Natálie Grossová: Jsem prostě jiná

Právě skončil muzikál Čarodějka, v němž hraje jednu z hlavních rolí. (rozhovor vznikl před uzavřením divadel) Přišla dvě hodiny před představením, aby se stihla připravit. Zatímco company v zákulisí paří, ona odejde po rozhovoru spořádaně domů.

Teď se pohodlně uvelebila v tureckém sedu na přepážce šatny a upřímně, bez váhání odpovídá. Pořád se však nemůžu zbavit dojmu, že se za tou ochotnou vstřícností skrývá nadané dítě, uvízlé mezi dospělými. Smutná holčička, jíž ve třinácti letech umřel táta. Osamělá studentka, které spolužačky závidí tak moc, že ji neberou do party…

Naštěstí se to s přibývajícími roky zlepšuje. Není roztomilá ztracená Natálka, ale slečna Naty.

Totálně jsem to ořvala. Já prostě divadlo miluju, pro mě je to nejúžasnější věc, jaká vůbec může být. Celý týden se těším, až sem o víkendu půjdu. Představa, že teď nebudeme kvůli koronaviru hrát, nevím jak dlouho, je hrozná.

Trému, tu já mám vždycky. Je obrovská zodpovědnost hrát velkou roli, třeba Glindu v Čarodějce. Ale jakmile vstoupím na jeviště, tréma spadne a užívám si to. Publikum mě dobíjí. Když nevystupuju v divadle, mám absťák.

To mám. Přijdu do divadla dvě hodiny před představením, odložím si věci v šatně. Jdu na dámské záchody, kde se čtvrt hodiny rozezpívávám. V šatně se sama nalíčím a vezmu si svoji pastilku na hlasivky – bez ní bych byla nervózní. Pak jdu do maskérny, kde mi nasadí paruku. Následuje zvuková zkouška… A potom už myslím jen na roli a snažím se být v klidu.

Docela dost. Opravdu si klepu na zuby, abych něco nezakřikla. Ale na pátek třináctého ani na černou kočku přes cestu nevěřím.

Ze začátku to bylo takové rodičovské. Bála jsem se, aby mě vzali mezi sebe, protože byli opravdu o dost starší. Ale dopadlo to dobře. Hodně mi pomáhali a spoustu jsem se toho od nich naučila.

Možná trochu ano. Ale spíš už je to věkem. Víc si s lidmi rozumím, mám si s nimi o čem povídat.

Určitě ne. Já jsem byla ráda, že mě vůbec nominovali. Nikdy jsem nebyla moc soutěživý typ, soutěžím spíš sama se sebou než s ostatními. Katarína (Cenu Thálie získala Katarína Hasprová za postavu paní Danversové v muzikálu Rebecca) si cenu zasloužila. Byla výborná a já jí to moc přála.

Když jsem chodila ještě na gymnázium, tak mi někteří lidé úspěch nepřáli. Ve třídě byly holky, které mě odstraňovaly z party. Pak jsem přešla na konzervatoř, a už to bylo v pohodě. Tam mě lidé, kteří mají stejný zájem, začali brát.

Ale stejně si o sobě myslím, že jsem trochu divná. Prostě jiná. Lidi mě občas neberou. I když zas tak moc mi to nevadí. Mám pár dobrých kamarádů, přítele, skvělou rodinu, která mě podporuje. A to je nejdůležitější.

Chtěla jsem studovat muzikál v Londýně, ale nevím, jestli se mi to v téhle době splní. A také bych se chtěla věnovat vlastní tvorbě, kde jsem sama za sebe. Teď právě pracuji na jedné písničce, která snad brzy vyjde.

U té zmíněné písničky – je to v angličtině – jsem se podílela na textu. Ale určitě bych chtěla složit i nějakou melodii. Takový pop-jazz, kdy se mění melodie a harmonie, to by mě bavilo. Třeba jako písničky Ariany Grande.

Když si řeknu, že něčeho docílím, tak se snažím za tím jít a udělám pro to cokoliv – tedy skoro cokoliv. Tím nemyslím věci, co se občas říkají! Snažím se na sobě makat, učím se nové věci.

Někdy bych chtěla mít větší soukromí. Ale nijak zvlášť mi to zas nevadí, s tím se prostě v showbyznysu počítá. Nevím tedy, co je tak zvláštního na tom, s kým chodím, ale když to lidi zajímá…

Glinda v Čarodějce!

Čarodějku mám vysněnou už od svých devíti let. Viděla jsem muzikál v Londýně a totálně jsem se do něj zamilovala. Tehdy jsem byla do Glindy úplně zažraná. Koupila jsem si cédéčko, naučila jsem se všechny písničky nazpaměť v angličtině, nazpívala je a dala na YouTube.

A teď se mi vyplnil můj sen si tu roli zahrát. Já se na pódiu strašně vyřádím. Baví mě ta přeměna charakteru: ona je zpočátku totální pipinka a postupem času se změní v dobrou kamarádku, která se zase přenese přes velké zklamání, a přesto dál stojí při lidech, které miluje.

Na to je těžká odpověď, každé je úplně jiné. Natáčení má jiné herectví, tam se musím trochu krotit. Na jevišti si můžu dovolit větší gesta. A také mi při natáčení chybí reakce publika. Potlesk mi dobíjí energii.

Když jsem byla mladší, bylo to hrozné. Musela jsem si brát do divadla různá dýchátka. Sice je s sebou nosím ještě pořád, kdyby náhodou, ale během puberty se to hodně zlepšilo (klepe si na zuby). Zvládám ho v pohodě, jen jsem někdy trochu víc udýchaná. Zpívání mi pomáhá, tím se hlasivky trénují.

Chtěla bych si zahrát pořádnou mrchu! Nějakou zlou, hnusnou postavu. Záporné postavy se vždycky hrají lépe. Možná mě láká možnost zahrát si opak svého já – i když si tedy nemyslím, že bych byla extrémně hodná. Je to pro mě prostě výzva. Od toho jsem herečka, abych dokázala zahrát různé charaktery.

Právě teď mi hraje maminku Terezka Brodská. S tou si fakt sedneme. Je úžasná, pomáhá mi i v herectví, když si třeba nevím rady s nějakou větou. Zajímá se o to, co dělám v normálním životě. Třeba se mě zeptá, jak se mám, co je nového… A zamilovaná jsem do Boba Klepla, který mi hrál tatínka v Přístavu. Ten je moje největší láska. Bob je top!

Ale já si říkám, že mě táta vidí. Že se na mě shora kouká a drží mi palce. Říkám si to skoro každé představení. Hlavně u duetu For Good, který máme na konci muzikálu Čarodějka.

Spíš asi celkovou náladu. Ten duet je smutný, loučí se v něm přítelkyně. Na tátu si při tom prostě vždycky nějak vzpomenu.

Zpíval (směje se). A já mu vždycky říkala – Tati, musíš zpívat, až bude pršet, aby tě nebylo tak slyšet… To mě na něm bavilo: ze všeho si dělal legraci, i sám ze sebe. Dokázal nás holky vždycky pobavit, hrál si s námi. Byl strašně lidský.

Že ho mám ráda. A chtěla bych vidět, jaké to tam nahoře je.

Vůbec netuším. Mamka slyší dobře hudbu, ale se zpěvem nikdy nezačala. Její babička hrála v divadle – tak je možné, že jsem něco podědila po ní.

Odmalička jsem věděla, že chci zpívat. Doma jsem pořád hulákala, a tak mě mamka dala do Kühnova dětského sboru. Pak jsem se dala na sólový zpěv, udělala první konkurz na Bídníky. Ten vyšel, což byl nádherný pocit. A pak už to šlo samo…

To mi tak strašně vadí! Snažím se lidem dokázat, že to tak není – ještě tuplem u muzikálů, kde musí obsazení schvalovat zahraniční produkce. Proto mě vždycky vytáčí, když někdo mluví o protekci. Tak to fakt není! A o to víc na sobě makám, abych ukázala, že na to mám!

Ne! Já vím, že je to divné, když byl táta premiér, ale politika jde mimo mě. Někdy mi přijde hrozná.

Určitě ano. I když politiku úplně nesleduji, myslím, že je důležité, aby lidé k volbám chodili.

Už asi vím, koho budu volit, ale neprozradím. To je každého věc. Já se o tom hodně radím s maminkou, ta je starší, víc tomu rozumí.

Určitě. Maminka je moje všechno… Jsem strašně ráda, že můžu mít takovou maminku a ségru, jaké mám. Se sestrou jsme nejlepší kamarádky. A své mamce můžu říct úplně všechno.

Lidi z ní mívají docela respekt, ale je to milující maminka. Dávala mi hrozně lásky, když jsem byla malá. Dává mi rady do života. Podporuje mě a pomáhá mi ve všem, co dělám.

Jasně. Pustíme si dobrou komedii, dáme si popcorn. Nebo si vlezeme do jedné postele a prostě jenom povídáme.