Na Ukrajině účetní, v Česku pečovatelka. Není to práce pro každého, říká

Dnes třiačtyřicetiletá Halyna Lalak z ukrajinského Lvova přišla do Česka před více než dvaceti lety. Manžel se o rodinu nestaral a někdy prý neměla peníze ani na mléko pro jejich malé dítě.

„Tak jsem se musela postarat sama. Dostala jsem nabídku odejít za prací do Česka. Rozhodnutí to pro mě nebylo jednoduché, dvouletou dcerku jsem musela nechat své mamince, která ji pak skoro vychovala. Moji rodiče sice pracovali, ale na Ukrajině byla tehdy složitá situace a rok jim v práci neplatili,“ popisuje někdejší těžkou situaci.

Po příjezdu si našla práci v úklidu v nemocnici a později se přesunula do kuchyně jako obsluha.

„Pro nás cizince to není jednouché, musíme začínat se vším od nuly. Původně jsem vyučená účetní, ale musela bych si udělat kurzy a zase se proškolit, ale to pro mě nebylo možné, potřebovala jsem peníze, abych mohla podpořit mou rodinu a dítě,“ vysvětluje, proč kývla i na málo kvalifikovanou pozici.

Nejtěžší pro ni byl na začátku jazyk. „Lidi na mě mluvili a já jim nerozuměla, málem jsem plakala: ‚Pane bože, pomoz mi, já s nimi chci komunikovat!‘ Ale po měsíci jsem začala něco rozumět a pomalu mluvit,“ popisuje.

Chybělo jí také její dítě, které do té doby mívala pořád po boku. „Každý den jsem volala domů a provolala hodně peněz, protože dříve nebyly internety. Ale mně to nevadilo, hlavně že jsem slyšela dceřin hlas,“ vypráví.

Na Ukrajinu za ní jezdila tak často, jak jen mohla. „Pak už mi nechtěli dávat tolik dovolené, tak jsem tam jezdila aspoň dvakrát do roka na měsíc. Aby si dcera mohla užít to, co já dřív nemohla a neměla. A takto jsem se jednou vrátila do práce a paní vedoucí mi řekla, že moje místo je obsazené,“ zmiňuje nepříjemné překvapení, které ji tu čekalo.

Odešla tak pracovat do rehabilitačního ústavu, kde si její starostlivé a komunikativní povahy všimlo před více než deseti lety vedení a nabídlo jí práci pečovatelky.

„Já byla nejdřív úplně v šoku a říkala jsem paní ředitelce, že to neumím a nezvládnu to,“ směje se při vzpomínkách, jak si ji pečovatelská profese našla. Nakonec souhlasila a všechno potřebné se musela naučit zase od začátku.

Dnes se stará o seniory v centru sociálních služeb na pražských Vinohradech. „Péči jako tady jsem ještě nezažila v žádném jiném zařízení. Tady vycházíme z toho, co si klienti přejí, každý den se jich ptáme, co potřebují, co chtějí a nechtějí. Někteří klienti nám říkají: ‚My tady máme takovou péči, že ani doma jsme to neměli,‘,“ usmívá se. Některé z klientek ale přece jen dodávají, že „doma je doma“ a to nic nenahradí.

„My pečovatelé jsme jejich podpora a opora. Lidi, kteří nemají rodiny, v nás mají tu dobrou duši, které můžou svěřit problémy, my jim poradíme, obejmeme je, pohladíme, uklidníme,“ představuje svoji roli.

Snaží se seniory rovněž podporovat v tom, co ještě zvládnou a v čem jsou mohoucí. „Například tady máme klientku, která nemůže jíst sama, ale má ještě docela schopné ruce, tak jí dáváme lžičku nebo hrnek do ruky a za loket jí pomáháme,“ přibližuje její aktivní podporu.

Jako pečovatelka je prý takovým poradcem, psychologem, fyzioterapeutem i sestřičkou zároveň. Práce to ale není rozhodně pro každého a ne každý také úspěšně projde zkušební dobou. „Nejdůležitější je, jak já vždycky říkám, že pečovatel musí mít srdce a duši. A empatii. Když to nemá, když nemá k těm lidem city, tak pečovatele nemá dělat,“ myslí si.

Pro nováčky v týmu je často mentorem a ráda jim předává, co umí. „Mně osobně velmi padla do noty,“ říká o ní její kolegyně Magda Poklopová, která dělá pečovatelku osmým rokem.

„Měla jsem od začátku pocit, že jsme sehrané, spoustu věcí jsme si nemusely říkat, hned jsme si rozuměly. Šlo vidět, že je zkušená pečovatelka,“ říká o Halyně. Oceňuje na ní, že je týmový hráč, je upřímná a i na chyby umí prý upozornit v přátelském tónu.

Profese pečovatelů je však podle Halyny Lalak společensky nedoceněná, z jejích zkušeností dokonce některými lidmi až shazovaná. „Není opravdu jednoduchá, ale kdybyste si ji zkusili, tak uvidíte, že vám dá hodně do života,“ říká usměvavá žena najednou vážnějším tónem.

„Nejnáročnější v té práci je to, že máme některé klienty občas takové agresivní, někteří mají alzheimera, demenci a ptají se pořád: ‚Kde jsem?‘ A my jim to celý den musíme opakovat a to je psychicky hodně, hodně náročné,“ přiznává.

Kdyby to na ni bylo příliš, může se prý obrátit na zdejšího psychologa či kaplanku. Jak si v některých situacích poradit, se učí i na školeních, kterými často prochází.

Že by snad některému klientovi vadilo, že je z Ukrajiny, však odmítá. „Nezažila jsem, že by se tu, v práci nebo na úřadě ke mně někdo choval špatně, někteří Ukrajinci to možná pociťují, ale mně to najevo nikdo nedává. Jsem tu spokojená a není nic, co by se mi tu nelíbilo,“ říká po chvíli přemýšlení. „Kolegové se ke mně chovají rovnocenně, jako bych byla Češka.“

A brzy také oficiálně bude, čeká na vyřízení českého občanství. „Musela jsem udělat zkoušky z českého jazyka a historie, a když jsem tady nechodila na kurzy, hlavně na gramatiku, tak to pro mě bylo složité. Ale udělala jsem to, nevím jak, ale mám to,“ raduje se.

Na Ukrajinu se vrátit nehodlá, Česko již považuje za svůj domov. Podruhé se tu vdala, tentokrát za Slováka, a mají spolu jedenáctiletou holčičku. První dceři je dnes už jednadvacet let a žije s ní v Praze.

Vrásky jí dělá jen aktuální válka na Ukrajině, ve které bojuje její bratr, a rodiče kvůli němu chtějí zůstat v rodné zemi.

„Pro mě to byl velký stres, když začala válka, hodně jsem plakala. Ale pak jsem si říkala, že s tím nic neudělám, je to politická válka, ne národní, to je můj názor. Ale chudáci lidi, a hlavně chlapi, že kvůli tomu musí bohužel umírat,“ uzavírá.