Nakrmit ovce či alpaky, ostříhat je a šít. Chovatelky jako špičkové designérky

„Prvním argumentem pro vlnu je její trvanlivost. A je mnohem snazší na údržbu než jiné materiály. Oblečení není třeba tak často prát, stačí ho dát po sezoně do čistírny anebo jen provětrat. Skvrny lze čistit lokálně například žlučovým mýdlem,“ tvrdí Linda Havrlíková, jednatřicetiletá designérka na volné noze žijící na usedlosti u Lhotky na Berounsku, kde se stará o stádo dvaceti ovcí.

Autorský kabátek, který má na sobě při rozhovoru, poznám z fotek v jejím e-shopu na první pohled. „To je prototyp do chléva,“ ironicky potvrzuje můj odhad.

Ačkoli na liberecké univerzitě a pak na pražské UMPRUM vystudovala textilní a oděvní návrhářství, zájem o vlnu se u ní probudil díky rodině.

„Ovce choval můj tatínek. Pamatuju si, jak pořád nadával, že je vlny moc, nevěděl, jak s ní naložit.“ Téma ji oslovilo a naplno jej rozjela v diplomové práci, která už měla řešit něco závažnějšího, a ne být jen „kolekcí pěkných hadříků“.

S koncem vysoké školy se na venkovskou samotu, kterou si její rodina drží po generace, vrátila a začala vlnu na vlastní pěst zužitkovávat.

Linda Havrlíková je jednou z mála českých zpracovatelů, kteří si proces výroby nastavili téměř od A do Z. Čili komplexně od chovu až po finální produkt.

„V Česku jsou buď lidé, kteří mají vlastní chov ovcí a vlnu prodávají dál, nebo tací, co ovce chovají a rovnou vlnu zpracují, anebo zpracovatelé vlny bez vlastního chovu,“ popisuje Vladimíra Křenková ze Svazu chovatelů ovcí a koz.

Například designérka Martina Janků ručně plete z importované alpačí vlny pod značkou Svetry z Jeseníku. Těch, kteří se pustili do obdobné lopoty jako Linda Havrlíková, je přitom v tuzemsku jen pár.

Markéta Rieserová s manželem chová stádo alpak. Na návštěvě jejich farmy Alp Rieser nedaleko Terešova na Rokycansku od ní nejspíše uslyšíte, že není kam spěchat. Práce letité pletařky je ztělesněním konceptu, pro který se vžilo označení pomalá móda.

Velice jemnou vlnu, kterou její kvalitou připodobňuje k hedvábí, přede hezky postaru, ručně na dřevěném kolovrátku. Její výtvory, které celé vznikají na jednom místě, lze tak bez výtek označit za stoprocentně „handmade“.

„To je právě pěkné, že vidíte celý koloběh,“ usmívá se osmačtyřicetiletá absolventka hotelové školy, kterou osud krátce po maturitě zavál do Švýcarska, kde se seznámila s nynějším chotěm, s nímž tvoří pár přes třicet let.

„Velmi se mu líbilo v Česku a po intenzivních letech, kdy se pohyboval v oblasti sportu, toužil po klidu. Koupili jsme si tuto usedlost a postupně ji začali dávat dohromady. A splnili si sen, když jsme si pořídili alpačenky plemena huacaya, které se nám odjakživa líbily,“ říká paní Rieserová, u které nejen rozkošná zdrobnělina dává tušit lásku k těmto tvorům pocházejícím z pohoří And.

„Jsou to přátelská zvířata, takřka uklidňující, nejen děti je milují,“ vyjmenovává důvody svého zalíbení. Tím byla i nenáročnost chovu. Alpaky jsou spokojené na dostatečně velkém pozemku s pár přístřešky a hlavní stájí (v Alp Rieser se mohou pohybovat na deseti hektarech) a při neustálém přísunu sena.

Pole tvůrčí působnosti je u alpak de facto neomezené, vyrobit se dá skoro cokoliv. Jejich vlna při kontaktu s kůží nekouše, a navíc neobsahuje lanolin (voskovitý tuk, který je vedlejším produktem při zpracování vlny), který nedělá dobře alergikům.

Postupně, nikoli od začátku bylo cílem chovat zvířata na využití vlny také pro Kláru Blažkovou (32). Otakarova farma, kterou provozuje v Kozákově u Turnova, se rozrůstala od projektu samoobslužného občerstvení po stádo sedmdesáti ovcí.

„Původně jsme měli pár kusů na maso, což mě trápilo. Přemýšlela jsem, jak to zařídit, abychom je mohli mít nastálo, a ne pouze na rok, než půjdou na porážku.“

Zrodil se tak nápad pracovat s vlnou. „Spousta lidí skončí tak, že si jen něco podomácku háčkují, ale nedotáhnou to dál.“ Prošla proto kurzem práce na stroji a doplnila si zemědělské minimum, byť to nejzásadnější se prý beztak naučila za pochodu.

„Člověk ovečky intuitivně pozná, až když je s nimi v dennodenním kontaktu,“ podotýká.

Designérka zvaná Karli podle své dávné běžkařské přezdívky je vystudovaná ekonomka, kancelářskou práci za manuální dřinu však obětovala s radostí.

„Jako bych po univerzitě následovala volání. Konzumní styl života mi nic neříkal.“ Na rozdíl od paní Rieserové si toho ale na sebe tolik nenakládá, v určité fázi výrobního procesu jí pomáhají kolegové i spolupracující podniky.

Tomu, než se svetr či kabát dostanou k zákazníkovi, předchází složitý proces. Jeho prvním bodem je logicky stříhání vlny, ke kterému chovatelé nepřistupují u různých zvířat ve stejný čas. Linda Havrlíková, která nechává dožít poděděné křížence všech možných plemen, k nimž si přikoupila vyšlechtěné merinolandschaf s kvalitnější vlnou, stříhá ručně, a to už na podzim. Stejné období volí i Klára Blažková chovající výhradně shetlandské ovečky.

„Po zimě jsou takzvaně zakrmené. Vlnu mají zanesenou spoustou sena, které se z rouna obtížně vytahává,“ vysvětluje.

Podle Lindy Havrlíkové není vhodné stříhat ani na jaře, kdy ovce rodí jehňata. Březostí jsou vysílené, což se na kvalitě vlny podepisuje: „Nejlepší je proto vlna z beránka anebo také z půlročních jehňat.“

Zákonná povinnost je stříhat jednou ročně. Některá plemena je ale nutné zbavit srsti i dvakrát za rok, příliš dlouhá vlna se totiž stává obtížně zpracovatelnou. Neostříhané ovce by se jinak potýkaly s váhou objemné srsti, která by jim mohla přivodit zdravotní problémy, například bolest kloubů.

U alpak, navyknutých na chladné prostředí v nadmořské výšce tří až pěti tisíc metrů, platí odlišná pravidla. Stříhají se taktéž jednou ročně, ale už v průběhu května a června.

„Přijde na to, jaké je počasí. Musíme dbát na to, jestli nemají přijít mrazy, aby nenastydly,“ zmiňuje paní Rieserová s tím, že před létem mají být zase holátky, aby v horkých dnech vydržely. „Asistuje u toho až šest lidí, alpaky stříhání moc rády nemají.“ Zároveň se těmto čtyřnožcům upravují paznehty i brousí dolní zuby.

Klára Blažková využívá profesionálního střihače, který má know-how, jak ovci srst efektivně zkrátit do pouhé půl minuty, aby se příliš nestresovala.

„Jehňátka bývají vyděšená, nechápou, o co jde. To sedmiletí mazáci už vědí a téměř se střihači nastavují,“ ubezpečuje a dodává, že je legrační sledovat, jak se ovce po stříhání ve stádu navzájem nepoznávají.

„Hierarchie u nich pak začíná odznova. Dělíme je od sebe, aby se nepřely, kdo je teď šéf.“ Zato Linda Havrlíková i paní Rieserová volí starobylou metodu nůžkami, což u jednoho zvířete zabere i více než půl hodiny.

Rouno si poté nechávají vyprat a s výjimkou paní Rieserové, která vše zpracovává sama, odvážejí do přádelny, kde si hlídají, aby nedošlo k použití chemických látek během zpracování. Linda Havrlíková nedá dopustit na tkalcovnu Kubák v jihočeském Strmilově, Klára Blažková ji nedávno vyměnila za biofarmu Přestání u Karlových Varů. „Ráda bych měla vše v top biokvalitě, čehož se ve Strmilově nedařilo dosáhnout,“ vysvětluje Blažková.

Ovce i alpaky mají paletu odstínů srsti od bílé přes šedou a hnědou po černou. Ani jedna z designérek látky nedobarvuje, nechávají je zcela přírodní.

„Vzorované svetry se lidem líbí, ale moc se neumí nosit. Trendem jsou minimalistické jednobarevné kousky,“ míní Blažková, která by ráda v budoucnu vytvořila jakousi databázi ovcí s příběhem, aby si zájemci mohli konkrétního jedince zarezervovat na svetr. Každé zvíře je totiž prý osobité.

Z tkalcovny si nechávají přivézt přízi ve formě takzvané jedno- nebo dvounitky. Linda Havrlíková navíc nechává vlněné tkaniny s jemnými vlákny zaplstit a ze vzniklých suken pak šije svrchní oděvy.

Plstění, na které je ideální spíše hrubší rouno, se nevyhýbá ani paní Rieserová, která opět vše dělá vlastníma rukama - takto vyrábí kupříkladu náušnice, vložky do bot, prostírání anebo panenky na hraní a míčky: „Na přání vytvořím prakticky cokoliv. Upletla jsem už i vlněné šaty, sukně nebo ponča.“

Široký vlněný rank mají i dámy Blažková s Havrlíkovou, drží se ale v mantinelech módy. V online obchodu Lindy Havrlíkové naleznete nadčasové bundičky, vesty či svetry, na které se orientuje také Klára Blažková. E-shop nabízí ležérní kardigany i univerzální svetry přes hlavu nebo také ponožky na zimu.

Ruční zpracování se samozřejmě odráží v ceně. Maličké alpačí dekorace stvořené paní Rieserovou startují už s cenovkou okolo jednoho sta korun, luxusní kabátky od Lindy Havrlíkové vyjdou i na více než třicet tisíc.

Karli si hodnotu základních svetrů nastavila na jednotnou částku 3300 Kč. Paní Rieserová kvůli vytíženosti pracuje výhradně na zakázku, kdy zákazníci přijedou obhlédnout ukázkové výrobky na farmu anebo se telefonicky domluví na své představě.

Do šuplíku se vzhledem ke zdlouhavosti práce příliš nevyplácí tvořit ani zbylým dvěma. „Některé svetry na míru mi zaberou i čtyři dny. U stroje přitom vydržím okolo pěti hodin denně, je to namáhavé na ruce i na oči,“ říká Klára Blažková.

Na komplikovanějších svršcích Linda Havrlíková spolupracuje s krejčovou, sama na ně už někdy nestačí: „Občas přijde člověk, že chce okopírovat kabát, který mu visí doma, ale rád by jej měl z kvalitnější látky, aby mu vydržel.“

Vlastní prodejnu nemá, výrobky čas od času vystavuje v několika showroomech v metropoli. Klára Blažková má malý obchůdek přímo na farmě, kromě toho se stánkem vyráží na pražský Dyzajn market, který se koná až šestkrát ročně.

„Na trhy nejezdím, mám vyšší cenovou relaci a ostatním značkám tam nedokážu konkurovat,“ říká Linda Havrlíková.

Vlna údajně kouše - takovému tvrzení už se všechny tvůrkyně spíš zasmějí. „I z ovcí chovaných u nás se dá zpracovat velmi jemná příze. Důležité je mít dobré plemeno. A pak se to odvíjí od zpracování. Mykaná vlna kouše, česaná ne. Hrubost látky se vytrácí i obnošením,“ soudí Klára Blažková, s níž druhá chovatelka ovcí souhlasí.

„Vlákna se tím obrousí a takzvaně si lehnou. Příze ale může kousat především proto, že jsme u nás zlikvidovali velkou část technického zázemí na zpracování. Pro zpracování v dostupném množství nám tu zůstaly převážně stroje na mykanou přízi, u níž vlákna nejsou perfektně urovnána do jednoho směru, ale vyčuhují,“ postěžuje si Linda Havrlíková, která o změny v oboru usiluje kooperací s Asociací textilního-oděvního-kožedělného průmyslu (ATOK).

„Linda Havrlíková je v tuzemsku jedna z mála, která se vlnu snaží uchopit jako téma. Po roce 1989, kdy se textilní trh výrazně změnil, u nás nebyl nikdo, kdo by se vlně na řemeslné úrovni soustavněji věnoval,“ konstatuje ředitel ATOK Jiří Česal, podle něhož česká vlna nikdy nedosáhne kvality materiálu importovaného z Austrálie nebo Nového Zélandu.

„Zákazník za posledních třicet let trochu, řekl bych, znáročněl. Rolák, který štípe, jaký se u nás před sametovou revolucí vyráběl, už by si na sebe nikdo nevzal,“ uvádí ředitel Česal s tím, že soudobé úsilí designérek vnímá víceméně jako restart, než že by v devadesátých letech došlo k razantnímu úpadku.

„Za socialismu se prodávala spíše samotná příze, lidé hodně ve volných chvílích štrikovali svetry. Když už se něco vlněného v té době prodávalo, tak to byly kabáty,“ zdůrazňuje.

Na to konto si Česal vybavuje nedávný rozhovor se šéfem Nové Mosilany, velkovýrobce vlněných tkanin, který vysvětloval soumrak produktů ze silné vlny. Chladných dnů ubývá a lidé podle něj více sahají po lehkých a vzdušných oděvech. I takové nicméně u drobných podnikatelů v případě vlny existují - Klára Blažková loni vyrobila z nejjemnější jehněčí vlny sérii tílek.

„Vlna funguje jako obojetné termoprádlo. V zimě zahřeje a v létě naopak odvádí pot,“ nastiňuje výsledek svého záměru, který letos plánuje rozvíjet.

Využitelnost vlny není ohraničená textilem, i méně kvalitní se dá využít ve stavebnictví jako izolační materiál, v zemědělství zase jako mulč k rostlinám nebo do skleníku jako pokryv zeminy, který udržuje vláhu a zabraňuje odpařování vody z půdy.

„Bohužel se někteří chovatelé upínají na výmluvu, že vlnu nikdo nechce, a nepátrají po možnostech jejího zhodnocení,“ objasňuje Vladimíra Křenková příčinu, proč potenciál mnohdy končí ve spalovnách.

Linda Havrlíková proti tomu bojuje i s projektem Naše Vlna, který ukazuje výčet zpracování různých kvalit vlny - z té nejméně hodnotné jde vyrobit i hnojivo. Obnošeným vlněným oděvům, pokud nejsou uměle nabarvené, zase stačí vypárat polyesterové nitě a nechat je rozložit v přírodě.