Naomi Adachi: Říkám si ninja spojka z Tokia

Stává se mi to často. Je ovšem až zvláštní, že jsem ještě nenašla klíč k tomu, proč mě někteří Češi považují za Češku a další ve mně vidí hned Asiatku. Ti první obvykle říkají: Já na tobě nic divného nevidím, ti druzí se zas hned ptají: Odkud jsi? Že jsem Japonka, si vesměs netipují. A v Japonsku mě naopak za „svou“ mívají. Tedy pokud mě neprozradí má japonština.

(smích) Ale Japonci nejsou malí. Měřím 176 centimetrů a rozhodně tam z davu nevyčuhuju. Vždyť i táta má pár centimetrů přes 180...

Ovšem co mě tam prozradí spolehlivě, je chůze. Japonky cupitají a já jdu českým rozevlátým stylem, dlouhým krokem. A taky oproti nim hodně rychle jím. Japonky jedí jako vrabci, způsobně polykají. Vždy mě rozesmějí situace, když vejdu do restaurace, stačím si jídlo objednat, sníst ho, zaplatit, a když odcházím, holky mají před sebou ještě polovinu porce.

Ne, životním ideálem je pro mě obě země střídat. Japonsko je mnohem formálnější. Může za to asi i samotná japonština, která je na frázích, strojenosti založená. Na dotaz Jak se máš, nemůžete odpovídat Mám se hrozně. V Japonsku se osobní smutky nesdělují, protože se to „nesluší“. Češi si naopak postěžují rádi, což je skvělé. Už ta možnost je osvobozující.

Podle mě ano. Olympiádu mají dlouhé měsíce úplně všude. Její logo najdete už na taxíku, který vás veze z letiště. Olympijské kruhy jsou i na krabici od mléka, na jogurtu, na kávě... I kdybyste ji nechtěli vnímat, máte smůlu. Olympiáda vás dostihne.

Japonci jsou v tomhle směru klidní. Strávila jsem tam skoro celé dva jarní měsíce. Jediné vážnější omezení, na něž jsem narazila, bylo uzavírání podniků, v nichž se podává alkohol, v devět večer. Na nemoc se tam ani plošně netestovalo.

Pro mě, jež strávila měsíce omezení v Česku, to bylo osvobozující. Co se ovšem týká olympiády, ještě dodám, že Japonci by ji asi nerušili ani loni. Měli pevně termín, do něhož ji připravili. Neradi se ho vzdávali.

Uvidím, jestli to bude možné. Vakcínu beru jako pojistku pro všechny, kdo na hry pojedou. A kdybych byla sportovkyní, asi se nechám také očkovat. Nedokážu si představit situaci, kdy roky na hry trénuju, dřu a najednou mě zastaví na startovní čáře pozitivní test...

Budu se snažit vidět všechno, co půjde. Tedy, pokud seženu lístky. Budu-li ale konkrétnější, zajímá mě hlavně judo a skateboarding, který bude na LOH vůbec poprvé. Já ho miluju! V Japonsku se jezdí ještě starým stylem, dělají staré triky s moderním nádechem. Dokážu se na něj dívat dlouhé hodiny.

V Tokiu mám oblíbený skate park. Koupím si tam kafe a sleduju kluky, jak jezdí. V Česku už je tenhle sport jinde. Uvidíme, kdo nakonec uspěje. A ještě se budu snažit vidět i jiné sporty, v nichž Češi excelují: ty ve vodě a tenis.

Já se raději na sport dívám. Baví mě ta atmosféra, emoce i to, že v něm existují přesná pravidla, jakýsi univerzální jazyk. Abyste byl/a nejlepší, musíte dřít. Proto profesionální sportovce tolik ctím. Vím, že já bych nedokázala obětovat ani zlomek toho, co oni. Vezměte si třeba pětibojaře. Jsou to mladí kluci, často chodí ještě do školy a musejí ovládat mistrně hned pět disciplín. Jinak mají ve svém oboru smůlu, neprosadí se.

Říkám si „ninja spojka z Tokia“! (smích) A jako taková si beru za cíl přenést zážitky a emoce všem divákům, kteří se nemůžou do Japonska podívat a fandit tak našim sportovcům. Budu vlastně takový telemost!

Na úplném začátku naší spolupráce byl můj seriál Naomi v Japonsku. Točila jsem ho pro jednu internetovou televizi. Měl několik dílů, z nichž se jeden, a to úplnou náhodou, natáčel v Naganu. Někde tam, na zimáku, v Big Hatu, se ve mně to česko-japonství skutečně propojilo...

Můj táta, dokumentární kameraman, totiž natáčel hokejový turnaj na zimní olympiádě, kde čeští hokejisté slavně zvítězili (rok 1998 - pozn. red.). Tehdy pracoval pro japonskou televizi, jež záběry posílala do světa. Možnost stát v Big Hatu pro mě tak byla až magická. Všude kolem byly i suvenýry, jež přivezl při návratu do Liberce.

Nejdřív si mě našli lidé z České televize. Svou roli v tom hrálo i to, že jsme v naganském díle použili i slavný komentář Roberta Záruby začínající: Přepište dějiny... V rámci spolupráce s ČT pak vznikaly mé dvouminutové příspěvky pro Olympijský magazín.

Příběh lásky mých rodičů je téměř na film. Pokusím se ho shrnout do pár vět. Táta v 90. letech natáčel v Evropě dokument o loutkových divadlech. Zavedl ho i do Liberce. A moje máma tehdy pracovala v tamním Naivním divadle. Štábu zajištovala catering.

Oba říkají, že to byla láska na první pohled, jenže Japonci jsou slušní. Takže táta první krok neudělal. Dal si u mámy „pouze“ sedm kafí a odešel na hotel. V tu chvíli se ovšem do všeho vložila máma. Dala mu svou adresu, začali si psát. Za půl roku byla svatba. Byla to rychlovka.

Ano, jen já jsem se během dospívání přesunula do Prahy. Cítím se líp tam, kde žije víc lidí. V Tokiu jich žije kolem 37 milionů. A jelikož jsem chtěla být herečka, přešla jsem také z gymnázia na konzervatoř.

Do Liberce se ovšem za rodiči ráda vracím. Je krásný. I táta ho má jako základnu, odkud vyjíždí za prací do světa. Když tedy nejsou různá omezení.

Já jsem nad tím nepřemýšlela. Že vypadám jinak, mi došlo právě až na konzervatoři. Do té doby jsem si to, že se rasově odlišuju, nijak neuvědomovala. Co vím, byla jsem na herectví v té době jedinou Asiatkou. A už u přijímaček zaznělo, že si musím nástup dobře rozmyslet, protože Julii si v Česku nikdy nezahraju a že ani jiná herecká práce pro Asiaty moc není. Tohle byl pro mě v patnácti šok, probuzení do reálného světa, který jsem si ale nechtěla vzít za svůj.

Jak v čem. Julii jsem si v Shakespearovi zatím nezahrála. (smích) Ovšem je to i tím, že mě už moc nebaví hrát v divadle. Což je můj problém. Navíc na začátku mého druháku vzniklo ČT Déčko a já jsem na castingu získala pozici moderátorky. Nejdřív v ZET Boxu, pak ve DVA3 a teď se chystá novinka, Futuro. Pořad poběží od září. Všechny spojuje téma moderních technologií. Ale věnuji se hlavně videohrám.

Každý Japonec videohry miluje! A hraje je. Jsou i mou vášní a koníčkem. Skoro až národní vášní, součástí kultury. Nevím, s čím bych to v Česku srovnala. S hokejem? Fotbalem? Vždy, když se táta vracíval z cest, tak nám s bráchou videohry a konzole vozil. Ve škole jsme pak byli za největší frajery. Každý k nám chtěl na návštěvu. Kdyby mi někdo v dětství řekl, že mě hraní videoher bude živit, vysmála bych se mu. Je to splněný sen.

Nepadla. Důležité je asi říct, že v Japonsku nejsou videohry jen pro děti. Hrají je i dospělí. Přijdete-li do game centra, tedy veřejné herny, uvidíte tam klidně osmdesátiletou babičku. Dětí je tam naopak nejmíň. A proto všichni Japonci dokážou kvalitní hru ocenit. Vidí v ní často umění, v němž musíte skloubit scénář, výtvarno, příběh, grafiku...

Schválně se podívejte, kolik lidí na byť jediné pracuje. Je to podobné jako s filmem. Ale samozřejmě existují hry kvalitní nebo i úplně blbé.

Záleží na situaci. Obecně mám pocit, že Japonkou se stávám automaticky někde nad Himálajem. Naopak návrat k češství je občas zdlouhavější a někdy taky dost stojí...

V Japonsku si snadno zvyknete, že se vám nic neztratí. Přijdete do kavárny, vyhlédnete si stůl a na něj položíte svou kabelku. Tím dáváte najevo: tady sedím já. Až poté si jdete k pultu objednat. Na osobní věci ani často nevidíte, což vás nenervuje. Nic se vám totiž neztratí. No a v Česku, když tohle udělám, občas o ně přijdu. Musím tady tak vždy přepnout na model: Vezmi si vše s sebou i na toaletu. A taky je tu běžné, že vám lidé kabelku ze stolu klidně sundají a normálně si sednou.

Tohle je také kapitola sama pro sebe. Zvyknout si, že české vlaky žijí vlastním životem, bez ohledu na cestující a jízdní řády, patří také na seznam: Mysli na to, že jsi v Česku. (smích) Jednou jsem prakticky rovnou po příletu z Tokia musela z Prahy do Zlína vlakem, kde mě čekalo moderování. Je vám asi jasné, jak to dopadlo!

Zpoždění. V tomhle mají prostě Japonci náskok. Používají chytré moderní technologie a jsou chytře disciplinovaní. Jedete-li vlakem, koupíte si lístek a na nádraží postupujete podle šipek. Zavedou vás nejen ke konkrétnímu vagonu, ale i k vašemu sedadlu. Jelikož šipky zavedou na místa i další cestující, nástup trvá pár desítek vteřin, vlak vyrazí včas...

Vrátím-li se na to pražské nádraží a k cestě do Zlína, tam se to zkomplikovalo již u cedule, kde se máte dočíst, z jakého nástupiště spoj jede. Informace naskočila až deset minut poté, co měl vlak odjíždět. Jakmile se údaj objevil, následoval úprk masy lidí k nástupišti, hledání vagonů a míst.

Jak už jsem naznačila, možnost říci: Mám špatný den, nemám náladu. Všechny tyhle negativní věty osvobozují. Umožňují vám projevit emoce, které v Japonsku musejí zůstat skryté. Což si tam vybírá daň v podobě psychických nemocí. Táta k tomu ještě říkává: Vždyť je skvělé, že mě prodavač nepozdraví. Má na svou naštvanost právo a je ještě skvělejší, že ji takhle může dát najevo.

O přízvuk v japonštině moc nejde. Začnu-li její psanou formou, ta je kvůli těžkým znakům případ sám o sobě. Všechny dosud neovládám. V té mluvené jsem si naopak poměrně jistá. Jen vím, že nedodržuju všechny zásady japonštiny. Nejdůležitější je odlišovat styl mluvení. Musíte zvolit ten vhodný. Formální podobu využíváte pro hovory se šéfem, další verzi pro hovory s kamarády, jinou v rodině...

A jelikož jsem se japonsky učila od táty, mluvívám se všemi jako s kamarády. Proto vždy v Japonsku začínám větou: Omlouvám se, ale neumím perfektně japonsky. Pak mi i na poště projde, že úřednici řeknu: Nazdar, chci poslat dopis.

Jasně že odpustí. Vždy mají radost, když se někdo snaží mluvit japonsky! Ale opravdu to zas tak složité není. Jde o formální jazyk založený na stále používaných frázích. Ovládnete-li jich stovku, dorozumíte se.

V tomhle to měl táta s češtinou určitě těžší. Všechny ty rody, časování, skloňování mu daly dost zabrat, ač ji už zvládá skvěle. Jen občas dává ke slovům ženské koncovky. Klidně řekne: Byla jsem tam. Češtinu se učil ode mě a od mamky.

Neřekla bych, že jde o touhu mít evropské oči. Ony je chtějí mít velké, což asi souvisí s japonskými kreslenými komiksy, s mangou. Všimněte si, že jejich postavičky mají oči přes půl tváře. A ještě si přejí mít na víčku rýhu, takovou tu „vrásku“ (žlábek očního víčka - pozn. red.), jako mají Evropanky přirozeně. Proto si ji tam i v umělé podobě lepí.

Spíš ne. Tím neříkám, že se jim to nelíbí. Záleží na vkusu. Japonky mají být podle zažitých představ o kráse křehké a roztomilé. Máte-li velký zadek, velká prsa, tohle automaticky ztrácíte. Plus tyhle křivky jsou spojené s nadváhou a v Japonsku moc tlustých lidí nepotkáte.

Tohle je i pro mě záhada. Japonská kuchyně je mimo jiné založená na smažení. A přesto, kdykoli jsem tam, ač jím víckrát denně a mnohem víc, zhubnu. Naopak po návratu do Česka, vrhnu-li se na saláty a na zdravý životní styl, přiberu. Možná je to tím, že po Tokiu toho dost nachodíte. Všechno je poměrně daleko. Jen když vlezete do metra, musíte ujít na zastávku klidně pět set metrů. A za den se vám tohle nasčítá.

Všechno možné. Když jedu do Japonska, beru si obvykle kufr v kufru nebo jeden velký, prázdný. Do něj pak dávám spoustu použitých videoher na staré konzole, spoustu sladkostí s příchutí matcha (japonský zelený čaj - pozn. red.). Ty se snažím rychle rozdat, abych je nesnědla sama. A ještě japonské časopisy...

Dříve jsem vozívala také omáčky, přísady do jídel, což už nedělám. Většinu v ČR seženete. Navíc jsem dávno přišla na to, že nejlepší japonská kuchyně se dělá v Japonsku. A nejlepší česká v Česku.

Do Japonska se tak těším na syrová vejce, která tam chutnají úplně jinak, nebo udon a hlavně na to smažené! V Česku si nejvíc pochutnám na chlebu s máslem a koprovce.

Jsem typická Japonka. Stačí mi lok piva, vína, snad se na ně jen podívat a začne mi být horko, zima, horko, zima, osypu se, špatně dýchám, zčervenám. Ale na tátovi vidím, že to vytrénovat jde... Já vše zatím obcházím tím, že mám-li chuť slavit, dám si drahou whisky či saké.

Snahu o minimalismus. Vždycky, když se vrátím do pražského minibytečku, mám pocit, že je přeplněný. Naposledy mě napadlo, že musím protřídit oblečení. Z českého pohledu je ale byteček poloprázdný. Vždyť já mám i hrníček na milovanou kávu jeden! Menší problém nastává, když se rozbije. Naštěstí žijeme ve světě, kde se rychle dá koupit skoro cokoli.

(smích) To je taky vyprávění na hodiny. Ale shrnu-li vše do několika vět, v Japonsku jde o formální věc. Rande s Japoncem připomíná pohovor. Několik schůzek řešíte, zda se k sobě hodíte, zda máte stejnou představu o budoucnosti. Dlouze si povídáte, aniž byste se jakkoli fyzicky sbližovali.

A česká verze? Ta je zase na mě někdy spontánní až moc. Občas tady vlastně ani nevíte, jestli spolu chodíte... V rámci vztahů by mi vyhovovalo něco uprostřed.