Múza mnoha umělců Alma Mahlerová

Neodpověděla domácí paní, ale kousavě jeho lepší polovička: „Tam budeš muset taky čekat, až na tebe přijde řada.“

Svým způsobem měla pravdu. Alminým životem prošli muži, slavní už ve své době – skladatel a dirigent Gustav Mahler, malíři Gustav Klimt a Oskar Kokoschka, zakladatel Bauhausu Walter Gropius, spisovatel Franz Werfel.

Když v roce 1964 zemřela, mluvilo se o ní jako o legendě – krásné sběratelce géniů. Její osudy ztvárnila literatura i film. Okolí ji vždy vnímalo jako mimořádnou, i když ne vždy příjemnou ženu.

Budoucí femme fatale se narodila 31. srpna roku 1879 v rodině známého vídeňského krajináře Emila Jakoba Schindlera. Otec si jako úspěšný malíř užíval života v pronajatém zámku Plankenberg u dolnorakouského Tullnu. Alma jej milovala – už v osmi jí předčítal z Johanna Wolfganga Goetha a vůbec ji seznamoval s uměním.

Matkou, zpěvačkou Annou Bergenovou, opovrhovala a považovala ji za lehkomyslnou. Především kvůli tomu, že zplodila v nezákonném vztahu s malířem Juliem Bergerem její mladší nevlastní sestru Gretu. Tu vychovávali rodiče společně s Almou.

Greta měla tragický osud. Pokusila se několikrát o sebevraždu a v roce 1938 po anšlusu Rakouska ji nacisté jako choromyslnou usmrtili.

Přesto Alma často vzpomínala na šťastné dětství, na to, jak milovala hudbu, skladatele Richarda Wagnera znala nazpaměť. Toužila se stát dirigentkou a skladatelkou.

V roce 1892 se idylická představa zhroutila – otec zemřel na neodhalený zánět slepého střeva a Alminy cíle se odsunuly do nedohledna. Po pěti letech se matka znovu vdala za Schindlerova žáka a asistenta Carla Molla, svého milence, vysokého, plavovlasého muže.

Patřil k vynikajícím malířům, ale Alma jej v lásce neměla. Zapsala si: „Obrazně řečeno, provdala se za kyvadlo, zatímco můj otec – to byly vzácné hodiny!“

Do svých sedmnácti kromě několika měsíců nechodila do školy, ale vzdělával ji učitel – rodinný přítel, právník Max Burckhard. Vybíral pro ni knihy, chodil s ní do divadel. Pětatřicetiletý věkový rozdíl mu nezabránil v tom, aby se do své svěřenkyně zamiloval. Ta ho ale schválně trápila, posmívala se mu a občas s ním koketovala. Jeho silná mužnost a rozhodnost „ji prý dráždila“. A pak poznala umělce Gustava Klimta.

Pětatřicetiletého Klimta potkala Alma poprvé v salonu žurnalistky rakouské spisovatelky Berty Zuckerkandlové v roce 1896. Bylo jí sedmnáct, zdobily ji husté plavé vlasy, velké modré oči a prohlašovala o sobě, že je „krásná křesťanská dívka“.

Sebevědomí jí nikdy nechybělo, byť zatím okouzlující rubensovské tvary těla se v pozdějších letech změnily v „na všech stranách přetékající hmotu“ (spisovatel Elias Canetti). Bledého, vousatého Klimta, představitele secese, přidrzlá dívka fascinovala.

Všichni jej považovali za bohéma, mimo jiné kvůli tomu, že žil s vynikající dámskou krejčovou Emilií Flögeovou. Přesto se nechal sebestřednou slečnou okouzlit. A našel u ní vřelou odezvu.

Alma se s ním začala tajně scházet, vášnivě jej líbala a všechno si pečlivě zaznamenávala do deníku. Jejich láska ale zůstala platonická. To však nezajímalo matku, která dceřiny zápisky našla a ihned odvezla celou rodinu do italských Benátek.

Nepočítala ovšem s tím, že náruživý malíř se za nimi rozjede. Došlo na romantické schůzky na gondolách. City se ukázaly natolik intenzivní, že se dívčina rozhodla po návratu domů pro útěk s milovaným.

Všechno překazil otčím Carl Moll. Zakázal Klimtovi přístup do svého domu. Zdrcený nápadník mu napsal: „Alma je krásná, inteligentní, duchaplná, má všechno, co může muž žádat od ženy, a všechno v hojné míře.“

S plány obou zamilovaných byl ale konec. Alma tím nijak nestrádala. Zakoukal se do ní další „adept“ – její učitel hudby, vídeňský skladatel Alexander von Zemlinsky. Štěstí mu to nepřineslo.

Podle Almy vypadal Zemlinsky jako „šeredný skřítek, byl malý, neměl bradu ani zuby“. „Dostala“ ji ale jeho hudba. Líbali se, objímali, Alma uvažovala dokonce o sňatku. Přesto se nemohla zbavit základních zlomyslných rysů své povahy.

Neubránila se tomu, aby se Alexandrovi nevysmívala. Neustále mu připomínala, jak je ošklivý, jak je chudý. On doslova žebral o její city. Škemral: „Chci před Tebou klečet, líbat Tvůj šat, objímat Tě jako světici.“ V roce 1901 požádal Zemlinsky Almu, aby mu dala „hodinu štěstí“.

Ta si ale přes svou vášnivost cenila svého panenství nadevše. A to i přesto, že si mazlení se ctitelem vychutnávala, jak o tom svědčí její vlastní slova: „Bláznivě toužím po jeho objetí, nikdy nezapomenu, jak se mě jeho ruka dotýkala uvnitř, bylo to jako ohnivý proud.“

Nicméně vztah skončil. Alma dlouho netesknila – na podzim roku 1901 poznala Gustava Mahlera, ředitele vídeňské Dvorní opery. Muže o dvacet let staršího, menšího vzrůstu, s okousanými nehty. Při chůzi podle pamětníků „hrabe nohou jako divoký vepř“. Navíc jej charakterizovala svárlivá povaha a neustálé výbuchy vzteku, při nichž třásl černou, rozcuchanou hlavou.

Veřejnost jej uznávala především jako dirigenta. S Almou se seznámil opět v salonu Berty Zuckerkandlové. Uchvátil jej její vtip a duchaplnost. Začal ji vyhledávat. Už třetí den mladou ženu požádal o ruku. Ta váhala, zvlášť když ji seznámil s tím, co od ní očekává.

Mahler si pro manželství určil jasné mantinely. Nechtěl, aby se jeho žena věnovala vlastním zájmům. Měla žít jen pro něj a uspokojovat jeho potřeby. Sdělil jí to pregnantně: „Máš odteď jen jedinou práci: udělat mě šťastným!“

Ke všemu nešetřil pokyny a poučováním. Přesto slečna Schindlerová nakonec kapitulovala. Po dvou měsících známosti se v prosinci s Gustavem zasnoubila. A nabídla mu své panenství. Napoprvé se nezadařilo: „Jeho mužná síla ho zklamala. Leží tu a téměř pláče hanbou, sklíčený, zničený.“

Za tři dny se sex konečně uskutečnil. O intimním životě manželů nevíme mnoho. Alma po manželově smrti naznačila, že trpěl impotencí a dotýkal se jí jen zřídka. Choval se prý jako stydlivý puritán, rozkoš považoval za hřích. Přesto Almu přivedl do jiného stavu.

Vzali se v březnu 1902. Jejich vztah se zmítal v krajnostech. Paní Mahlerová na jedné straně tvrdila: „Vše ve mně patří jen Gustavovi.“ A na druhé: „Gustave, proč jsi k sobě připoutal mne, ptáka radostně létajícího a barevného, ač by ti byl šedý a usedlý pomohl více!“

Pečlivě se ale o partnera starala a usilovně šetřila, protože dirigent hospodařit neuměl. Také se často hádali. Alma několikrát prohlásila: „Mahler se mi protiví tolik, že se bojím jeho návratu domů.“

Navíc na ni zatím bezdůvodně žárlil. V listopadu 1903 porodila Alma dceru Marii, zvanou Putzi. Porod byl obtížný, protože dítě šlo ven zadečkem. Manžel to komentoval: „To dítě, to jsem celý já. Ukazuje hned světu, co si zaslouží vidět: zadek!“

Ani holčička Almu neuspokojovala. Toužila se vrátit k hudbě. Sama prohlásila: „Nemohu se zabývat pouze svým dítětem.“ Nudila se a trpěla depresemi. V červnu 1904 se jí narodila druhá dcera Gucki, pokřtěná jako Anna. Mahler se u porodu opět zachoval jako budižkničemu. Začal trpící rodičce předčítat z díla filozofa Immanuela Kanta, takže jej v rozčilení raději poslala pryč.

A postupně začala Alma pít – spisovatel Erich Maria Remarque, sám milovník všeho alkoholického, ji tituloval „královna benediktýnky“, protože denně zkonzumovala dvě lahve tohoto aromatického likéru. Osud jí zatím chystal další rány.

V květnu 1907 podal její muž demisi. A koncem června se rozstonala Putzi. Dostala záškrt a po 14 dnech mu podlehla. Manžele smrt dcerušky zničila. Navíc i Gustavovo zdraví se zhoršilo. Podle lékařů trpěl prudkým kloubním revmatismem. Práce se ale úplně vzdát nechtěl. Pomáhala mu zapomenout na soukromou tragédii.

V osudovém roce 1907 proto odjeli Mahlerovi do New Yorku, kde se živitel rodiny stal členem Metropolitní opery. Působil tam čtyři roky. Nato se všichni vrátili do Vídně a Gustav dál komponoval. A Alma opět propadla nudě, nervozitě a pocitu zbytečnosti. Přišlo nevyhnutelné.

V létě roku 1910 se Alma léčila v lázních Tobelbad kvůli „nervovým potížím“. A tam potkala sedmadvacetiletého plavovlasého Němce Waltera Gropia, pozdějšího zakladatele Bauhausu. Oba se zamilovali. Sblížili se a od června do poloviny července se scházeli.

Alma si libovala: „V té noci se našly dvě duše a dvě těla se při tom zapomněla.“ S Walterem si dopisovala i po návratu do Vídně. A tehdy se stala neuvěřitelná věc. Milenec napsal Almě vášnivý dopis a poslal jej – manželovi. Tenhle omyl či úmysl nikdy nevysvětlil. Mahler psaní Almě okamžitě ukázal.

Nezapírala, všechno přiznala. Gustav se zhroutil ze strachu, že jej manželka opustí. Ale nic jí nevyčítal. Od tohoto okamžiku zůstal definitivně impotentní. Zároveň začal svou ženu zahrnovat láskou. Pánem v domácnosti se teď stala ona.

Miláčka si ponechala – podle ní „není nic horšího než vynucená askeze“. V květnu 1911 Mahler vážně onemocněl. Trpěl zánětem nitroblány srdeční, způsobeným streptokokem v krvi. Žena se o něj obětavě starala. Nebylo to nic platné – 15. května dirigent zemřel. Po pohřbu přijel za vdovou Gropius.

Walter Gropius si chtěl Almu vzít. V lednu 1912 ji dokonce představil své matce v Berlíně. Obě ženy si nepadly do oka, jedna v druhé viděla protivnou a povýšeneckou osobu.

Syn zvítězil nad milencem a Walter se na čas s vyvolenou rozešel. Ta opět nestrádala – v témže roce se seznámila se čtyřiadvacetiletým vysokým a nevzhledným malířem Oskarem Kokoschkou. Vdova s ním flirtovala a umělec sebevědomě prohlásil, že „se do něj na první pohled zamilovala“.

Vášnivá přitažlivost skončila milováním v Oskarově ateliéru a také jejím portrétováním. Cítila se šťastně a uvolněně. Kokoschka si ji chtěl vzít, dokonce vzal doklady milenky, aby mohl na radnici ohlásit svatbu. A šíleně žárlil. V roce 1914 vztah skončil a Alma podotkla: „Kokoschku už v sobě nenalézám. Tak to bychom měli. Chci na něj zapomenout, neprospívali jsme si.“ Sama ale nezůstala.

Vrátil se k ní Gropius. Vzali se v srpnu 1915. Okolí Almu ale vnímalo především jako „velkou vdovu po Mahlerovi“, jak ji nazval s lehkým posměchem spisovatel Thomas Mann. To ovlivnilo nejen její nové manželství, ale i další vztahy.

Sice porodila Walterovi v roce 1916 dceru Manon (ta zemřela v roce 1935 na obrnu), ale v podstatě se stejně cítila osaměle. Gropius odešel do velké války a jeho věčně nespokojená žena se vrhla do náručí nového milence – spisovatele Franze Werfela. V roce 1917 opět otěhotněla.

A nevěděla, kdo je otec. Walter, nebo Franz? Nepovažovala to za důležité – narodil se syn Martin, který ale žil pouhých devět měsíců. Ušlechtilý Gropius jí avantýru odpustil. Nebylo mu to nic platné – v roce 1919 se s ním stejně rozvedla.

O deset let později proběhla její poslední svatba – s Werfelem. S ním zůstala až do jeho skonu na srdeční chorobu v roce 1945. Sama zemřela v roce 1964 v New Yorku na zápal plic. Pro přátele i známé zůstala ve vzpomínkách stále „bludičkou, lákající muže do močálu svých vášní“.

Může se vám hodit na Zboží.cz: