Natálie Grossová: Když člověk druhému odpustí, uleví tím sám sobě

O vaší generaci se říká, že není odolná a pracovitá, vžilo se pro ni označení snowflakes neboli sněhové vločky. Je na tom podle vás něco pravdy?

Myslím, že to označení může pramenit z nedorozumění. Hodně z nás dělá práci, kterou předchozí generace neznaly, třeba vytváření obsahu na sociální sítě. No a já zase pracuju v showbyznysu. Někomu může připadat, že to není žádná pořádná práce, vždyť jen zpívám, hraju a tancuju. Ale teď jsme například zkoušeli muzikál Bídníci, dva měsíce jsem byla od devíti ráno do šesti večer zavřená v divadle a v jednom kuse jsme jeli, člověk pak přijde domů úplně vyflusaný. Řekla bych, že docela makám, žádná sněhová vločka nejsem.

V Bídnících jste poprvé hrála a zpívala už jako osmiletá. Vzpomínáte si, jak jste se tehdy na jevišti cítila?

Líp než dneska! Věřila jsem si a byla jsem úplně v klidu, do všeho jsem šla naplno a beze strachu. Tenkrát jsem si ještě myslela, že jsem nejlepší. (směje se) Teď cítím z rolí mnohem větší trému a stres, protože si uvědomuju, co všechno můžu pokazit. Z dětského sebevědomí jsem vyrostla postupně, nejvíc se to změnilo v pubertě. Dneska je ze mě docela stresař, v šatně před představením se musím vždycky nějak uklidnit. Vím, že mi stres nepomáhá, z nervozity člověk nadělá víc chyb, ale nedovedu si pomoct. Naštěstí to ze mě spadne, jakmile vyjdu na jeviště.

Dodržujete nějaké rituály, které vám se zklidněním pomáhají?

Do divadla přijdu vždycky tak dvě hodiny před představením, abych nasála atmosféru. Rozezpívám se, rozehřeju hlasivky, to mě samo o sobě aspoň trochu uklidní, protože se na to musím soustředit. Pak si na obličej namaluju roli, nasadím paruku a v tu chvíli přestávám být vystresovaná Natálie a stávám se postavou, kterou hraju.

A pak se z té role dostanete tak, že se odlíčíte?

Většinou jo. Ale je pravda, že když jsem hrála Christine v muzikálu Fantom opery, takhle jednoduše to nešlo. Ta role je emočně vyčerpávající, domů z divadla jsem přicházela vyšťavená a postava se mnou zůstávala až do druhého dne. Ale co já miluju a co mě strašně naplňuje, je odezva diváků, když tleskají a vy víte, že se jim to líbilo. Cítím v tu chvíli takovou euforii, že se to nedá popsat. Tohle na divadle absolutně miluju.

Jak těžké je po takovém zážitku usnout?

Se spaním mám obecně problém. Než usnu, honí se mi hlavou milion myšlenek. Ale když ze sebe během představení vydám celou duši, jsem pak unavená tak, že spím jak zabitá.

Patří hudba do vašeho života i ve chvílích volna?

Nemám jediný den, kdy bych si hudbu nepustila. Někdy si taky zpívám jen tak sama pro sebe, aniž by to souviselo s rolemi, které zrovna v divadle hraju nebo zkouším. Chci se víc věnovat svojí vlastní, sólové tvorbě. Píšu si texty k písničkám. Když se mi hlavou honí nějaké myšlenky nebo mě něco trápí, vypíšu se z toho na papír. Je to pro mě terapie, hrozně mi to pomáhá. Zpívat svoje vlastní písničky byl odmala můj sen. Milovala jsem Michaela Jacksona a představovala si, že ten pop budu jednou dělat podobně jako on. Ale pak mě chytily muzikály a na nic moc jiného dlouho nebyl čas.

Plánujete vydat svou první desku?

Plánuju, asi to bude EP, tedy kratší deska se šesti nebo osmi písničkami, začínám na tom pracovat. Snažím se teď vydat každý měsíc nebo dva měsíce novou písničku, aby si na to lidé zvykli, chci se vymanit ze škatulky čistě muzikálové zpěvačky. Teď jsem vydala Zastavíme čas, cover verzi písně Everytime we touch. Text jsem si napsala sama. Na sólové tvorbě mě baví, že skrze ni můžu ukázat svůj příběh, zatímco v muzikálu hraju roli, kterou napsal někdo jiný, nejsem v něm sama za sebe.

Váš současný přítel je hudební producent. Pomáhá vám s rozjezdem sólové kariéry?

Ano, pomáhá mi s hudbou i produkcí. Říká se, že spojení práce a vztahu není ideální, ale nám to zatím funguje. Spolupracuje se mi s ním výborně, vzájemně se doplňujeme.

Prozradíte o něm víc? Vím, že pochází z Amsterdamu a v hudební branži působí pod přezdívkou Hit My Dm.

Nechce zveřejnit svoje pravé jméno, takže to budu respektovat. Je úplně skvělej a já jsem díky němu nejvíc šťastná a pořád zamilovaná, i když jsme spolu už skoro rok. Jsem pořád jako na obláčku. Částečně spolu i bydlíme, sice jsem se ještě úplně neodstěhovala od mamky, ale u přítele trávím hodně času, pendluju mezi ním a mamkou.

Zmínila jste písničku Zastavíme čas. Ta je pro vás asi hodně osobní…

Je o mém tátovi. Původně jsem ji chtěla napsat jako zamilovanou písničku, ale jednoho večera jsem měla hrozný splín, stýskalo se mi po tátovi. Brečela jsem a při tom psala: „Teď zastavíme čas, zůstaň chvíli, teď máme celý svět jenom ty a já.“ Když jsem to dopsala, ulevilo se mi. Tu písničku věnuju nahoru tátovi, ale každý si v ní může najít to svoje, můžete ji vnímat i jako zamilovanou píseň o někom, o kom sníte.

Natálko, můžeme ještě chvíli mluvit o tatínkovi?

Ptejte se na cokoli.

S jeho odchodem se tedy stále vyrovnáváte?

Jo, v něčem je to teď horší, než když jsem byla malá a táta odešel. Bylo mi v té době nějakých dvanáct a ještě jsem si to tolik neuvědomovala. Jeho odchod jsme braly tak, že odešel tam nahoru, kde je mu dobře a kde se jednou všichni setkáme. Díky tomu jsem to tenkrát přijala víceméně v pohodě, jestli se to tak vůbec dá říct.

Hodně jsem se v té době upnula na mamku, která pro mě a ségru dělala první poslední. Vychovávala nás ve víře v Boha. Táta předtím věřící nebyl, ale pak si přečetl Bibli a začal se o to víc zajímat. On byl takový, že si musel napřed všechno „prolustrovat“, aby se pro to zodpovědně rozhodl. Když onemocněl, měl kamaráda, který mu v tom taky hodně pomohl. Táta pak začal víru víc praktikovat, byla pro něj na konci života důležitá.

Ve kterých chvílích nejintenzivněji pociťujete, že vám táta chybí?

Jsou prostě věci, se kterými bych potřebovala poradit spíš od chlapa. Třeba ve vztazích. Když jsem měla prvního kluka, hrozně jsem se na něj upnula, nejspíš i proto, že mi chyběl táta. Něco ve mně si řeklo - ty jo, chlap, toho nutně potřebuju! (směje se) Jenže pak to úplně nevyšlo a já z toho byla zničená.

Nedávno jste v jednom rozhovoru zmínila, že jste si ve škole prošla šikanou. V kombinaci s bolestí z tatínkova odchodu to muselo být mimořádně těžké.

Bylo mi právě kolem toho dvanáctého roku, když se to všechno semlelo, tátův odchod a šikana ve škole. Prožívala jsem hrozný období, ale ty děcka to asi nevnímaly. Možná mi záviděly, že natáčím a jsem málo ve škole. Byla jsem outsider.

Děti dokážou být kruté.

Jo. Přitom si myslím, že jsem jako malá byla extrémně milá, neuměla jsem se za sebe postavit, nijak jsem jim neodporovala. Šlo se třeba do jídelny na oběd a spolužáci mě nenechali přisednout si ke stolu, přestože tam bylo volné místo. Řekli prostě - ne, k nám si nesedneš. Tak jsem šla sedět sama k úplně volnému stolu a pak si ke mně přisedl ředitel, takže jsem měla u oběda fakt skvělou společnost. (směje se) Nejhorší bylo, že jsem nevěděla, proč mi to dělají. Myslela jsem si, že je se mnou třeba opravdu něco špatně, když mě takhle nemají rádi.

Svěřila jste se doma mamince?

Naštěstí jo. Letěla kvůli mně chudák do školy a řešilo se to, přeřadili mě pak do jiné třídy. Bylo to na jazykovém gymnáziu, odtamtud jsem potom odešla na konzervatoř a tam už to bylo v pohodě. Jednou jsem viděla tu holku, která mě šikanovala nejvíc, s její maminkou, která se k ní chovala docela ošklivě. V tu chvíli jsem si uvědomila, že si to potřebovala na někom vylejt. Začala jsem to chápat a trochu se mi ulevilo. Každý, kdo šikanuje, k tomu má nějaký důvod, nějakou svoji bolest nebo trápení.

Takže jste dokázala odpustit?

Dokázala, ale ráda bych vzkázala všem, kteří někoho šikanují, ať s tím přestanou. A jejich obětem, ať se nebojí svěřit rodičům. Moje ségra si prošla něčím podobným, ale mamce to řekla teprve nedávno. Jedna z těch holek, co mě trápily, se mi nedávno ozvala jakoby nic. Napsala mi, jak je na mě pyšná. Tak jsem si říkala: Ty jsi mi dala trauma do života a teď mi píšeš tohle? (směje se) Ale nezlobím se. Dokonce jsem jí odepsala, že děkuju, že mě to těší.

Co vám proces odpouštění usnadnilo?

K odpouštění jsem byla stejně jako k víře vedená mamkou. Říká, že když člověk druhému odpustí, uleví tím sám sobě, protože v sobě neponese zášť nebo negativní energii. Mně to pomohlo. Nejdřív jsem v sobě nějakou nenávist měla, srazilo mi to sebevědomí a neměla jsem se ráda. Když jsem se rozhodla, že těm holkám odpustím, nechám to za sebou a budu se soustředit na sebe, začala jsem se cítit líp a taky jsem kolem sebe začala mít fajn lidi.

Využila jste někdy psychoterapii? Pokud je to něco, o čem jste ochotná do médií mluvit…

Ale jistě, já si myslím, že je super mluvit i o takových věcech. Jenže když řeknete v Česku, že chodíte k psychologovi, lidi na vás pořád ještě někdy vyděšeně koukají a reagují ve stylu - pane bože, co s tebou je? Zatímco když to řeknete v Americe, je to normální věc. Když se to stalo s tátou, chodily jsme si se ségrou pokecat k jedné paní a bylo to strašně fajn. Teď na žádnou terapii nechodím, ale přemýšlím o tom, že možná začnu. Věřím, že to pomáhá, a není potřeba se za to stydět.

Zmiňujete víru. Modlila jste se pravidelně i jako teenager?

Vím, že hodně děcek v tom věku víru opustí, ale mě to nikdy ani nenapadlo, i když je pravda, že jsem měla období, kdy jsem se modlila míň. Život bez víry si neumím představit, i když to není tak, že bych chodila každou neděli do kostela. Modlím se každý večer a vždycky před představením - prosím, ať to nepokazím! (směje se)

Zeptám se vás ještě na vaši poslední roli ve filmu Superžena. Vaše postava tam má tradiční svatbu v kostele. Je to něco, co byste ve svém reálném životě chtěla zažít?

No rozhodně! Už ve dvanácti letech jsem si vybírala svatební šaty a jejich fotky si ukládala do telefonu. O takových věcech sní skoro každá holka. Myslím, že jednou se to stane, ale zatím na to nespěchám a věnuju se jiným věcem.

Když jsem si dělala rešerši k našemu rozhovoru, dočetla jsem se mimo jiné, že jste absolvovala roční studium muzikálového herectví v Londýně a chtěla byste v něm pokračovat. Platí to ještě?

Tyhle plány mi bohužel překazil covid a v tuhle chvíli návrat do Londýna neplánuju, chci se teď věnovat hlavně svojí tvorbě. Ale nechávám to otevřené, možná jednou v Londýně zkusím konkurz do muzikálu, mají je tam na vysoké úrovni. I ta muzikálová škola, kam jsem chodila, byla skvělá.

Souběžně s ní jste studovala konzervatoř v Praze. Jak jste to dokázala skloubit?

Škola v Londýně byla jen v neděli, takže jsem pendlovala mezi Londýnem a Prahou. Od pondělí do pátku jsem byla celý den na konzervatoři a v sobotu hrávala v divadle takzvaný dvoják, to znamená dvě představení muzikálu Čarodějka. Spát jsem šla třeba o půlnoci a ve čtyři ráno vstávala a letěla do Londýna. Tam jsem byla celý den ve škole, v noci jsem se vrátila do Prahy a v pondělí ráno zase vstávala. Takhle to chodilo každý týden. Samozřejmě jsem toho pak už měla dost, bylo to naprosto šílený, ale jsem za tu zkušenost neskutečně vděčná.

Co všechno vám Londýn dal?

Hodiny tance, zpěvu a herectví tam byly na vysoké úrovni, hlavně v technice zpěvu jsem se posunula a taky jsem si zlepšila angličtinu, která mě vždycky bavila. Pomohlo mi to i z hlediska sebevědomí. Ti ostatní studenti tam byli hodně sebevědomí, úplní loktaři. Ze začátku jsem si říkala: Co já tady mezi nima budu dělat? Dokážu se prosadit, postavit se za sebe?

A dokázala jste to?

Jo, ale úplně nejvíc mi dalo to, že jsem si díky Londýnu dokázala, že nejsem protekční spratek, jak o mně v Česku někteří pořád říkají. Tam mě nikdo neznal, a přesto mě vzali, a dokonce jsem získala i stipendium. Utvrdilo mě to v tom, že něco umím a že má smysl, abych na sobě makala ještě víc.

Vy asi opravdu nebudete sněhová vločka…

Člověk se nesmí přehnaně prožívat. Dnešní doba k tomu trochu svádí, částečně je to dané sociálními sítěmi, kde se chceme nějak prezentovat a většinou tam neukazujeme realitu. Ani já nedám na Instagram fotku, o které bych si myslela, že na ní vypadám blbě. Děláme to nejspíš všichni, vzájemně si tím shazujeme sebevědomí a pak se cítíme špatně.

Jak z toho ven?

Uvědomit si, že Instagram není realita. Pracovat na sobě a na svojí psychické pohodě, nesrovnávat se pořád s ostatníma. Víc mě nenapadá. A vlastně jsou to úplně normální věci.