Hlavní obsah

Natálie Kocábová: Bez psaní nemůžu existovat

Právo, Lenka Komrsková

Díky hudební profesi jejího otce Michaela Kocába vnímá veřejnost Natálii (30) hlavně jako zpěvačku. S perem v ruce je ale úzce spjata. Vystudovala scenáristiku, a přestože občas nějakou hru napíše, šťastná se cítí v roli spisovatelky.

Foto: Lenka Komrsková, Právo

Natálie Kocábová

Článek

„V osmi letech vznikla má první povídka a pak už mě to nepustilo. Řekla bych, že šlo o instinktivní chování, byla jsem prcek,“ vzpomíná Natálie na dobu, kdy přičichla ke psaní.

Od básně k románu

Zpočátku vystřídala různé žánry. Ve 12 letech se pustila do divadelních her, a ještě než začala s novelami, stihla vydat svou poetickou knižní prvotinu. „V sedmnácti mi vyšla sbírka básní Slyšíš mě? Stále si pamatuji na ten úžasný pocit, když jsem ji držela v ruce. Splnil se mi sen,“ popisuje nadšeně významný okamžik svého života.

Zásadnější dílo však podle mínění mladé autorky přišlo až v další kapitole jejího spisovatelského bytí. „Za svou skutečně první knihu považuji novelu Monarcha Absint. Odstartoval totiž všechno, o čem budu psát, od čeho se budu odrážet a také styl, k jakému budu tíhnout. Dodnes má pro mě nezastupitelný význam, přestože za nejlepší považuji zrovna dokončený svazek - jako asi každý,“ vysvětluje myšlení literátů.

Foto: Lenka Komrsková, Právo

Nezahálí ani ve zpěvu, s hudební skladatelkou Michaelou Abolghasem Polákovou pracuje na novém albu. Plánované je na příští jaro.

Nakonec zůstává v beletrii, ale nevylučuje ani návrat k poezii. „Nedávno jsem se definitivně přesunula k románům a myslím, že básním pomalu zvoní hrana. Vracím se k nim v nejvypjatějších chvílích života. Už čtyři roky jsem žádnou nenapsala.“

Cokoliv, jen ne pohádky

Námět jejích literárních počinů ovlivňuje hlavně svět kolem ní, od lidí, historek až k samotným slovům, vizuálním vjemům a filmům. „Docela zásadní místo má i cestování,“ ponořuje se Natálie do svých inspirací. Zásluhu neupírá ani oblíbeným autorům a přidává hojný výčet dobře známých jmen, jako jsou Dostojevskij, Márquez nebo Zola, z těch českých neopomíná Juráčka a Máchu. „Vše, co prověří čas, je dobré.“

Oceňuje sice znatelný rukopis, nicméně opakované dějové linie jí lezou na nervy. „Přála bych si vytvořit něco překvapivě jiného, poslední dobou se o to snažím,“ klade si nové cíle.

Přes otevřenost nejrůznějším zápletkám zmiňuje i své limity, vlastní pohádky jen tak předčítat nebude. „Vím, že tematicky mi nejdou děti. Léta se vyhýbám knihám z této oblasti, ač jsem dokonce vymyslela příběh. Proč to tak je, nevím. Mladistvými se ale zabývám. Vlastně většinou píšu o věku, ve kterém jsem,“ uvažuje nahlas.

Bůh, smrt a dorazil i humor

Překvapivým motivem může být náboženství. Je s ním však dlouhodobě provázaná. „Už má první povídka byla o tragické smrti krále. Pravidelně zapojuji Boha, smrt a hřích. Jsem vnučkou faráře a mám to tak hozené odmala. Do posledních pár děl se ale dost brutálním způsobem vkrádá humor. Prostě stárnu a dospívám,“ směje se Natálie.

Foto: autorka

S chřestem hustokvětým (Asparagus densiflorus) Sprengeri se setkal snad každý z nás už v dětství. Nikdy neomrzí.

Odlehčený prvek u ní zřejmě zakotví nadobro. „K humoru jsem vždy inklinovala, nyní definitivně dorazil a chci jej dělat pořád. Jako jediný doplní vážná témata, je to geniální nástroj. S jeho pomocí lze operovat v daleko širším spektru emocí,“ zdůrazňuje vtipnou stránku své současné knižní tvorby a prozrazuje, co bude dál.

„V září se na pultech objeví nový román Tohle byl můj pokoj. Vychází v nakladatelství Argo, kde jsem si přála publikovat od nejranějších let. Jedná se zčásti o autobiografický román o přátelství dvou lidí, které rozdělila a následně spojila smrt jednoho z nich,“ představuje děj Natálie. Neopomíná přitom vyzdvihnout skutečnost, že spisovatelství už dávno nebere jen jako hobby. „Když nepíšu, pořád čtu a opačně. Je to pro mě jako dýchat, nemůžu bez toho být.“

Související články

Výběr článků

Načítám