech máte sice nápisy s prosbou, ať si přinesete svoje tašky, ale v praxi to ještě nemají úplně zažité. Totéž platí o plastových kelímcích v kavárnách.

Jsou tam státy, které jsou ekologicky uvědomělejší, třeba Kalifornie. Celkově ale mají USA ještě na čem pracovat.

Tam to ani jinak moc nejde, všechno je postavené a navržené pro život s autem. Nepočítá se s tím, že ho nemáte.

Hrozně v tom pohořívám. Dennodenně mě rozčiluje, že mi to nejde úplně. Po návratu z Ameriky jsem si dala za cíl produkovat co nejmíň plastového odpadu. Mám připravené skleněné dózy, chci začít kupovat bezobalové produkty. Pro spotřebitele to není jednoduchý, když na to byznys ještě není nastavený. Ale člověk se na to nemůže pořád vymlouvat. Vždyť zrovna tady kousek od kavárny, kde sedíme, je bezobalový obchod. Budu tam muset začít chodit.

Autem pořád jezdím, to je můj zásek. Tašky na nákup si nosím svoje. Ale to už asi dělá každej, co?

Každý stát měl trochu jiná pravidla. V době, kdy jsme v Severní Karolíně pobývali, byly otevřené obchody i restaurace. Nošení roušek se tam ale dodržovalo.

K proticovidovým opatřením se tam lidé stavěli různě, podobně jako v Česku. Já byla zrovna v prostředí lidí, kteří byli v nošení roušek a dodržování všech nařízení velmi striktní.

Přijeli jsme těsně před nimi. Jezdím do USA volit pravidelně. U restaurací nebo třeba i před rodinnými domy bývají v době voleb transparenty, kterými lidé dávají najevo podporu svého kandidáta.

Tentokrát byly cedule podporující Donalda Trumpa versus Joea Bidena fifty fifty, což jsem nikdy předtím neviděla. Demokrati totiž nemívali potřebu dávat svoji volbu takhle otevřeně najevo. Volila jsem Bidena, ale nevěřila jsem, že vyhraje.

Lidi jsou kvůli politice rozhádaní. Myslela jsem si, že nemůže být rozdělenější společnost než ta naše česká. Netroufla bych si říct, že je to tam v tomhle směru horší než tady, rozdíl ale vidím v tom, že Češi jsou zvyklí se hádat. Pro Američany je současná situace zarážející, nevědí si s ní rady. A nevypadá to, že by se to mohlo snadno změnit.

Úplně natrvalo asi ne, musela bych to střídat. Nedokázala bych se od Čech úplně odříznout. Chyběl by mi evropský styl života. Scházení se s lidma, třeba v takových obyčejných kavárnách, jako je tahle. Pořád jsem tam nějakou příjemnou, starou kavárnu s duší hledala, ale bohužel...

Třeba literární kavárny tam nenajdete, nebo jsou drahé.

Co mě tam naopak příjemně překvapilo, byla škola. Chodila do ní moje devítiletá dcera a bylo to úžasný! Měla jsem na americké školství názor, který se nezakládal na zkušenosti, nic moc dobrého jsem nečekala.

Američanům se často vytýká, že se na vás usmívají, a přitom to tak nemyslí. Ten pozitivní přístup jsem ale ve škole hodně ocenila. Šlo přitom o běžnou veřejnou školu, ty soukromé jsou na úrovni základních škol hodně drahé a spíš výjimečné, chodí do nich minimum dětí.

Učitelé dávají velký důraz na psychickou stránku dítěte, na to, jak se stát dobrým člověkem. To je pro ně víc než nekonečný biflování. Dbali na to, aby děti věděly, jak a proč se učit. Mia se ráno těšila do školy, a když vyučování končilo, byla smutná. To byl pro mě úplně novej pocit.

V Americe učí děti být sebevědomé, a to vlastně ještě dřív, než do školy začnou chodit. Samozřejmě jsou tam školy hodně různé, my jsme narazili na dobrou.

Pravda je, že v Česku je pro děti mnohem víc možností zájmových aktivit mimo školu, různých kroužků, sportů. Hlavně v Praze to platí stoprocentně. Praha je vůbec úžasná. (odmlčí se) Až na ty ceny bydlení.

Ano. My jsme generace, která už na koupi bytu v Praze prakticky nemůže dosáhnout. V USA samozřejmě hodně záleží na tom, kde žijete, ale obecně tam ceny nemovitostí neudělaly takový skok jako tady a hypotéky jsou tam pořád hodně dostupné.

V našem městě v Severní Karolíně se dá za 400 tisíc dolarů (cca 8 700 000 Kč) koupit obrovskej barák. Za to v Praze pořídíte obyčejný byt, přitom platy v USA jsou někde jinde. (Průměrná měsíční mzda v USA činila v roce 2020 v přepočtu 107 443 Kč.) Takže ten pocit, že můžete dosáhnout na vlastní bydlení, je tam mnohem obvyklejší.

V Praze žije spousta mých kámošů pořád s rodičema. Včetně mě. (směje se)

Bydlíme v domě, kde jsem vyrostla. Máma (bývalá tanečnice Marsha Kocábová) tam žije napůl, táta (hudebník a politik Michael Kocáb) tam žije, ale bývá taky hodně pryč. Takže to není tak, že žijeme všichni neustále na jedný hromadě. Ale stejně, neuniknete tomu... (směje se)

S manželem zvažujeme, že koupíme nemovitost v USA, budeme ji pronajímat a v Praze si pořídíme nájemní byt. Je to pro nás dostupnější, což je bizarní. Nevěřila bych, že tohle jednou řeknu, že se trh s bydlením takhle změní.

(skočí do řeči) Tak to mi říkají úplně všichni! Kamarádky mi píšou, že z ní mají noční můry. On ale rozvod těžký bývá.

Je to takový mišmaš, nějaké prvky ze skutečnosti tam jsou. Nejen z mého života, ale i ze životů jiných lidí z mého okolí. Potkala jsem několik žen, které procházely rozvodem.

Všímala jsem si takového zvláštního schématu, typického chování a situací, které rozvod provází. Chtěla jsem ukázat hlavní hrdinku, která rozvod tak úplně nezvládla. Silnou, schopnou ženu, kterou to sejme. Měla jsem takové ve svém okolí tři.

My měli s bývalým manželem dobrý rozvod, pokud se to tak dá říct. Na všem jsme se domluvili. Ale jak se s tím pak člověk vyrovnává uvnitř sebe, to už je druhá věc. Pro mě to úplně jednoduchý nebylo.

To je zrovna vlastnost, kterou mám v sobě. Podobných žen je ale hodně, jen se o nich moc nepíše. Jsou to takové ty paní Bovaryové (postava ze stejnojmenného románu Gustava Flauberta). Není to postava, která to nakonec i přes nepřízeň osudu všechno dá, ale ta, která to všechno zesere.

To bych neřekla. Tenkrát se to prostě tak stalo. Bylo mi devatenáct, brala jsem to tak, že se to všechno nějak udělá. Dneska už bych tak bezstarostná nebyla. (odmlčí se)

Ale úplně jednoduchý to nebylo. Mně se to vlastně těžko hodnotí, protože nic jinýho než život s dítětem neznám. Studovat FAMU jsem začala v době, kdy už jsem měla Vincenta.

Pamatuju si moment, kdy jsem stála na školní chodbě a spolužáci se bavili o tom, jak se nestihli naučit na zkoušku, protože toho mají moc. To jsem si říkala - ty jo, já se s dítětem nevyspala vůbec, a taky jsem to musela zvládnout. Až na to nevyspání to všechno nějak šlo. Těžší to měl manžel, cítil tlak, že musí zabezpečit rodinu, zatímco já tohle moc neřešila.

Ta bezstarostnost byla v něčem dobrá. Když už máte deset patnáct let svůj dospělý život a přijde vám do něj dítě, je to vlastně šok. Vidím to na některých svých známých.

Dvacet sedm, jednoznačně. Ve třiatřiceti už jsem byla úzkostlivá, pořád jsem se něčeho bála. Jsou holky, co mají první dítě ve čtyřiceti. To musí bejt síla...

Pro mě bylo docela těžký, když jsem najednou měla děti tři - s nejstarším mluvit o vztazích, s Miou o vyjmenovaných slovech a u nejmladšího řešit pleny.

Všichni tři se milujou. Nevím, díky čemu se to tak povedlo. Dala jsem si cíl netlačit je k tomu, aby se měli rádi. Ani jsem nikdy žádného ze starších sourozenců nenutila, aby se věnoval mladšímu. Nechala jsem je být a ono to dopadlo nejlíp, jak mohlo. To mi vyšlo perfektně a všichni mi to závidí.

Možná pomohlo, že mi hezky vyšlo pořadí - kluk, holka, kluk. Kdyby přišly dvě holky za sebou, soupeřily by spolu.

On je velmi aktivní, což platí i o mámě. Oba mají vnoučata rádi, ale ta každodenní péče je na nás.

Vzpomínám na něj hodně. Zemřel před třemi lety. Mrzí mě, že jsem se s ním pořádně nerozloučila. Narodilo se mi v té době dítě, nesoustředila jsem se proto tolik na jeho odchod, který se nějakou dobu blížil. Pro mě to tím pádem bylo vlastně náhlý. (odmlčí se)

Dost jsem na něj v Americe myslela. Hodně mě ovlivnil. Dokonce jsem si kdysi říkala, že bych chtěla vystudovat teologii jako on, ale to už nedám.

Vybavuju si, jaké to bylo, když v kostele kázal tím svým hlubokým, silným hlasem. Jeho kázání mělo o to větší sílu. Byl to velký intelektuál se silným životním příběhem.

Vyrostl ve Vídni, naverbovali ho do wehrmachtu, ale dokázal odmítnout. Za trest ho poslali pracovat do Ebensee (pobočky koncentračního tábora Mauthausen). Nebyl sice přímo v koncentračním táboře, ale všechny ty hrůzy sledoval. Ztratil kvůli tomu na čas víru v Boha.

Cítím k němu velkou vazbu. Stejně tak ke svýmu americkýmu dědovi. To byl vysokoškolský profesor matematiky, v druhé světové válce bojoval na Filipínách. Oba dědové mají za sebou velký, silný příběh. Doba takových velkých příběhů skončila, ty dnešní už jsou jiné.

Mám rozdělanou desku, ale na její dokončení nespěchám. Chci, aby byla dobrá a aby vyšla v pravý čas. Věřím, že někdy je lepší na věci netlačit.

Může se vám hodit na Zboží.cz: