Natalie Golovchenko: Hraje Ditu ve Zlaté labuti a chce brát život se stejnou lehkostí

Televizní diváci ji znají už delší dobu ze seriálu Ulice jako sestřičku Jarku. Aktuálně ji však mohou vídat také ve třetí řadě seriálu Zlatá labuť, kde hraje Ditu, mladou ženu, která zřejmě bude chtít zamotat hlavu všem chlapům okolo sebe.

Do populárního dobového seriálu, který se vrací desítky let zpátky do období protektorátu, prý zavedla Natalii Golovchenko nejspíš osudová náhoda. Když si jednou procházela Instagram, pod ruku jí padly fotky ze Zlaté labutě a ona si v tu chvíli jen povzdechla, že by si v dobovém příběhu o lidech spojených se stejnojmenným obchodním domem také ráda zahrála.

„Kostýmy jsou opravdu nádherné, třeba Kristýna Ryška má jeden lepší než druhý! A představte si, asi za dva měsíce mi přišla pozvánka na casting,“ usmívá se Natalie, pro niž nabídka představovala první kamerové zkoušky na větší roli. „Prostě příležitost, kterou jsem chtěla chytit za pačesy,“ směje se.

Skutečnost, že jde o kostýmní seriál, byla v jejích očích jen jedno velké plus: „Vždycky jsem moc ráda, když se můžu dostat do role i s pomocí kostýmu. A pokud jde o dobový projekt, je to právě díky oblečení o to jednodušší.“

A protože pozvaní herci měli za úkol přijít patřičně oblečení, kostým jí při castingu pomohl aspoň trochu ovládnout nervozitu. „Děkuji za něj svojí nejlepší kamarádce Karolíně Srpkové, se kterou se známe už od dob studií na JAMU v Brně. Půjčila mi nádherné hedvábné šaty po prababičce. Ona je scénografka a kostymérka a má i svoji módní značku,“ objasňuje.

Módu ze třicátých a čtyřicátých let minulého století obdivuje, přestože se na rozdíl od své kamarádky Karolíny v historii oblékání až tak dobře neorientuje. „Líbí se mi hlavně, že tehdejší móda byla ve srovnání se současností mnohem více ženská. Zdůrazňoval se pas, hodně se nosily sukně… Mám pocit, jako by se snad ženy chtěly mnohem víc líbit než dnes,“ dodává.

Nepovažuje se však za zvláštního znalce, ani pokud jde o současné módní trendy. Nejraději obléká nadčasové kousky a s chutí nakupuje v second handech. Odměnou je jí pocit, že neplýtvá a neutrácí zbytečně. „Líbilo by se mi mít něco jako sekáčovou kavárnu, kam by člověk zašel na kafe, přitom by si vybral nějaký kousek oblečení a hned na místě by si ho mohl nechat upravit nebo přešít. Zkrátka by si udělal pěkný den,“ zasní se ještě.

A jak moc je jí blízká postava manikérky Dity, kterou ve Zlaté labuti hraje? Její pozitivní myšlení a veselá povaha jsou pro Natalii inspirativní. „Snaží se začít nový život s úsměvem a za minulostí udělat tlustou čáru. To se mi líbí a vlastně bych chtěla umět brát život s podobnou lehkostí,“ přemýšlí nad postavou, která toho v minulosti zažila dost nepěkného. Nicméně její tlustou čáru Natalie považuje za až příliš razantní.

„Přijde mi, že se tím člověk uzavře lásce a opravdovým citům, takže jen tak klouže po povrchu. Rozhodně v jejím případě se dá myslím říct, že dělá všechno, aby jí bylo dobře, ale dovnitř si toho moc nepustí,“ dodává. Sama je přesvědčená, že mnohem lepší je se i s těžkou minulostí vyrovnat a neuzavřít ji úplně, protože si z ní pak člověk může i něco odnést do budoucna.

Herečka samozřejmě nesmí prozrazovat, co dalšího se bude s její Ditou dít, ale doufá, že přece jen trochu pookřeje.

Díky seriálu dostala Natalie příležitost ukázat se publiku také jako tanečnice. Brzy potom, co se její nová postava objevila na obrazovce, předvedla temperamentní swingovou scénu. Jazz sice velmi ráda poslouchá, jenže jazzovým tancům se nikdy nevěnovala, a tak pro ni byl swing novinkou. „Taneční trénink před natáčením se mi ale ohromně líbil, akorát to tedy byla dost velká divočina, protože to všechno bylo hrozně rychlé.“

Zlatá labuť vypráví o událostech odehrávajících se během druhé světové války, a tak mladá herečka s ukrajinskými kořeny vnímá osudy seriálových postav velice citlivě. „Pro mě zkrátka není vůbec možné nevidět v tom paralely se současnou válkou na Ukrajině,“ podotkne.

První dny po vpádu ruské armády pro ni byly ohromně těžké. Od rána do večera žila ve stresu a nebyla schopna myslet na cokoli jiného. Pomáhala, kde se dalo. „Překládala jsem, stále jsem něco někam nosila a vozila. Byla to nutnost a pořád bylo co dělat. Doufala jsem, že válka brzy skončí, jenže když se boje čím dál víc prodlužovaly, uvědomila jsem si, že někam musím včlenit i svůj normální život,“ vysvětluje.

Dnes už tedy nežije v celodenním stresu jako dřív, ale vyrovnaná s válkou není. Zhlédnutí filmového dokumentu Dvacet dní v Mariupolu pro ni bylo nedávno bolestivým zážitkem, který jí připomněl, že válka je pro ni stále otevřená rána. Nad záběry zničeného města marně hledala odpověď, jaký může mít jeho osud pro Rusko význam. „Proč to Putin udělal? Co si myslel? Když Mariupol nemůže mít on, tak ho nebude mít nikdo?“

S děním na Ukrajině se snaží aktuálně vyrovnávat i umělecky. Píše, pracuje se zvukovými kolážemi a brzy by svému úsilí chtěla dát finální tvar, ať už filmového scénáře, nebo dramatického textu pro jeviště. „Potřebuji ze sebe dostat věci, o kterých je podle mě potřeba mluvit, je to pro mě teď hodně důležité,“ podotkne ještě.

V Česku vyrůstala Natalie Golovchenko od svých pěti let. Do té doby žila s rodinou v USA, kam maminka odešla za vědeckou kariérou, když bylo Natalii asi devět měsíců. Odmalička tedy žila v zahraničí, ale na Ukrajinu se spolu se svojí starší sestrou Valerií pravidelně vracely za příbuznými.

„Každé léto jsem tam jezdila za babičkou a dědou na prázdniny. Měli jsme chatu na venkově, kde jsme trávili prakticky celé moje dětství. Od svých patnácti let už jsem tam sice nebývala celé léto, ale jezdili jsme tam pořád, nejméně jednou ročně. Donedávna jsme se tam teoreticky mohli vydat, kdykoliv se nám zachtělo, kdežto teď už to neplatí a žádné takové plány si už raději nedělám,“ svěří se. Spousta jejích známých však na Ukrajinu občas zajede z nejrůznějších důvodů i v době války a povzbuzují k tomu taky Natalii. Věří, že by jí mohlo psychicky pomoct, kdyby viděla, že lidi se navzdory neutuchajícím ruským útokům snaží normálně žít. Zejména v Kyjevě, kde se Natalie narodila. Zatím se k tomu však neodhodlala. „Babička teď žije tady v Česku s maminkou. Obě by se na Ukrajinu také rády zase někdy vydaly, ale pravda je, že to pořád odkládáme,“ dodává.

Cesty na Ukrajinu vždycky prožívala jako návrat ke kořenům. „Je to trochu jiný svět. Mám v sobě dvě osobnosti, jednu českou a jednu ukrajinskou. Jakmile přejedu hranice, najednou je ze mě jiná Natalie,“ míní. Nicméně jí jednou kdosi z přátel řekl, že u ní cítí ještě vliv třetí kultury, americké. Mladá herečka zdůrazňuje, že prvních pět let života ve Spojených státech jí dalo především vynikající základy angličtiny.

Rozlehlá a mnohotvárná země se jí líbí, a tak ji láká se tam čas od času vrátit a cestovat: „Nějakou dobu jsem bydlela v New Yorku na Long Islandu, ale poznala jsem i jiné státy. Každý kout je tam úplně jiný a spoustu z nich jsem přirozeně neviděla, takže bych je ráda ještě dál poznávala.“

Přestože je jí v Americe z nějakého zatím nepojmenovatelného důvodu dobře, neumí si představit, že by v USA měla žít. Překážkou však nejsou obavy spojené s profesí, jak se nejdřív domnívám, protože pro herce je tam těžké prosadit se. „Kdepak, kvůli práci by to tam bylo naopak super,“ opáčí Natalie. Největší problém vidí v odlišných temperamentech. „Cítím, že ten můj je jiný, východní, hodně citlivý. Nevím, jak to přesně popsat, ale Ukrajinci všechno silně prožívají. Když se smějí, tak hodně nahlas, když pláčou, tak intenzivně… Američani jsou proti nim uzavření. Dokonce se mi stávalo, že když vznikl nějaký problém, vůbec jsem nevěděla, jak ho s Američanem řešit,“ objasňuje.

Vzápětí se ukáže, že její maminka se na oba národy dívá podobně, a právě z tohoto důvodu se s oběma dcerami vrátila do Evropy. Nechtěla, aby vyrůstaly jako Američanky, a přála si žít mnohem blíž zemi, kde se sama narodila a vyrůstala.

„Její důvody jsem ale pochopila až v dospělosti, to už mi bylo myslím pětadvacet,“ vzpomíná Natalie a dodává, že ze Spojených států zamířila maminka na přírodovědeckou fakultu do Českých Budějovic. Zabývá se lymeskou boreliózou a studuje klíšťata, a tak ji do jižních Čech přilákalo velké parazitologické centrum.

„Pravda je, že i mě biologie dlouho hodně bavila. Nejspíš i díky tomu, že nás k tomu se sestrou maminka vedla. Ale neřekla bych, že její vědecká kariéra pro mě byla nějak silně inspirativní. Já jsem totiž jako dospívající holka vnímala spíš překážky, které musela ve vědě překonávat jako žena i jako cizinka,“ zamyslí se nad otázkou, jestli netoužila následovat matčinu cestu.

Zato se spontánně vydávala spíš ve stopách starší sestry. Když začala Valerie chodit do dramatického kroužku, Natalii to zlákalo taky. „My jsme obě byly odjakživa takové šoumenky, ale herectví jsem si jako profesi nakonec vybrala jen já, sestra se věnuje obchodu,“ vypráví.

Maminka Natalii její touhu vydat se na uměleckou dráhu rozmlouvala, měla prý pocit, že uspět u přijímaček bude naprosto nemožné, a nechtěla, aby byla dcera zklamaná. „Jakmile jsem se ale dostala na JAMU, okamžitě mě podpořila a dnes je mojí největší fanynkou. I když babička je možná ještě větší. Přestože česky vlastně nemluví, sleduje všechny seriály, ve kterých hraju!“ usmívá se.

Objevila se v Ordinaci v růžové zahradě i ve Specialistech a kromě Zlaté labutě se s ní publikum už delší dobu setkávalo v denním seriálu Ulice. Původně tam přišla jen na epizodní roli jako sestřička Jarka do ordinace k zubařce Blance, kterou hraje Linda Rybová. Jarčinu linku scenáristé však časem rozepsali, a tak se Natalie těší také z toho, že se z menší příležitostné role vyrýsovala pravidelnější práce.

„Mně se na Ulici líbí, jak dokáže jako komerční seriál stále přinášet a odkrývat důležitá témata, například kolem postavy Blanky se řešilo domácí násilí a alkoholismus,“ zamýšlí se na závěr nad dosahem seriálu, který se vysílá už devatenáct let.