Na urgentním příjmu je živo. Někdy až příliš

Ze dveří ambulance vyváží sanitář pacientku na lehátku, dámu v pokročilém věku, která ráno upadla a zlomila si stehenní kost. Na urgentní příjem mostecké nemocnice ji dopravila sanitka.

„Paní vezu na chirurgii. Nejdřív na oddělení, pak půjde na operaci,“ říká Zdeněk Schöpp, který tu jako sanitář pracuje deset let.

„Dopoledne je toho míň, v noci jsou zase složitější případy. Ale nemůžu říct, kdy je to lepší. Přijde mi to stejné,“ rozhovoří se, zatímco čeká na lékařskou dokumentaci. „Dělám přímo na urgentním příjmu, ale když mám noční, od tří do sedmi ráno se s kolegy starám o všechna oddělení v nemocnici. Kde nás potřebují, tam přijdeme.“

Vrchní sestra oddělení Jaroslava Skoková zmíní, že mladý sanitář se před lety zastal jedné lékařky a stoupl si mezi ni a agresivního pacienta, který se na ni napřáhl. Odnesly to naštěstí jen jeho brýle, které mu ale nikdo nezaplatil.

„A ještě ho popotahovali u soudu, že se do toho vůbec neměl montovat. Jak je to dlouho? Tři roky?“ obrátí se na něj.

„To už dýl,“ odpoví sanitář stručně a zjevně nechce příhodu víc rozmazávat. Jak ale během dne zjistím, nepříjemný výstup s pacienty agresivními, opilými (nebo obojí zároveň) si tu zažil každý, a obvykle ne jednou.

Nejčastější příčinou těch seriózních případů je srdce. Někteří pacienti dokonce přijedou sami, protože se zdráhají si přivolat sanitku. „Nebo je pošle praktik. Jednou k nám pacient s infarktem přijel tramvají z Litvínova,“ vzpomíná vrchní sestra. „Zaplať pánbůh dojel.“

Do ambulance interny vcházím právě ve chvíli, kdy lékař Ian Sameta sděluje pacientovi: „Tak to nebyl infarkt. Ještě zkontrolujeme tlak. Léky teda necháme stejné,“ říká jednapadesátiletému muži, jemuž se při těch slovech viditelně ulevilo. Pan Jiří si těžkou chvíli prožil ráno.

„Cítil jsem bolest na hrudi, volal jsem 155 a poslali mi sanitku,“ svěřuje se. Teď odchází s diagnózou „nespecifikované potíže“, ale zvesela. „Možná to bylo od zad,“ přemýšlí.

„Tady se vám chvíli zdá, že je klid, a během pěti minut začne divočina,“ povídá Jaroslava Skoková, když nás s fotografem provádí čekárnou, odkud se vchází do jednotlivých ambulancí. „Máme tu internu, chirurgii, neurologii, ORL, ortopedii a oční,“ vyjmenovává.

Ať už přijde kdokoli s čímkoli, jeho první kroky směřují k okénku recepce, kde má stálou službu jedna ze zdravotních sester. Ve skle okénka je jen malý otvor na doklady, s obsluhou se komunikuje přes mikrofon.

„Když tu bývalo plexisklo, zažili jsme, že jeden pacient chtěl otvorem prolézt. Po Ostravě jsme ho vyměnili za neprůstřelné,“ připomíná vrchní sestra událost ve Fakultní nemocnici Ostrava, kde v prosinci 2019 zemřelo po útoku střelce sedm lidí.

Urgentní příjem v Nemocnici Most, která společně s dalšími šesti zařízeními v Ústeckém kraji spadá pod společnost Krajská zdravotní, nemá žádné stálé lékaře. Ti vždy přicházejí na zavolání ze svých oddělení. Má však vyčleněné zdravotní sestry – o víkendu jich slouží sedm, ve všední dny v noci šest a přes den pět.

Recepce, která slouží jako nárazník pro všechny pacienty, je tím nejméně oblíbeným postem. „Některé sestřičky udělají všechno pro to, aby si ji mohly vyměnit s někým jiným,“ říká Jaroslava Skoková. „Mám tu ale jednu, která je po operaci nohy, tak sedí jenom na recepci, protože by to neuběhala.“

Tím dvojnásobným „smolařem“ je Helena Krupová, která patří mezi ty zkušenější a otrlejší sestry na urgentu a během celé směny ji neopouští úsměv.

„Nejdřív jsem dělala na ušním, po mateřské jsem v roce 1993 přešla sem a od té doby jsem tady,“ přibližuje svůj stručný profesní životopis. „S lidmi je to náročný. Taky dokážu vyletět,“ tvrdí, „na druhou stranu, pacienti přijdou a zase odejdou.“

Sestry na recepci jsou podle jejích slov tak trochu za doktora. Musejí totiž příchozího zadat do počítače a podle jeho popisu obtíží určit příslušnou ambulanci, do které jej odešlou.

Pokud jeho stav není tak vážný nebo jiní zkrátka dorazili dřív, může si v čekárně posedět dlouho, což někteří nedokážou skousnout. Informační cedule na stěnách i neustále opakovaná grafika na obrazovce přitom mluví jasně: číslo 1, tedy absolutní prioritu, dostanou akutní stavy s ohrožením životních funkcí, zato „čtyřkaři“ na opačném konci spektra si dle zatížení personálu mohou počkat až několik hodin.

Poslední zážitek sestřičky Heleny je poměrně čerstvý. K okénku dorazila dáma, která na dotaz, s čím přichází, vyštěkla: „No snad vidíte, že kulhám!“ Pak se dožadovala rentgenu, přitom ani nebyla schopná říct, kde přesně ji noha bolí.

„Můj relax jsou krávy na ekofarmě,“ směje se Helena Krupová.

„Začalo to v době covidu, kdy se jezdilo jen z práce do práce, tak jsem vyrazila do hor. Mají krásné oči a nádherné dlouhé řasy, ty jim závidím,“ říká o čtyřnohých „mazlíčcích“.

Vrchní sestře Jaroslavě Skokové, která na farmu občas také zajede, se při těch slovech vybaví střet s jednou pacientkou, která vyhrožovala, že si bude stěžovat na ředitelství. „Křičela na mě, že když tu nechci dělat, ať jdu ke kravám,“ cituje ji zkušená zdravotní sestra, která na urgentu pracuje sedm let a předchozích třicet strávila u záchranné služby.

Slova o tom, jak rychle se situace může změnit, se brzy potvrdí. V místnosti č. 12, expektačním pokoji, kde je pacient monitorován v době čekání na výsledky z laboratoře, byl dosud klid. Teď tam ale běží tři sestřičky, od jedné slyším: „ARO už je volaný!“ Krátce po nich sem rychlým krokem míří další tři zdravotníci v čele s lékařem, vybaveni přístroji na resuscitaci.

Starší žena ráno doma zkolabovala, záchranku jí zavolal manžel. Zatímco na lehátku čekala na výsledky krevního rozboru a dostávala přitom léky na snížení tlaku, puls jí začal klesat jako při srdeční zástavě. Netuším, jaké drama se za zavřenými dveřmi odehrává, ale jen o několik minut později z nich vycházejí zdravotníci už takřka vycházkovým tempem.

„Nakonec to úplná zástava nebyla,“ informuje mě Jaroslava Skoková. „Ale pokud by pacientka zůstala doma, asi by k ní došlo.“

Všiml jsem si, že jeden pacient leží na lehátku v čekárně už notnou dobu. „Upadl jsem a utrhl si vazy v levém koleni,“ svěřuje se senior, který se představil jako Honza. „Čtrnáct dní jsem ležel tady na chirurgii, pak devět týdnů rehabilitace v ,eldéence‘. Teď se mi odloupl kus kosti někde z čéšky, tak mě vrátili sem a řekli, že půjdu na operaci. To budou další čtyři týdny v hajzlu,“ rozčiluje se. Jak se později vysvětlí, na chodbě ho zdržely chybějící dokumenty z léčebny, kde dosud pobýval. „Bez oběda jsem!“ postěžuje si, když se ocitne v expektačním pokoji.

„To jsem zvědavý, kdo ho v ,eldéence‘ dostane místo mě. Ale nějaký kilo navíc mám, tak zhubnout můžu,“ dodává v žertu.

Nejhorší vulgarity nezaslechnu od žádného pacienta, nýbrž od frustrovaného řidiče zdravotnické dopravní služby, která funguje pod místním dopravním podnikem. Spolu se svým kolegou doprovází seniorku s chodítkem a na recepci hlásí, že doma upadla. „Vy jste ji ale nechal dojít od sanitky chodbou až sem,“ vyčte mu sestřička Jana, která v době oběda vystřídala na recepci Helenu Krupovou.

„No, protože mě vaše kolegyně nechala deset minut stát před dveřma a říkala, ať počkám,“ podrážděně reaguje řidič a pak se snaží přimět zjevně zmatenou pacientku k vyjádření: „A kam jste spadla? Na záda?“ „Spadla jsem dozadu.“ „Říkala jste na kolena.“ „První den na kolena, druhý den dozadu.“

Ačkoli už není slyšet, co si řidič a sestra říkají, výsledkem je odeslání pacientky do nemocniční polikliniky. Když nasupený řidič projíždí čekárnou s pacientkou v kolečkovém křesle, před druhým řidičem prohlásí: „Chytrá jak rádio, pí*a hnusná, vym***ná, vole. Místo toho, aby se zvedla a šla pomoct.“

Poslouchat to musejí nejen lidé sedící okolo, ale především nebohá stařenka, kterou tlačí před sebou.

„Takže jsem dostala přezdívky, jo?“ říká mi později sestra Jana. „No, na to jsem zvyklá.“

Není troufalé říct, že na urgentním příjmu denně zachraňují lidské životy, ovšem kromě těch seriózních případů, ať už více, či méně vážných, přichází i spousta pacientů, kteří personál jen zbytečně zatěžují. Jaroslava Skoková odhaduje jejich množství až na 70 procent z přibližně stovky lidí, kteří sem podle statistiky každý den dorazí.

Pokud je to v jeho ordinační době, měl by pacient nejprve kontaktovat svého praktického lékaře.

„Samozřejmě pokud to není úraz, kdy si uděláte třeba řeznou ránu, kterou je třeba zašít,“ upozorňuje vrchní sestra. Mnozí pacienti však tuto první instanci ignorují a i s banalitami jedou rovnou na urgent. Jelikož chtějí mít zdravotníci čisté svědomí, jen málokoho pošlou domů. Příčinu tomu podle Jaroslavy Skokové zavdávají i někteří praktici, kteří si v době pandemie zvykli objednávat pacienty jen na konkrétní čas. Pokud k nim nedorazíte s akutní bolestí hned zrána a špatně se vám udělá až dopoledne, odmítnou vás. Jiní zase rádi ordinují po telefonu a říkají: „S tím k nám ani nechoďte a běžte rovnou do nemocnice!“

V neposlední řadě jsou podle vrchní sestry objednací lhůty na odborná vyšetření neúměrně dlouhé a leckomu se s bolestmi nechce čekat měsíce.

„Takže to vyřeší tak, že přijdou na urgent, kde se jim během tří hodin dostane kompletního vyšetření včetně EKG, sona a krevních odběrů,“ poukazuje na špatně nastavený systém.

„Prakticky neexistuje varianta, jak pacienta otočit ještě ve dveřích a sdělit mu, že není určen pro urgentní příjem,“ navazuje ředitel Nemocnice Most Pavel Markalous.

„Každá návštěva s čímkoli proto končí přiřazením konkrétnímu lékaři, který zapíše do informačního systému, že byl dotyčný ošetřen. Pak mu teprve může říct: ,Ta bradavice, pane, vydrží ještě půl roku, běžte si nejprve k praktickému lékaři.‘“

Stále je to však jen jedna z příčin zahlcenosti urgentních příjmů napříč republikou. Mnozí je totiž chápou jako nonstop lékařskou službu, a navíc noclehárnu a umývárnu zdarma. Na Mostecku je to navíc okořeněno přítomností početné romské komunity, sociálně slabších či nezaměstnaných.

Na oddělení tak nezřídka končí bezdomovci, opilci a narkomani, z nichž některé už personál zná jako stálé hosty.

„Ani si nemusejí záchranku zavolat sami. Stačí, že se válejí před nádražím, kolem chodí lidi, a vždycky se najde někdo, kdo ji zavolá,“ povzdychne si ředitel Pavel Markalous. Přesto nepochybuje: „Kvůli těm zbylým 30 procentům urgentní příjem smysl má.“

Personálu většinou utkví v paměti – nebo na mobilním telefonu – ty nejvíc odstrašující případy. Jaroslava Skoková mi pustí jedno takové video s bezdomovcem, přesněji řečeno se záběry na jeho nohy. Místo chodidel má jen pahýly, které jsou doslova obsypané hemžícími se červy. „Nedostanete je dolů ničím jiným než proudem vody. Spláchli jsme je, ale ještě za hodinu vylézali z odpadu,“ popisuje.

V brzkém odpoledni, kdy ještě fungují běžné ordinace v nemocnici, se šrumec na oddělení na chvíli zastaví, ale jakmile se setmí, dospělí skončí v práci a děti ve škole, chodba urgentního příjmu zase ožije.

Rodina se třemi holčičkami vystupuje u recepčního okénka zdvořile, ale s následným ošetřením zjevně není spokojena. Když vycházejí ven, matka potřebuje upustit páru a cosi nahlas romsky vykřikuje.

Na povídání v sesterně máme se sestřičkou Helenou vždycky jen pár minut, než se někdo objeví za sklem. „Bolí ho noha. Kamarád mu na ni šlápl při fotbale a bolí ho to,“ říká matka za svého syna. „On má na nohy bolí a on nemůže pěšky,“ oznamuje překladatelka asijského původu, co trápí zahraničního dělníka. „My jsme z dětského domova a upadli jsme na hlavu,“ hovoří v množném čísle muž, který doprovází chlapce s tržnou ránou pod obočím.

„Výplach ucha? To musíte ráno na polikliniku,“ instruuje sestra dalšího příchozího. Do toho se slovy „urgentní příjem Most“ průběžně zvedá telefony. Dostává avízo od záchranky, že do několika minut je tu pacient – pracující důchodce, který spadl ze žebříku.

„Léčíte se s něčím? Břicho nebolí? Dýchá se dobře?“ zahrne jej chirurg Miloš Hrabovský dotazy, pak vstane od počítače a jde zkontrolovat dvě bolavá žebra a rameno.

„No jo, to je jasný, máte ho vyhozený. Budeme ho pak muset nahodit.“

„Už se těším,“ s ironií reaguje pacient na lehátku.

Když nastává večer a na sesternu přichází noční směna, zažijeme tu ještě jednu zástavu srdce. Z blikající sanitky dlouho nikdo nevychází, naopak se v ní i před ní shromažďuje čím dál víc lidí. Z oddělení ARO znova spěchá personál s resuscitačním vybavením.

Sestřička Helena už podle příjmení pacienta ví. „Pán je po popáleninách a nějakých amputacích, to bylo kdysi dávno při autonehodě. Teď ho přivezli s počínajícími křečemi.“ Po nějaké chvíli se dveře sanitky přece jen otevřou a lidé obklopující lehátko míří na ARO.

„Já jsem ráda, že je tu živo,“ říká mi sestřička Martina, která dříve pracovala na interně. „Tam to bylo klidnější,“ uznává. Na otázku, proč změnila oddělení, odpovídá: „Chtěla jsem něco pestřejšího. Tady je každou chvíli něco nového,“ svěřuje se a s úsměvem dodává: „Ale někdy je to pestřejší až moc.“