Natálie Grossová: Tátu mi nikdo nenahradí

„Skoro žádné prázdniny jsem letos neměla, jen na začátku června jsme byly s mamkou a ségrou Denisou týden na dovolené v Itálii. Pak už začínalo divadelní zkoušení. Jenže víte co? Mně to vůbec nevadí. Léto jsem si užila i tak, protože divadlo já prostě miluju,“ švitoří drobná okatá černovláska, jejíž táta se zapsal do historie české politiky.

Svou pěveckou kariéru začínala v Kühnově dětském sboru. „Hulákala jsem už jako mimino. A tak mě v tom mamka podpořila. Kromě sborového zpěvu mě přihlásila ještě na sólový. Docela mi to šlo. A tak když byl vypsán konkurz do muzikálu Bídníci, pobídla mě, ať to jdu zkusit. Byl to můj první konkurz a byl hned úspěšný. Dostala jsem roli malé Cosettky. Nyní se Bídníci chystají vrátit po deseti letech na scénu a já bych si tam znovu moc ráda zahrála. Ten muzikál je moje srdcovka. Jen místo malé Cosettky bych si už mohla zahrát tu dospělou.“

Její první role a její výkon v ní jí otevřely dveře k těm dalším. Zazářila například v muzikálu Ples upírů, Fantom opery či jako Glinda v muzikálu Čarodějka. V něm trávila na jevišti nepřetržitě téměř tři hodiny. Zpívala, hrála, tančila a diváci byli nadšení. Svůj talent prokázala i jinde. Za roli Lili v muzikálu Let snů byla dokonce navržena na divadelní Thálii. To jí bylo deset a už začínala tušit, kudy povede její cesta.

Kromě muzikálů se vrhla na divadelní herectví, později přibrala i to filmové. Jeviště a kamera jsou však rozdílné nástroje, a tak se musela naučit mezi styly hraní přepínat.

„V divadle se hraje víc na dálku, proto musíme dělat větší gesta. U filmu naopak nejvíc hraje mimika, obličej a intonace hlasu,“ tvrdí mladá zpěvačka a herečka, kterou jsme mohli nedávno vidět také v seriálu Slunečná po boku Evy Burešové a Marka Lambory.

„Moc mě to bavilo, bylo to zase něco úplně jiného než divadlo nebo muzikál. Bylo to o dost civilnější. Za další zkušenosti před kamerou jsem vděčná,“ svěřila se. Kromě Slunečné se objevila také v seriálech Přístav nebo Tři poldové a nemluvně.

Její osud možná předurčilo, že se jejím kmotrem stal hudební producent a hledač talentů František Janeček.

„Občas slýchám, že mám hudbu ve vínku. Je to možná pravda. Ale už jsem si vyslechla i to, že jsem protekční, když mám takového kmotra. To ale není pravda. Muzikály, kde jsem obsazena, se posílají k posouzení a schválení jejich původním autorům do Ameriky. To proto, aby se udržel jejich vysoký standard. Kdyby autoři nebyli s mým výkonem spokojeni, neobstála bych. I kdybych byla třeba rovnou dcera Františka Janečka a oni mě neschválili, tak v muzikálu prostě nejsem,“ vysvětluje.

Známého hudebního producenta si velmi váží, i když přiznává, že je přísný. „Ale díky tomu dostane z lidí to nejlepší. Dal mi do života mnoho cenných rad,“ říká o něm.

Jedna z nich se týká i píle, a tak se Natálie svůj talent snaží dokázat na jevišti. Ví dobře, že se o svůj pracovní nástroj – hlas – musí pečlivě starat. Pravidla, která si stanovila, dodržuje. „Nekouřím a ani jsem to nikdy nezkoušela. Nechybí mi to. Někteří zpěváci kouří a cigarety jim nevadí. Ale mně ano. Jsem navíc astmatik. A alkohol? Ten si dopřeju jen velmi zřídka. A taky nekřičím.

No vážně, musím se starat o hlas a nepřepínat ho. Mně stačí, jak se směju. Můj smích je totiž velmi hlasitý. Díky smíchu někdy až řvu. A já se směju často a ráda. Jsem otevřený člověk, někdy až moc, a sangvinik k tomu. Se svým smíchem mám trošku problém a musím se v jeho intenzitě krotit, protože někdy je to vážně o zdraví pro mě i moje okolí!“ směje se.

S nálepkou protekčního dítěte musela bojovat odjakživa. Že má „tlačenku“ slýchá i sedm let po otcově smrti. Tvrzení, že roli získala proto, že je dcera expremiéra, bytostně nesnáší.

Když se narodila, působil její otec Stanislav Gross jako ministr vnitra a místopředseda vlády Vladimíra Špidly. Její maminka Šárka tehdy už pět let doma pečovala o její starší sestru Denisu.

Když se v roce 2004 stal Stanislav Gross ministerským předsedou, byla Natálie ještě velmi malá, a tak jí přišlo to, v čem žila, zcela normální. Její dětské kroky provázela ochranka a skutečnost, že její táta je jako politik mezi lidmi známý.

V roce 2014 vyšlo najevo, že Stanislav Gross trpí vzácnou nemocí, která způsobuje úbytek buněk centrální nervové soustavy. O rok později nemoci podlehl. Natálii bylo v té době dvanáct let.

„Byla jsem ještě malá, když se to stalo. Maminka mě vedla k Bohu a to mi moc pomáhalo a pomáhá dosud. Brala jsem to tak, že tatínek odešel tam, kde je mu líp. Dokonce líp než nám. A že se na mě seshora dívá.“

Nezapomíná, že ji táta v její lásce k divadlu a hudbě podporoval. Miloval, když doma zpívala, a pár písniček měl ve velké oblibě. „Vzpomenu si na něj,“ kývá hlavou, „často při děkovačce. Vím, že mě táta sleduje a snad mu dělám radost.“

Kritice a podezření z protekce se ale nevyhne. „Můj táta byl politik a to mi jako nálepka asi už zůstane. Je pravda, že mi někdy pomohlo, že lidi znají moje jméno, a tak jsou zvědaví na moje písničky. Ale nechci, aby mě pořád brali jako dceru expremiéra. Mám vlastní cestu jako zpěvačka, a ne jako něčí dcera. Někdy mi lidi píšou, že jsem protekční spratek a podobné lahůdky. Snažím se to nevnímat.“

Občas narazí na články, které nejsou pravdivé. „Co můžu dělat než se s tím naučit žít. A já se to naučila. I díky mamce. Nečteme to. Lidi, co mě znají, vědí, jaká jsem. A ti, co mě neznají, se stejně nedají přesvědčit. Někdy chtějí ublížit, a to pak narážejí na tátu, který je už několik let po smrti. Proč ale ztrácejí čas nepříjemnými myšlenkami? Proč mě sledují, když jim vadím? To nepochopím,“ kroutí hlavou.

Do prostředí showbyznysu, kde panují tvrdé lokty a konkurence, vstoupila mladinká. Bylo jí patnáct, když měla hlavní roli v muzikálu Ples upírů. Jaká je to zkušenost?

„Jako malá jsem to moc nevnímala. Ples upírů byl moje první dospělá role. Měla jsem to štěstí, že se kolem mě sešla super parta lidí, kteří mě vzali mezi sebe. Byl to pro mě druhý domov. Ale je fakt, že jsem se setkala i s lidmi, kteří se mi snažili házet klacky pod nohy. Konkurence mezi alternacemi jen kvetla. To je asi v každé práci, jen v showbyznysu je to víc vidět. Jasně že mě to trápí. To bych nebyla člověk, kdyby mě to netrápilo.“

Vadí jí poznámky za zády i negativní komentáře. „Vždycky mě to nějak vezme. Snažím se to házet za hlavu, anebo naopak jednat přímo. Jít za tím člověk, zeptat se ho a vyříkat si to. Proč jsi řekl tohle, nechceš mi k tomu něco říct? Lidi se často tváří jako největší kamarádi a pak vás pomluví za zády. A tak to raději otevřu face to face. Pomůže to. Třeba nedávno jsem potkala kamarádku, se kterou jsem se neviděla deset let. Nebyl mezi námi ideální vztah. Vše jsme si ale vyříkaly a teď jsme spolu v pohodě. Za mě otevřenost funguje. I v showbyznysu.“

Zdá se, že se jí bouřlivá puberta vyhnula, protože všechen čas věnovala divadlu.

„Nejsem typ, co by rád pařil. Raději jsem v divadle, se svojí partou, s těmi, co znám. No a doma mám ráda klid a pohodu. Pustím si Netflix a koukám na filmy. Nic jiného k životu nepotřebuji.“

Její maminka Šárka je jí stále velkou oporou, i když ve svých dvaceti je Natálie mnohem samostatnější, než když začínala. Tehdy ji maminka vozila na všechny lekce, zkoušky a představení. Dnes už má Natálie vlastní řidičský průkaz a svůj čas si organizuje sama. Maminka je však v jejím životě stále důležitá.

„Když vidím některé lidi v mém věku, jaké mají vztahy s rodiči, zírám. Uvědomuju si, že málokdo to má s rodiči tak jako já a sestra. Kdybych neměla maminku, nevím, co bych dělala. Spíš se snažím, aby ze mě nezešílela, chci jí odlehčit. Ona je nesmírně obětavá.“

I její starší sestra Denisa, několikanásobná mistryně České republiky i světa ve stepu, je člověk, na kterého se může stoprocentně spolehnout. „Se ségrou jsem skoro každý den. Když jsem byla mladší, neměly jsme tak dobrý vztah. Byla jsem ještě dítě. Teď už je to jiné. Mít ségru jako nejlepší kamarádku je to nejlepší, co si člověk může přát. Nedávno jsem se rozešla s přítelem a ségra mi moc pomohla. Podržela mě a byla tou nejlepší utěšovatelkou.“

Z rozchodu s přítelem však vytěžila docela dobrou zkušenost. Složila píseň Rozchodová, která podle ní může oslovit stejně staré dívky v podobné situaci. „S textem mi pomáhala sestra a já do něj shrnula své pocity,“ říká.

Svůj kanál na YouTubu si založila právě proto, aby sem mohla umísťovat písničky, které nazpívala. „Ráda bych se v muzice vydala popovějším směrem. Skládání písniček mě moc baví. Vystudovala jsem Konzervatoř Jaroslava Ježka a mám kolem sebe pár lidí, kteří mi s komponováním pomáhají.“

Ctí několik hudebních vzorů, například Beyoncé nebo Ewu Farnou. Natáčí i vlastní videoklipy a doufá, že jednou bude mít svůj koncert a natočené CD.

„Zatím vydávám první vlaštovku, skladbu Rozchodová. Co bude dál, uvidíme. Chtěla bych vydávat víc svých písní, ale nejsem v tom zatím tolik aktivní. Mojí první písničkou, kterou jsem nazpívala, bylo Léto od Ivety Bartošové a to mělo úspěch. Pak přišly Girls, ty oslovily hlavně holky, jako jsem já.“

V šuplíku má rozpracované další čtyři písničky. „Ráda vycházím z toho, co se mi v životě stalo,“ tvrdí. Jejími prvními posluchači jsou maminka a sestra. „Jim se to musí líbit v první řadě. Pokud se jim to nelíbí, jdu a písničku předělám.“

Sociální sítě jsou pro ni velké téma. Teprve v poslední době začala chápat, kolik díky nim může oslovit lidí, a že pokud chce opravdu zaujmout, musí jim věnovat dost času a vkládat na ně kvalitní obsah.

Hodně jí v tomto směru pomohlo kamarádství s Adamem Kajumim. Jde o influencera, video blogera a hudebníka afghánského původu, kterého na platformě TikTok sleduje přes milion lidí.

„Naučil mě vnímat sociální sítě pozitivně. On třeba čtyři hodiny denně sedí nad videy a přemýšlí nad tím, jak je udělat, aby to lidi bavilo. A aby se to dobře šířilo. V tom mě inspiroval.“

A tak i ona stráví každý den dvě hodiny na svém Instagramu a dalších sociálních sítích.

„Vidím v nich budoucnost, život bez nich si už nedokážu představit. Jsem ráda, že je mám. První, co ráno udělám, když vstanu, je, že si zkontroluji své sociální sítě. Můžu tam být v kontaktu se svými fanoušky. Zároveň jsem ale ráda i za divadlo. Tam mám přímý kontakt s lidmi. Internet je přece jen virtuální realita.“

Kromě hudby se věnuje herectví. Její poslední rolí byla vražedkyně ve filmu Tomáše Magnuska Bastardi 4.

„Polštářem tam udusím pana Přeučila. Tu scénu jsme točili snad dvacetkrát. Vždy jsem pak zjišťovala, zda je pan Přeučil v pořádku, zda jsem ho polštářem nedusila moc. Na kameru jsem ho škrtila a pak vypískla – promiňte, já se omlouvám! Dlouho jsme se tomu smáli,“ prozrazuje. „Protiklady mě baví, ráda si v rámci role vyzkouším něco nového. Je to vždycky výzva.“

Kdyby měla hrát postavu, která je jí blízká, jaká by byla? „To je těžké, mám asi dvojí osobnost. Ne že bych byla falešná, to ne. Ale když jsem mezi lidmi, jsem hodně otevřená a ráda se bavím. Doma jsem zase v klidu, introvertní, ráda sama. Kdybych měla hrát postavu, která by mě vyjadřovala, byl by to někdo, kdo má kolem sebe hodně lidí a rád je středem pozornosti. Jako skoro každý umělec,“ směje se.

I když už není dítě, jsou chvíle, kdy jí táta chybí. „Maminka se ujala role rodiče velmi dobře. Zvládá tátu i mámu. Když je mi smutno, nejprve jdu za mamkou, pak za ségrou, no a když jsem potřebovala vyloženě mužský pohled na věc, šla jsem za přítelem. Hodně jsem se na něj upnula, a to není dobře. Teď mám pár kamarádů, za kterými mohu přijít, když potřebuji chlapskou radu. Je to těžké, tátu nikdo nenahradí.“

Ideální protějšek by podle ní měl být zábavný a veselý. Měla by si s ním mít co říct a měl by mít své vlastní sny a cíle.

„A taky by neměl žárlit na mou práci. Na to, že se občas musím v rámci role pusinkovat na jevišti. Já to tak neberu a neměl by ani on. Měl by mě mít rád proto, jaká jsem. Brát mě více jako Natálii a méně jako Grossovou,“ přeje si.