Na houbách s cizinci aneb Co vědí o české zálibě za hranicemi

„Tady je něco!“ volá na ostatní Filipínka Dolor, která se zřejmě té atrakce nemohla dočkat a pro jistotu přidala do kroku už cestou z parkoviště. Jižně od Prahy za Jílovištěm, na samotném okraji Brdské vrchoviny, to přitom nevypadá zrovna jako reklama na houbařský ráj.

Mezi stromy se povalují hromádky suti, odpadky z nejrůznějších materiálů nacházíme ještě několik desítek metrů v hloubi lesa. Účastníci dnešní výpravy však nastavili radar pouze na houby a ostatní věci nevnímají.

„Těším se, že jich najdu spoustu a že je taky ochutnám. Zatím jsem neměl příležitost,“ svěřuje se nejmladší člen výpravy, čtyřiadvacetiletý Jorge, který pochází z amerického Texasu a do Česka přijel před třemi lety. Nepřekvapí mě informací, že v jeho domovině zná Česko málokdo, natož naše zvyky.

„Pamatuju si z dětství nějaké houby, které rostly v trávě, ale rodiče mě před nimi varovali: Nesahej na ně, jsou jedovaté! Takže jsem je nikdy nesbíral ani žádné neznám,“ přiznává.

„U nás rostou různé druhy, geografické podmínky na to máme, ale lidé nejsou zvyklí je jíst. Využívaly se spíše ty jedovaté na léčebné produkty. Mayové kdysi používali halucinogenní houby při rituálech, aby se spojili s Bohem,“ přidává George něco málo z historie Mexika.

„Je to jedlé?“ ptá se Dolor, když po pár metrech hlásí první nález. Také čtyřicetiletá Filipínka, jež se s českým manželem přistěhovala do Česka teprve před rokem, o našem zvyku potulovat se s košíkem v lesích dosud jen slyšela. Manžel však nehoubaří, jen švagr, který je šéfkuchařem.

Ona sama houby vaří i jí ráda, tak se na mě s důvěrou obrací pokaždé, když něco objeví. Po krátkém zhodnocení prvního úlovku ji ale musím zklamat: „Nic. Nejedlá.“

„A co tohle?“ pouští se do lovu i Jorge a vyšťourává z okraje turistické stezky cosi žlutého a vysokého jen pár centimetrů. „Nejedlá,“ opakuju slovo, které během dne zazní ještě mnohokrát.

Pestřec obecný, který vypadá jako brambora a po dotyku z něj uniká výtrusný prach, zaujme George. Zajímavý možná je, jenže jedovatý. Už v autě jsem svým společníkům vylíčil, že kromě jedlých hub se v našich lesích nachází řada nejedlých, a dokonce i několik smrtelně jedovatých druhů, což ale jejich důvěrou v moje znalosti neotřáslo.

Uklidnil je i fakt, že narazit lze jen na dvě nebezpečná zvířata – zmiji a klíště. Těsně po dešti, kdy jsme se do lesa vypravili, je ale pravděpodobnost setkání s jedním či druhým nízká. Zato hub je u nás při správném počasí dost a každý „správný“ Čech podle mě pozná alespoň deset nejběžnějších jedlých druhů.

„Kde se to učí? Je na to nějaká škola?“ diví se George. Vysvětlím mu, že to je dovednost, která se dědí z generace na generaci, z otce na syna.

Tohle hobby provozují poprvé, tak jejich neznalost samozřejmě chápu. I co se týče oblečení, protože třeba Jorgeho světlé kalhoty bude škoda ušpinit. George si jako doplněk natáhl cyklistické rukavice s dírami na prsty, ale budiž, žádná kniha o etiketě se houbaření nevěnuje.

Ostatní začátečnické chyby jen mírně koriguju. Příliš dlouho například zkoumají okraje turistické stezky, až musím zavelet k postupu do hloubi lesa, neboť u frekventovaných cest ještě nikdo plný koš nenasbíral.

Jorgeho pak upozorním, aby nekráčel s otevřeným „švýcarákem“ v ruce, protože napíchnout se na nůž může být stejně nebezpečné jako sníst muchomůrku. Pro tu mimochodem existuje v anglickém slovníku výraz toadstool, ale všichni tři jej podle jejich reakcí nikdy neslyšeli. Libozvučná muchomůrka se jim zalíbila víc.

„Takže můžu říct české dívce: Tvé rty chutnají jako muchomůrka?“ nadhazuje zvesela George. Odpovídám, že může, ale bude zřejmě první, kdo něco takového pronese.

Zatímco všichni tři zkoušejí nahlas vyslovit slovo hřib, listuju v atlasu, abych si ověřil, cože to Jorge na začátku vlastně našel. Špička travní, identifikuju bez dlouhého hledání drobnou houbičku.

„Velmi dobrá jedlá houba, hodící se dobře do polévek i k masitým pokrmům,“ píše se v knize. Nechci si hrát na nafoukaného mykologa, a tak dobíhám mladého Američana a omluvím se, že jeho nález byl ve skutečnosti jedlý. I já se mám ještě co učit, ačkoli dnes máme políčeno na známější a hodnotnější druhy.

Aniž bych musel svoje zahraniční společníky poučit, přirozeně se rozestoupí, aby pročesali větší území. Byl jsem připravený na různé varianty – že se budou nudit, že budu hledat houby spíše já než oni a podobně. Jenže opak je pravdou.

Houbaření se pro ně stává zábavnou společenskou hrou a ke každému nalezenému kusu, jedno zda jedlému, či nejedlému, přistupují jako k pokladu.

Například Jorge, který většinu času udržuje kamennou tvář a moc toho nenamluví, s každou zahlédnutou houbou ožije, usměje se a zrychlí, snad aby mu na té jedné noze někam neodskákala. Možná ani nepočítali s tím, že jich v lese roste tolik. A to jsme přitom vyrazili po delším období sucha, kdy jsem se bál, aby bylo alespoň na bramboračku.

Tu a tam zaslechnu výkřiky typu „och“ nebo „ó můj bože“, což svědčí o tom, že se cizinci dostávají do správné houbařské extáze a jejich integrace do českého prostředí se daří dobře.

Mexičan George vlastně Čechem už napůl je, neboť tu žije dvacet let a česky mluví výborně. Pochází z lékařské rodiny, na což svým způsobem navázal – etabloval se jako masér v podniku Moje masérna v centru Prahy. Tam také zaučil Jorgeho a Dolor.

Během procházky lesem Mexičan zavzpomíná, že kdysi už se na houbách ocitl, ale tento první pokus nepočítá. Brzy poté, co před dvaceti lety přiletěl za studii, ho jeden z jeho kantorů vytáhl do lesa. „On měl plný koš, ale já nevěděl, co se děje,“ směje se a obdivně nakukuje do košíku svých přátel, jimž se zatím daří víc.

„Co jsi našel?“ ptá se Jorgeho, když vidí, že se znovu pro něco ohýbá.

„Žlutou,“ odpovídá Američan, který houby dělí jen podle barevnosti a obvykle čeká až na můj verdikt.

„Je to jedlé,“ potěším ho. „Jedná se o druh hřibu a říká se mu babka,“ vysvětlím a dodám: „A ještě jeden větší máš za sebou.“

Dolor hlásí bedlu o výšce asi 20 centimetrů, vzápětí k tomu přidá několik růžovek neboli masáků. Prozradím jí, že tahle muchomůrka je jako jediná jedlá a nejlíp chutná opečená na másle. A jelikož nálada je dobrá, zavtipkuju, že cítím velkou zodpovědnost, když vím, že jejich životy závisejí na mých znalostech…

Přes všechno nadšení se ale nekonají žádné žně a našinec by byl z takového skromného úlovku zklamaný. Cizincům to však nevadí, jen George s nadsázkou prohlásí: „Houby nejsou, borůvky nejsou, ostružiny nejsou. V minulosti bych asi měl problém se uživit. Ani ženu bych si nenašel. Čím bych ji živil? Vrátil bych se z lesa a ona: Co jsi přinesl? Nic.“

Abych ho motivoval, vybídnu ho, ať sbírá, co chce a zhodnotíme to za pomoci atlasu až na závěr. Cestou skrze notně prořídlé smrčiny, neboť i tady řádí kůrovec, se vracíme do auta. V košících nic moc, ale na smaženici nebo polévku bude. Hlavně že houbaři jsou spokojení.

„Jako digitální detox je to dobré,“ raduje se George, že se mohl na chvíli vymanit ze zajetí mobilů a počítačů. „Člověk se navíc pořád učí a tohle je tradice, kterou musím přijmout. Žiju tu už dlouho, tak je trochu ostuda, že se v houbách nevyznám. Kromě toho je to relax. Člověk to ani nemusí dělat kvůli jídlu, ale jen pro uvolnění,“ zjevně pochopil, v čem houbaření v 21. století tkví.

Zážitek však ještě nekončí. Každý houbař musí umět svůj nález řádně očistit a nakrájet. Obsluha restaurace Vinohradská tělocvična v Praze byla naštěstí tak ochotná, že nám poskytla zázemí a půjčila prkénka a nože.

„Myslím, že to byla zábava. Roste tu opravdu hodně druhů hub. Měl jsem radost, když jsem nějakou našel, příště bych šel zase,“ vykládá Jorge, jenž na závěr procházky také sbíral vše, co se mu zalíbilo, a tak jeho košík musím nejprve roztřídit.

V ruce ji sice držím poprvé, ale téměř s jistotou identifikuju smrtelně jedovatou muchomůrku zelenou. Osazenstvo se nad tou informací jen pousměje, protože mi přece celou dobu věří, že je neotrávím. Jen já si nejspíš v tu chvíli uvědomuju, že někdy opravdu stačí jen trocha nepozornosti…

„Užila jsem si to. Možná mě zase někdo pozve, i když manžel to asi nebude,“ Dolor se smíchem připomíná, že její choť houbaření neholduje. Vzápětí mě udiví, s jakou zručností loupe klobouky bedel a růžovek.

„Tchyně a tchán mě naučili všechna česká jídla. Umím guláš, španělského ptáčka, houskový i bramborový knedlík. Děláme i houbovou polévku,“ vysvětluje.

Kuchař Jan Tušek si pokrájenou hromádku přichází prohlédnout a vysvětlí cizincům, jak se dělá smaženice. Připravit ji z našich úlovků ale nemůže, protože vařit z doneseného jídla, natož z hub bez dokladu o původu, je zakázáno. Shodou okolností však dnes mají v poledním menu žampionovou polévku. Ačkoli jsem houby do ní nekontroloval, věřím, že mým společníkům bude chutnat. George má každopádně po dnešní zkušenosti jasno. „Až se mě zeptají, jestli sbírám houby, řeknu: No jasně!“