Na homeopatii vydělal miliony, přestože nepřesvědčil vědce ani mnohé lékaře

Hahnemann se narodil 10. dubna 1755 v Míšni v rodině protestantského malíře porcelánu. Vystudoval medicínu v Erlangenu, kde jej v roce 1779 promovali na doktora, a tehdejší výuka medicíny se mu nelíbila. Neustále kritizoval „školní akademické léčení“ a psal o něm články.

Zvlášť si bral na mušku tehdejší učení, podle něhož nemoci způsobuje špatné složení tělesných tekutin. Také striktně odmítal pouštění žilou. Prvních dvanáct let po studiích se věnoval praktické medicíně a překladům - ovládal dvanáct světových jazyků včetně řečtiny a hebrejštiny.

Působil na různých místech, zpočátku v Erlangenu. V roce 1782 se oženil s lékárnickou dcerou Henriettou (měl s ní deset dětí) a odstěhoval se v roce 1785 do Drážďan. Odtud se o tři roky později přesunul do Lipska a pracoval na lékařské fakultě tamní univerzity.

Překládal učebnici jistého skotského lékaře a narazil v ní na zmínku o působení práškové kůry chinovníku na člověka. Ihned se rozhodl, že její účinky vyzkouší sám na sobě. A začal v roce 1790 s pokusy.

Pojídal chinin, jenž u něj začal vyvolávat příznaky malárie. Alespoň tak své stavy vnímal. Domníval se, že když může chinin vyvolat příznaky malárie, může také malárii léčit. Tehdy začal formulovat své homeopatické učení.

Vyvodil pravidlo, že podobné se může léčit podobným (similia similibus curantur), základní princip homeopatie. Bylo to vcelku revoluční pojetí - do té doby se léčilo pomocí opačně působících prostředků. K vývoji teorie mu pomohlo i to, že sám nemiloval klasické léky.

Řídil se tvrzením některých svých kolegů, že „u značného počtu nemocí se i bez léčení chorý uzdraví. Někdy by dokonce bylo pro pacienta lepší, kdyby mu nebyla podávána žádná léčiva. Buď se zotaví, nebo zemřou“.

Hahnemannovo učení, že léky ve velkých dávkách vyvolávají choroby, ale v nepatrném množství mají účinky opačné, vzbuzovalo četné posměšky a kritiku. On sám si toho nevšímal - zkoumal nejen chinin, ale i mnohé další látky, a to nejen na sobě a své rodině, ale i na přátelích a studentech.

Základní princip jeho učení zněl: příčina nemoci je vždy duchovní (mimo úrazy) a spočívá v narušení duševní síly - dynamis.

Nabyl přesvědčení, že látka, která u zdravého vyvolává určité příznaky, je schopna léčit nemocného, který tyto příznaky má. Léčil látkou, jejíž „obraz“, popsaný v homeopatickém lékopisu, je nejpodobnější „obrazu“ choroby.

Léky připravoval vlastním způsobem. Roztíral vlastní léčebný prostředek s mléčným cukrem či jej roztřepával ve víně nebo pálence v poměru 1 : 100. Postupně jej tak úplně rozředil (podle vlastních slov potencoval - posiloval účinnost zkoumaných léčiv).

A kupodivu měl úspěch. Pro základ jeho věhlasu byla důležitá bitva u Lipska v roce 1813, v níž Napoleon prohrál s protinapoleonskou koalicí. Boj totiž provázela epidemie tyfu a Hahnemann léčil 180 případů. Údajně pouze jeden pacient zemřel.

Jeho postavení ve společnosti se zlepšilo a jméno získávalo věhlas.

Okolí ho už vnímalo nejen jako známého lékaře, ale také coby autora vědeckých prací a chemika. Homeopatie se mohla začít šířit po světě. V roce 1810 vydal Hahnemann své stěžejní dílo Nástroj poznání rozumného léčení (Organon).

Megalomansky v něm tvrdil: „Dvanáct let jsem vynaložil na to, abych nalezl zdroj tohoto nesmírně četného množství vleklých chorob, abych vypátral tuto velikou pravdu, jež zůstala světu našich předků a našich současníků neznáma. Léčitel postupující v tomto duchu však přímo navazuje na božství, na stvořitele světa.“

Ve stejném roce publikoval Materii Mediku se seznamem svých léků.

Své přípravky podával tento sporý muž s prořídlými vlasy vždy jednotlivě. Projevoval se při tom důsledně a přísně. Každý z dobrovolníků, na kterých zkoumal účinek léků, musel být zdráv, nesměl pít alkohol, kávu ani kouřit. Hahnemann jim zakázal jíst pepř, zázvor a silně solená jídla. Ubožáci trpěli, protože jako pokusní králíci nemohli z nepochopitelných důvodů hrát ani biliár, karty a šachy. Zároveň nevěděli, jaký lék vlastně pojídají.

Lékař je nutil zaznamenat každou reakci jejich těla a podroboval je dlouhým výslechům. Svou svéráznou metodu léčení nazval homeopatií (z řeckého homois -podobný a pathos - choroba).

Od počátku měla ovšem své kritiky.

K nejzavilejším odpůrcům homeopatie patřil profesor anatomie Američan Oliver Wendel Holmes (1809-1894). V roce 1849 o Hahnemannově metodě prohlásil: „Je to směsice zvrácené vynalézavosti, předstírané vzdělanosti, slaboduché lehkověrnosti a obratného překrucování.“

Jiný muž, lékař anglické královské rodiny Robert Keat (1777 až 1857) ji také neměl v lásce. V roce 1832 se britská královna Adelaida obrátila na homeopata. Králi Vilému IV. se to pranic nelíbilo, a proto požádal Keata, aby zkontroloval předpis léku, který léčitel panovnici předložil.

Doktor si složení pečlivě prohlédl a poté usoudil: „Och, Vaše Milosti, tohle může užívat třeba sedm let a ještě nebude mít v sobě účinného léku ani kousek!“ V 18. století napsal francouzský chemik Antoine Lavoisier: „Lékařství se narodilo společně s dvojčetem, a tím je šarlatánství.“

Hahnemann si sám připravoval léky, což přivádělo k zuřivosti zejména místní lékárníky. Dokonce na něj podali žalobu kvůli šarlatánství.

Lékaři - muži vědy - jej zase kritizovali za způsob vyhánění čerta ďáblem v duchu léčby typu: „Když beladona (rostlina obsahující z velké části jedovaté alkaloidy) vyvolává červené skvrny, podávej beladonu při spále.“

Hahnemann léčil spravedlivě všechno - syfilis, dušnost, choroby střev, infekční nemoci, choleru. Zabýval se i duševními poruchami, ty vedle léků potíral rozhovory s pacienty. Někteří z nich byli slavní, například Nicolo Paganini, Napoleon či Bismarck.

V roce 1821 se Hahnemann kvůli žalobě lékárníků přestěhoval do Kothenu. Strávil tam plných čtrnáct let jako osobní lékař vévody z Anhaltu. Po smrti manželky se v roce 1835 znovu oženil s exaltovanou francouzskou šlechtičnou Melanií ďHervily. Bylo mu osmdesát let.

Tu prý zbavil tuberkulózy preparátem z koniklece. S ní odešel roku 1835 do Paříže.

Tehdy už čtyři roky v Evropě řádila ničivá cholerová epidemie, která přišla z Ruska. Jen v Prusku zemřelo na tuto nemoc 32 000 lidí (choleru vyvolává bakterie Vibrio cholera, která napadá tenké střevo, objevil ji až v roce 1883 Robert Koch).

Nemocní umírali ve vlastních výkalech za krutých bolestí. V Německu sice zřídili četné cholerové lazarety a lékaři doporučovali zvýšení péče o hygienu, ale moc to nepomohlo.

Chorobu nezastavilo pouštění žilou, podávání dávidel ani projímadla. O tom, že by pomohly infuze, tedy podávání roztoků přímo do žil, se ještě nic nevědělo.

Homeopaté ale tehdy vykázali lepší výsledky než právě oficiální lékaři.

Řídili se Hahnemannovými radami. Ten zásadně odmítal pouštění žilou a dávidla, která zbaví nemocného veškerých sil a ještě jej dorazí. Naopak doporučoval omývání nemocných kafrem, „jenž svým pachem usmrcuje nejmenší zvířata nižších řádů, a tak také cholerové zápachy je schopen co nejrychleji usmrtit a zničit“.

Úspěch homeopatů ovšem nebyl absolutní. V roce 1847 zemřelo například na skvrnivku ve Slezsku 180 000 lidí a homeopaté jim nedokázali pomoci. Hahnemanna ale stejně provázela sláva až do konce života.

Když 2. července 1843 zemřel, pohřbila jej Melanie na Montmartru do hrobu, v němž už leželi dva její bývalí milenci. Po čase jej převezli na Pére Lachaise - právě tam mu v den výročí úmrtí až do dnešních dnů vzdávají poctu homeopaté z celého světa.

Založil dynastii mnoha dalších pokračovatelů. A to bez ohledu na to, že ve druhé polovině 19. století rozvoj lékařské vědy a nové léky odsunuly homeopatii do pozadí. Tehdy se homeopatické léky jevily jako mírnější a méně škodlivé, homeopaté navíc nepoužívali tak drastické metody jako například zmíněné pouštění žilou.

Homeopatické hnutí pak nalezlo své příznivce především v Sasku.

Proniklo i do českých zemí díky pražskému vojenskému lékaři dr. Matyáši Marenzelleovi, štábnímu lékaři v Invalidovně. I tak to tady homeopatie lehké neměla. Děkan lékařské fakulty Theobald Held ji vyhlásil rovnou za „atomový mysticismus a šarlatánství“.

Prohlásil o ní: „Tato nákaza, oblíbená pro svou novost, pohodlnost a láci, zachvátila čtvrtinu obyvatelstva našeho hlavního města, jsouc pod mocnou ochranou vysoké armády a nejvyššího císařského hofmistra, jenž rozesílá pouzdra s homeopatickými kapkami do Vídně i jinam.“ V roce 1819 byla homeopatie dokonce v Rakousku zakázaná.

Od zákazu se upustilo až v roce 1837 v souvislosti s její úspěšností u epidemií. Přesto proti této metodě brojil jak lékař a přírodovědec Jan Evangelista Purkyně, tak Spolek českých lékařů a profesor Josef Thomayer.

Marně. Homeopatie to vše přežila a navzdory svým kritikům nachází stále nové stoupence.