Naďa Konvalinková: Snažím se užít každý okamžik

Spíš ten věk vůbec neřeším a oslavy vnímám především jako příležitost k setkání s mnoha lidmi, s nimiž se potkávám, ale na zastavení nám schází čas. Teď ale určitě konečně posedíme a strávíme příjemný večer nebo odpoledne. Mám pocit, že čas běží čím dál rychleji a zastavení jsou možná důležitá tím víc, protože některé lidi třeba už nikdy nepotkáme. A protože mám kulatiny, vyhradila jsem si na tato setkávání tři dny, které si chci opravdu užít. A že je mi šedesát? Dřív jsem tenhle věk spojovala s kmetstvím, a dnes to vidím jinak. Když si vzpomenu na Květu, vidím, že kmetství nemusí přicházet, ani když je člověku víc než osmdesát. Stále s úžasem pozoruju, jak jí to rychle myslí, kolik má vitality a temperamentu.

Našla jsem jediný možný recept a ten tkví ve snaze užít si každý okamžik. A kromě toho jsem se také rozhodla, že si nenechám ukrást těšení. Lidé se často trápí úplnými malichernostmi a těšit se přitom můžou i z drobností. Dneska jsem se třeba radovala z toho, že vykvetl zlatý déšť. Byla jsem šťastná, že svítí sluníčko a začíná jaro. Není to nádhera? Samozřejmě že kolem jezdila spousta aut a Praha byla zacpaná, ale vždy jsou k mání i ty lepší stránky, stačí si jich všimnout.

Vnímám to tak, že každá nepříjemnost má člověka někam posunout a vždycky mu to něco důležitého říká. Nutné je naučit se poslouchat a přemýšlet, proč se mu ten malér stal nebo se dokonce opakoval. Když se o to opravdu zajímá, dozví se to. To něco, co nám dává ty políčky, nás tím neustále vychovává. Každá duše si vybrala, proč chce prožít tenhle život a čím si v něm má projít. To musíme pochopit, s pokorou přijmout, poděkovat a zvládnout.

Tam hlavně a s mnoha kolegy se sejdu v našem klubu. Nejvíc let jsem byla v angažmá v Městských divadlech pražských a na jejich scéně - v divadle Rokoko - hostuju i dnes. A navíc jsem ve stejné pasáži, v bloku domů pražské Lucerny, také vyrostla a bydlím tu dodnes, takže tady jsem opravdu doma. Žiju zde od svých deseti let. V pasáži Lucerna jsem jako malá hrávala volejbal a v Navrátilově ulici za rohem vybíjenou.

S Oldou jsme se poznali v Rokoku na premiéře představení Mladý muž a bílá velryba. Začali jsme spolu chodit, po nějaké době se rozešli a zase se sešli, pak jsme se vzali a po pětadvaceti letech rozvedli. Bylo to osudové.

Oldřich je dokonalý profík a hrát s ním je radost a nádhera. To, co on nabídne na jevišti, je úžasné a svým výkonem mě vždycky ještě povznese. Podle mě to je kumštýř, jaký se rodí jednou za sto let. Přeju mu, aby hrál ještě dlouho navzdory všemu, co píšou bulváry. A i když se občas napije a udělá nějaký průšvih, ještě má co říct a bude mít co říct, protože zraje. Film Odcházení jsem ještě neviděla, ale jsem na něj velmi zvědavá, protože vím, že se na svou roli v tomto filmu moc těšil.

Silné a krásné. Představení bylo navíc i nádherně zrežírované. Na jevišti jsme měli sporák, kde jsme vařili, a trampolínu a žilo to tam. Kromě Davida Suchařípy jsme s Oldou všechny ostatní postavy hráli jen my dva, takže to byl zároveň i pořádný záběr. Oldřicha mám ráda, je část mého bytí a života. Jako přátelé spolu vycházíme úžasně a určitě společně oslavíme i ty moje kulatiny. Už se těším, jak si i s naší Karolínkou uděláme hezké odpoledne na chalupě.

Známe se od roku 1976 díky představení Tři Alberti a slečna Matylda, kde jsem hrála její neteř. Květa říká, že jsme z jedné řeky, a já jsem šťastná, že jsem ji potkala a že ji mám, protože to je člověk, který mě má skutečně rád, nedá mě a bude mě chránit, ať se děje cokoli. A kolik takových lidí je v životě? Každý má spoustu známých a kamarádů, ale postupně se většina z nich vytratí. Někteří zklamou, jiní prostě někam zmizí a zůstane jich jen několik. Ti by ale měli stát za to. Moji životní přátelé jsou skutečně nádherní.

Květa někdy druhé ráda provokuje, zatímco já tuhle potřebu nemám. Přesto možná zdáním klamu. Dlouho totiž vypadám jako ovečka, ale když je toho na mě už moc, změním se v ohnivého berana, protože Beran prostě jsem. A pak se všichni diví, jsou uražení, překvapení a naprosto vyřízení.

Několikrát jsme spolu byly v Egyptě, abychom si odpočinuly, ale Květa se nezastavila ani tam. Když odpoledne na chvíli usnula, byl to zázrak. Ráno totiž vstane, jde na snídani a pak je pořád v pohybu. Když se s někým může dát do řeči, je ve svém živlu. Lehátko a knížka jsou věci, které nezná. Přesto je nám spolu dobře, a to i na jevišti. Patnáct let obě hrajeme v představení Štika k obědu, které před lety režíroval Květin manžel Pavel Háša. Někdy mám pocit, že to představení je čím dál krásnější, protože všichni moudříme, a tak jakoby kvete s námi. Ještě s námi hraje Libuška Švormová a Václav Postránecký a ten je ve „štice“ jako jediný muž úžasný.

Jsem velmi šťastná, že se celá ta léta můžeme potkávat a že na nás chodí diváci. Pořád máme vyprodáno a to je krásné. A pak s Květou máme ještě takový herecký bonbónek. Je to hra Manžel pro Opalu, kde s námi hraje ještě Mireček Lipský. To je také nádherný člověk, který nikdy není otrávený ani naštvaný a vždycky se na každého usměje. V Praze hrajeme v divadélku U Valšů a také jezdíme na zájezdy. Vloni před prázdninami Mireček prodělal mozkovou mrtvici, ale pak se ve svých téměř devadesáti letech znovu naučil nejen chodit, ale do hlavy dostal i všechny své divadelní texty. Vždycky když vidím, jak vejde před diváky, bojuje a znovu se jim dává úplně celý, je to pro mě svátek.

Herectví je pro mě poslání. Souhlasím s Květou, která říká, že každý člověk dostal shora nějaký dar, a já jsem šťastná, že mám tenhle a že ho pořád můžu rozvíjet. A také že jsem nezplaněla, jak se někdy stane, a herectví nevzala jako továrnu na peníze. Každá role je pro mě část života a neustále pochybuju, jestli jsem někde neudělala chybu. A když mě někdo vede a má mi co říct, těší mě to.

V březnu jsme se společností Václava Hanzlíčka měli v Divadle v Braníku premiéru hry Herci jsou unaveni. Mám tam rozkošnou roli ostré, ironizující režisérky, která vždycky řekne něco, co působí jako blesk z čistého nebe. Je to úžasně napsané a velmi komediální.

Hrály jsme spolu v představení S tvojí dcerou ne, ale teď máme pauzu. Karolínka teď zase pro změnu zkouší něco se svým tátou.

Byla jsem za ni vděčná a líbila se mi, protože byla ze života. Dana byla obyčejná ženská, která nechtěla být sama. Osobně ten pocit nesdílím, protože já jsem sama doma šťastná. Ty chvíle, kdy za sebou zavřu dveře od bytu a jsem sama svou paní, miluju a chci si je užít. Čtu si, anebo si jen tak přemýšlím, vařím, poklízím a mám ráda, když je doma útulno a voňavo. Možná že kdyby to trvalo hodně dlouho, bylo by to jiné, ale takhle si to v životě plném shonu náramně užívám. Dana z Cukrárny lapala po jakémkoli lidském kontaktu, byť to bylo s člověkem, který byl nekvalitní. Já to tak nemám, ale dovedu to pochopit.

Je to už trochu posunuté, ale vlastně to tak je, i když ne docela. Svým kamarádkám Bláže a Olze pak sama řekla, že věděla, že ten chlap má ženské, jenom nechtěla být sama. Byla tedy hlubší, než dávala najevo. Natáčení seriálu Cukrárna pro mě bylo krásné setkání s Ivou Janžurovou, Janou Štěpánkovou i všemi ostatními.

Nejvíc mě nabíjí a naplňuje divadlo. Na jevišti si totiž vždycky něco odžiju a sundám to ze sebe jako břímě, proto je pro mě svým způsobem svatyní. Před kamerou to už tak necítím.

Na jevišti podle mě dochází k napojení na vyšší síly, protože tam každého herce okamžitě přestane bolet zub, zapomene na starosti v rodině… Vlastně si uvědomuju, že jsem nemocného herce ještě neviděla. Abychom nešli hrát, to nás už opravdu musejí odvážet do nemocnice. I tak se pořád ještě díváme do diáře, co kde máme.

Mým hereckým snem je zahrát si ještě i nějakou vážnější a dramatičtější roli, protože se léta objevuju hlavně v rolích komických, a i když je mám ráda, těším se, že změna ještě přijde.

Je, a dokonce ze všech stran. Gurmánské pochoutky mě zajímají stejně jako dietní doporučení. V rádiu si u našeho pořadu, který se vysílá na rádiu Region v sobotu a v neděli od 11 hodin, vždy povídáme o vaření s nějakým zajímavým hostem a společně také nějaké jídlo uvaříme. Posluchači slyší, jak prská olej, cinká nádobí a můžou hned vařit s námi.

Ano a pracuju na sobě už víc než dva měsíce. Zrovna dneska jsem ráno byla na měření obvodu pasu a boků a za tu dobu se to tak pohnulo, až mě to dojalo. Jídelníček mi sestavil pan ing. Petr Havlíček a další odborníci mi poradili se cvičením. Libuju si, že mě naučili, jak se efektivně hýbat i na malém prostoru, takže doma postupně vyházím všechny ty cvičící hrůzy, co tam mám. Jsem šťastná, že jsem se do projektu doktorky Kateřiny Cajthamlové a Petra Havlíčka pustila, a nejvíc se mi líbí, že vůbec nemám hlad.

Dřív jsem ráno nejedla, pak si něco šoupla přes den a večer vyluxovala lednici. Teď si dám ráno pěkně krajíček se zeleninou, ke svačině druhý a po malých porcích jím celý den. Zeleniny můžu, kolik chci. Není to vlastně dieta, ale změna životního stylu. A báječné je, že se mi upravily i hodnoty cholesterolu. A to mi Petr Havlíček dokonce povolil i jeden den v týdnu, kdy si můžu zahřešit, čehož jsem využila zrovna nedávno, když jsme hráli na Slovensku. Všichni si dali halušky a já si je chtěla dát taky stejně jako dvě malá piva při dlouhých přejezdech.

Děti jsem ráno chtěla především pohladit, aby se jim lépe vstávalo, než půjdou do školky. Vím, že mámy mají naspěch, a tak jsem jim to chtěla vynahradit. Násilí a agresivity je v televizi dost, a proto jsem se snažila to vyvážit. Sama už nemůžu ani slyšet zprávy, ani číst noviny. Nechci se totiž tím špatným, co je kolem nás, vnitřně umazat.

Mám ráda pohádku Láska Rohatá, za kterou jsme dostali cenu dětské poroty na festivalu Oty Hofmana v Ostrově u Karlových Varů, kde konečně hraju zápornou roli. A také se vždycky ráda podívám na Lotranda a Zubejdu. Měla jsem tam menší roličku, ale líbí se mi hlavně proto, že má půvab a je tak krásně česká. Čiší z ní láska, pohoda a člověčenství, jak z pohádky čišet má. Kéž by tomu tak bylo i v našem životě.