Článek
„Důvěřivost, čistota, nepodezírání a nepodbízení se,“ vyjmenovává Naďa Konvalinková, co podle ní k tak často zatracované naivitě taky patří.
„Je to i nepředbíhání událostem negativními myšlenkami a soudy o někom, koho neznám,“ zamýšlí se v hereckém klubu divadla ABC, kde byla osmnáct let ve stálém angažmá. Nyní hraje v Divadle na Vinohradech, U Hasičů, v Řeznické, v Kalichu, ve Viole a dalších.
Ani zkušenost z dětství, kdy se kvůli rozvodu svých rodičů dostala na rok do dětského domova, dnes nijak nedramatizuje.
„Je třeba člověka nejprve poznat, než si ty soudy, co člověk slyší od okolí, prověří sám. Do určité míry jsem zůstala naivní pořád, protože stále lidem důvěřuju,“ podotýká.
Sice připouští, že se v životě párkrát zklamala, ale většinou měla na lidi, kteří jí vstoupili do cesty, veliké štěstí. A rány osudu? Na ty se dnes už dívá s nadhledem.
Rok v dětském domově
„Osud nás vede tak, abychom se dostali přesně tam, kam potřebuje. Zdánlivé trápení mě posunulo dál a dnes jsem za každé i vděčná. Mládě si musí trochu nabít ústa, a proto se to stalo i mně. Možná poněkud brzy, ale za to zmoudření to stálo.“
Ani zkušenost z dětství, kdy se kvůli rozvodu svých rodičů dostala na rok do dětského domova, dnes nijak nedramatizuje.
„Byla to chvilka,“ shrnuje. Dodává, že tehdy všechno dobře dopadlo, s oběma rodiči se i po rozvodu stýkala a babičky ji i sestru Ljubu vychovaly tak, že si nemá nač stěžovat.
„Trému mám rok od roku větší, protože už vím, co všechno se na jevišti může stát,“ tvrdí herečka.
„O téhle životní epizodě jsem začala mluvit zejména proto, že pomáhám pěstounským rodinám. Tedy lidem, kteří si vezmou děti, co je rodiče dají do ústavu a přitom nedovolí adopci. Vím totiž, co dětský domov znamená. A dovedu si představit, jaká výhra to je pro každé z dětí, které se do náhradní rodinné péče dostane.“
Jako holka si nepředstavovala, že bude herečka, ale ráda recitovala a četla. Paní učitelka z dramatického kroužku Naďu povzbudila, aby zkusila herectví. Na DAMU ji vzali napoprvé.
„A pak už byl můj osud určen,“ krčí rameny a připouští, že je fatalistka. „Tohle přesvědčení mě mimochodem v životě ochránilo od mnohých strachů a obav!“
Naivky nikdo hrát nechtěl
V prvním divadelním angažmá v Městském divadle v Plzni jich však byla ještě plná. „Vydržela jsem tam tři roky a byla jsem hodně obsazovaná, protože naivky nikdo nechtěl hrát. Já byla jediná a nelezla jsem tak nikomu do zelí. A řeknu vám, že to byla druhá vysoká škola.
Starší kolegyně jako Jarmila Balážová nebo Eva Vimrová si mě vzaly pod křídlo a hned mi sdělily, co se u divadla musí a co se nesmí. Člověk by se měl hlavně představit, a tak jsem se představovala každému na potkání a raději vícekrát, ať to byla sboristka, nebo technik. Dbaly na to, abych si hlídala výslovnost. Když se člověk dostane na velké jeviště, hovoří se na něm jinak, než je běžné, a já navíc měla tendence polykat koncovky. To mi vytýkali už na škole.
Ty dámy se se mnou laskavě podělily o své zkušenosti a já jim jsem za to dodnes vděčná.“
Vzpomíná, jak si pan režisér před premiérou hry Úplně normální zázrak rval vlasy a volal: „Jestli ta Konvalinková nebude mluvit nahlas, premiéra nebude!“ Herečka tehdy měla intimně vyslovit: Miluju tě.
„Křičet to jsem vnímala jako falešné. Jenže když to není slyšet, je to na nic, to měl režisér pravdu. Tak jsem větičku jednoho dne na zkoušce zařvala a bylo to správně.“
Váhala jen týden
Režisér jí zprvu dával role princezen, pak Verunku v Našich furiantech a pomalu si ji připravoval na charakternější role, jako byla třeba Ofélie v Hamletovi. To bylo její první setkání se Shakespearem.
To druhé přišlo po mnoha letech právě letos. Dostala nabídku hrát chůvu v dramatu Romeo a Julie na Letních shakespearovských slavnostech.
Za Oldřicha Kaisera byla vdaná patnáct let. Mají spolu dceru Karolínu a jejich vztahy jsou i po rozvodu dobré.
„Váhala jsem jenom týden, protože léto si obvykle důsledně chráním jako čas volna. Ale radost ze setkání se Shakespearem samozřejmě zvítězila! Navíc Romea a Julii mám ze všech jeho tragédií asi nejraději.“ Chůva je tu dobrá duše, která nad oběma milenci ze znepřátelených rodů drží ochrannou ruku.
Julii hraje o dvě generace mladší herečka Tereza Voříšková, kterou si okamžitě oblíbila. Možná i proto, že sama má dceru Karolínu, s níž se dokonce kdysi setkala i na divadelních prknech. Bylo to v Branickém divadle a hra se jmenovala S tvojí dcerou ne.
„Jasně že se v roli chůvy promítá i moje mateřská zkušenost. Mateřství přece každého obohatí o laskavost a té má chůva na rozdávání,“ myslí si herečka, kterou na výsluní popularity vynesla role Květušky v dnes již kultovním snímku Adéla ještě nevečeřela z roku 1978.
Místo obočí vyholená čárka
„Na konkurz na Květušku nás šlo asi pět a já měla příšernou trému. Když jsem roli získala, měla jsem velkou radost. Ale tréma zůstala, vždyť se tam sešlo tolik osobností! Pana Lipského jsem znala, už jsme spolu natočili film Tři chlapi na cestách, a taky Stelinku Zázvorkovou. Jinak nikoho.
Najednou jsem se ocitla vedle takových velkých herců, jako byli pan Hrušínský, Kopecký, Pešek. Ten mi hodně pomáhal, radil, co kamera uvidí a na co si mám dát pozor a co naopak není tolik důležité. Film se točil skoro rok, protože v něm bylo mnoho trikových scén.
A ty kostýmy! Ty jsem si užívala, protože byly krásné, navrhoval je pan Pištěk. V maskérně mi pak vyholili obočí a nakreslili jen tenkou čárku, tehdy se to tak nosilo,“ ohlíží se herečka, která na plátně prožila love story s elegantním slovenským hercem Michalem Dočolomanským.
V roce 1977 natočila s režisérem Oldřichem Lipským nesmrtelnou komedii Adéla ještě nevečeřela. Sváděl ji v ní okouzlující Michal Dočolomanský.
„Noblesní a laskavý,“ charakterizuje ho. „Nosil mi básně, co se mu líbily. Když po letech slavila Adéla kulaté výročí, vyzvali nás na jednom festivalu, abychom polibek, který ve filmu zůstával nedokončený v mlze, dokončili. Tak jsme se po letech políbili a jsem za to ráda. Michal pak do roka odešel. Bylo to naše rozloučení.“
Jiří Lábus se v hledišti smál
Dnes je to ona, kdo upozorňuje mladší kolegy na spolknuté koncovky. „Potkávám naštěstí ty pokorné, co o radu stojí. Třeba na Vinohradech hrajeme hru Plačící satyr, mimochodem poprvé ji uvedl v témže divadle v roce 1923 jako dramaturg Karel Čapek. Při jejím zkoušení se seznámil s mladičkou Olgou Scheinpflugovou. Její roli teď hraje Anna Linhartová a je skvělá. Ovšem jakmile jsem měla pocit, že ji málo slyším, hned jsem to Aničce řekla.“
Někdy se ale stane, že její autorita mladší herečky odzbrojí. „Myslela jsem, že si to tak schválně rozehráváte,“ odpověděla jí Veronika Kubařová po generálce představení Dobře, pane Guthe, kde herečce vypadl text, a ona čekala, zda jí někdo nahraje.
„Až nápovědka mi hodila potřebné slovo a já mohla hrát dál. Ale Jirka Lábus se v hledišti hurónsky smál a tleskal. Myslel si, že je to tak schválně.“
Obavy rozpouští požehnáním
Kvůli tomu, že ví, co všechno se na jevišti může přihodit, s trémou bojuje stále. „Naopak nabývá na síle. Mám svoje rituály, pomocí nichž s ní bojuju. Žehnám sobě, žehnám všem kolem, požehnání je veliké světlo, které vše prosvítí. I obavy,“ přiznává herečka, která ovládá umění reiki, kineziologie a má za sebou i zkušenost buddhistické meditace.
„Věřím, že myšlenka a láska jsou největší síly vesmíru. Vše, co se do něj vyšle, se zhmotní. Myslím, že i současná věda se propojuje s duchovnem a já ráda ve volných chvílích čtu články na toto téma.“
Velké přátelství ji pojí s o jednadvacet let starší herečkou Květou Fialovou.
Její aktivity jsou široké, před několika lety absolvovala i potápěčský kurz. „Miluju moře a vodu a vždy jsem toužila plavit se na lodi. Moje sestra se znala s potápěči, a tak mě jednou poslala s nimi na dovolenou. Naučila jsem se dýchat pod vodou a zažila jsem tam plno krásných chvil. Potkala jsem bílého žraloka, delfíny, co nám ukázali svoje miminko, karety, klauny, murény,“ vypočítává.
„Svět tam dole je snad ještě rozmanitější než ten pozemský. Všichni mi říkali, že jsem měla velké štěstí, protože jsem napoprvé viděla to, na co jiní čekají roky.“
Každá sedmá vlna je smrtelná
Ne všechny chvíle na moři však byly azurové. „Dostali jsme se i do silného proudu, který nás unášel dál a dál na moře. Člun se od nás vzdaloval a navíc ho náš průvodce nemohl nastartovat. Po chvíli se mi podařilo k člunu doplout a ještě s jedním starším pánem se ho chytit. Když jsme se do něj vydrápali, rozbouřily se ohromné vlny a pán pronesl: „Každá sedmá je smrtelná.“
Myslím, že to měl z filmu Motýlek. Já se naštěstí nebála, jak jsem řekla, věřím v osud a necítila jsem, že by ten můj měl vyhasnout na moři. Ale byly to krušné chvilky, i když nakonec všechno dobře dopadlo.“
V potápění už ale nepokračuje. „Svůj sen jsem si splnila. Navíc je mi čtyřiašedesát a není proč riskovat, takže teď se jen občas plavím po moři s kamarády, kteří mají loď. Naposledy jsme objeli řecké ostrovy, a tak mám, co se týče vody a lodí, zase na nějakou dobu splněno!“
