Muž, který stál u zrodu masochismu a sadomasochismu

Přisoudil mu jej profesor psychiatrie na vídeňské univerzitě Richard von Krafft-Ebing v roce 1890, když napsal ve svém díle Nové výzkumy v oblasti psychopathia sexualis:

„Takovéto zvrácenosti pohlavního života můžeme nazvat masochismem, neboť věhlasný romanopisec Sacher-Masoch v mnoha románech učinil z tohoto typu sexuální zvrácenosti své oblíbené téma.“

Vytvořil tak zároveň prostor ke vzniku pojmu sadomasochismus, v němž se spojilo spisovatelovo jméno se jménem proslulého markýze de Sade.

Samotného Sacher-Masocha taková charakteristika rozčílila. Vždyť jeho umělecké dílo degradovala na jakousi sexuální úchylku. Považoval se za genialitou poznamenaného tvůrce a milence nádherných žen.

Zlost mu nepomohla – pojem masochismus se zkrátka vžil a stal se součástí jazyků celého světa.

Bití od krásných dívek ho fascinovalo už od dětství (naposledy se Sacher-Masochovým životopisem zabýval Bernard Michel v knize Sacher-Masoch, Dybbuk 2015).

Leopold se narodil v haličském Lvově 27. ledna 1836 jako první ze čtyř synů do rodiny policejního ředitele Leopolda Sacher-Masocha, rytíře von Kronenthal (měl ještě jednu sestru). Otec si liboval v radovánkách a přepychu, miloval společnost a rád řečnil. Jako rakouský policejní ředitel pracoval svědomitě a důsledně.

Matka Caroline se naopak věnovala výhradně domácnosti. Syn o ní později napsal: „Trávila všechen svůj život ve svém nitru a cele se věnovala manželovi a dětem. Byla velice zbožná, tou pravou zbožností, jež nikoho nezraňuje. Nemilovala společnost a žila v ústraní.“

Vedle matky se o děti staraly rusínské služebné a kojné. Malý Leopold žil v multikulturní společnosti. Od služebnictva se naučil rusínsky, ovládl i polštinu a němčinu. Rodiče mezi sebou mluvili francouzsky – plynně začal brzy hovořit i Leopold. Později zvládl i češtinu.

Patřil k náruživým čtenářům, ve svých pamětech uvedl, že už v deseti louskal Molièra, ve dvanácti Voltaira. Psal si verše pro své loutkové divadlo, ale také se naučil střílet a chodil na lov. A zažil první citové vzplanutí.

Sacher-Masoch vzpomínal na jednu ze svých domácích učitelek, Adelu. Nosila krátký kabátek pošitý kožešinou a zlobila se a křičela, když chlapec něco neuměl. Jemu to kupodivu dělalo dobře.

Líčil: „Nakonec mi poručila kleknout, ne do kouta, ale doprostřed pokoje, přímo před ni. Pociťoval jsem stud a zároveň byl šťastný: ale byl bych ještě víc, kdyby mi tu malou nožku, jejíž špička v roztomilém návalu hněvu bubnovala k útoku, bylo dovoleno políbit.“

Zároveň získal také první zkušenost s bičováním.

Už jako malý se prý ve Lvově zamiloval do vzdálené příbuzné svého otce, svůdné a panovačné, krásné Zenobie. Nosila také kacabajku s kožešinou – právě ta srst Leopolda přitahovala. Jednou jej údajně svázala a zbila rákoskou tak, až mu tekla krev, jindy jej nakopla a zpráskala bičem. Pokaždé ještě musel za výprask poděkovat a políbit jí ruku. Způsobovala tak sice bolest, ale Leopold „pociťoval svého druhu rozkoš“.

Přesto prožil vcelku idylické dětství. Změna nastala v roce 1848, kdy jeho otce přeložili jako policejního ředitele do Prahy.

Sacher-Masochovi se ubytovali v domě č. 6 v Krakovské ulici nedaleko Koňského trhu, dnešního Václavského náměstí. Dvanáctiletý Leopold odtud sledoval revoluční dění ve městě, ale pouštěl se i sám do ulic. Jednou se připletl až k bojům na barikádě na Pernštýně, odkud jej vyhnala jakási žena s křikem: „Dítě nešťastné! Zmiz domů k mamince!“

Právě v Praze chlapec studoval na Akademickém gymnáziu s výborným prospěchem. Učily jej takové osobnosti jako dramatik Václav Kliment Klicpera či jazykovědec Josef Jungmann. Další svou budoucnost viděl v literární tvorbě a historii, i když se zajímal také o přírodní vědy. Spřátelil se s vědcem Joachimem Barrandem a pomáhal mu v geologickém průzkumu ve vápencích a chytal pro něj potápníky.

Nakonec ale začal studovat filozofii na Karlově univerzitě, nikoli práva, jak se tradovalo. Přitom se seznámil s několika dívkami, ale uctíval je pouze platonicky. Stejně jako herečku Stavovského divadla Annu Manětínskou-Kolárovou. Žádný svůdník s leskem v oku nebyl. Obrat nastal v roce 1854, když jeho otce opět přeložili, tentokrát do Štýrského Hradce.

„Její krása byla krásou upíra. Všechno v ní vydechovalo hlubokým sobectvím, přesto však měla v sobě něco rozkošného a sladce opojného,“ charakterizoval Leopold svou milenku Annu von Kotowitz, kterou poznal v roce 1861. To už měl mnohé za sebou.

V roce 1856, ve svých dvaceti, obhájil doktorát filozofie. Stal se poté soukromým docentem na univerzitě ve Štýrském Hradci. Přednášel znuděně a odtažitě, jako by se jeho myšlenky toulaly kdesi v neznámu. Zastával pevnou antiklerikální pozici.

Jeden z jeho přátel popsal, jakým dojmem na okolí působil: „Překvapoval dravčím výrazem v obličeji, který byl vždy hladce oholen a prost jakéhokoli chmýří, když se usmíval a ukazoval své velké zuby, připomínal mladého vlka. Ten muž byl rozhodně ošklivý, ale tou zajímavou ošklivostí, jež může ženy svádět.“

O rok později, v roce 1857, vydal svou první knihu O povstání v Gentu za Karla Pátého. Následoval první román Haličský příběh. Na univerzitě ale neuspěl – objevili se noví kandidáti na jeho místo a Leopold akademickou půdu opustil. Vrhl se se zápalem do víru literatury. A také poznal již zmíněnou hraběnku von Kotowitz.

Do jeho pětadvaceti se v Leopoldově posteli neprotahovala rozkoší žádná žena. Jeho ideálem se už od mládí stala zkušená, zralá aristokratka okolo třiceti s krásnýma nohama. Pokud možno zahalená do kožešin, panovačná a krutá. Prostitutky a panny nemiloval.

O deset let starší černovlasá Anna von Kotowitz mu plně vyhovovala. Byla to vyhlášená místní krasavice, manželka místního chirurga a gynekologa, matka dvou malých holčiček.

Leopolda okouzlila. Pozvala jej do domu, pomilovala se s ním a on se vznášel „v nejkrásnějším, nejlíbeznějším snu“. Manžel se už tak nevznášel. Zakázal mladíkovi návštěvy. Vysloužil si za to okamžitou reakci, Anna, zvaná Leopoldem Aldona, s ním uprchla. Získala si tím opovržení celé společnosti a ztratila obě děti.

Její milenec psal a psal, aby je oba uživil. O bičování zatím z tohoto období není známo nic. Vztah se protáhl na pět let a ukončila ho Aldonina nevěra s mužem, který se vydával za hraběte. Tím vypadla definitivně ze spisovatelova života.

Nenudil se. Přispíval do časopisů, připravoval novely, polemizoval v tisku. V roce 1869 objevil novou lásku – tentokrát opět s bičíkem v ruce.

„Pan Leopold von Sacher-Masoch se zavazuje být otrokem paní Fanny von Pistor a bezpodmínečně vyslyšet veškerá její přání a rozkazy, a to na šest měsíců,“ tak zněla citace ze smlouvy, kterou literát uzavřel se svým novým objevem.

Baronku poznal v roce 1869 v Meranu, v jihotyrolských horách v hotelu U Pošty. Rudovlasá, pětadvacetiletá vdova Leopoldovi učarovala: „Měla linii řecké sochy a dráždivě krásnou hlavu z doby rokoka, hotová Pompadourka, s párem zelených očí, uvnitř démonických a přitom chladných.“

Domníval se, že objevil ideál, ve kterém se mísí krutost s rozkoší. Bičovala ho, svazovala, milovala kožichy a měla skvělou fantazii. Milenci si vymysleli vztah paní-otrok. Leopold měl vystupovat jako její sluha Gregor s úlohou plnit všechna její přání. Dne 8. prosince 1869 oba podepsali legendární otrockou smlouvu, v níž mimo jiné směla Fanny „mučit svého otroka způsobem, jaký uzná za vhodný, za jakékoli chyby“.

Všechny své pocity z takového postavení vylíčil Leopold ve svých povídkách a novelách, i v té nejslavnější, Venuši v kožichu. Po vypršení smlouvy se s Fanny rozešel. Měl poté poměr s dvěma herečkami, s jednou z nich, Caroline Heroldovou, zplodil v roce 1872 dceru Caroline. Platil na ni, ale k sobě na výchovu si ji nevzal.

S druhou milenkou, Jenny Frauenfeldovou, se zasnoubil. K sňatku ale nedošlo. Překazila ho opět žena, Aurora Rümelinová, překřtěná Leopoldem na Wandu.

Aurora vyrůstala v chudé katolické rodině. Pracovala v trafice své matky, kam lákala postarší pány. Za svou bídu se styděla. I když v čase, kdy ve svých šestadvaceti poznala Leopolda, nebyla panna, tělesné lásky se bála.

Spisovatel pro ni ale znamenal konec nouze do budoucna. Ulovila ho svéráznou metodou – začala mu v roce 1871 psát dopisy, plné pravopisných chyb, ve kterých se vydávala za vdanou ženu. Vystupovala v nich jako sebevědomé stvoření, které ho hodlá ovládnout, bičovat a uzavřít s ním otrockou smlouvu, tentokrát na dobu neurčitou, a stát se jeho manželkou. A rozvášněný literát se zamiloval do vlastních představ a fantazií, ve skutečnosti do ženy, kterou ještě neviděl.

Písemně s ní uzavřel žádanou smlouvu a rozešel se s Jenny. S Wandou se konečně setkal tváří v tvář v srpnu 1872. Hrála svou roli skvěle, před pohlavním stykem umělce zbičovala.

V lednu následujícího roku zjistila, že je těhotná.

Milenci se rozhodli odjet do Vídně. V červenci ale propukla v hlavním městě monarchie cholera, ve stejném měsíci se Wandě narodil synek Leopold. Sacher-Masoch prý „pýchou a radostí div nepraskl“. Dlouho mu to netrvalo – po šesti dnech chlapeček zemřel.

Zdrcení rodiče se rozhodli město opustit. Odstěhovali se do štýrského Brucku an der Mur uprostřed hor. Tam se také v říjnu vzali. Doktoru filozofie bylo třicet sedm, Wandě osmadvacet. Leopold při obřadu prohlásil, že nevěsta je baronka a spisovatelka.

V městečku je zpočátku místní přijímali s obdivem a nadšením. Dokonce jim půjčovali. Nemělo to dlouhého trvání. Wanda začala v jediné kavárně hrát s důstojníky kulečník, a dokonce je navštěvovala. Obyvatele to pohoršovalo a sympatie skončily.

V té době vzali k sobě manželé spisovatelovu dceru Caroline. V září 1874 porodila Wanda další dítě, syna Alexandra přezdívaného Sasha, následující rok chlapce Demetria. Leopold jí kupoval nákladné kožichy a toalety, ačkoli měl hluboko do kapsy.

Ona ho za to fackovala a mlátila. V roce 1875 se finanční poměry páru zlepšily. Leopold vydal román Ideály našeho mládí a další novely i povídky, psala i jeho žena – opisovala od svého chotě. Ve své tvorbě splétal Sacher-Masoch vlastní masochistické prožitky s ženskou dominancí a vše kořenil nevyčerpatelnou fantazií.

V roce 1877 se manželé vrátili do Štýrského Hradce. Štěstí jim nepřinesl.

Rodině zase chyběly peníze. Spolu s nedostatkem sílily rozepře mezi Leopoldem a Wandou. Scéna střídala scénu, opepřené momenty, kdy manželka tloukla muže bičištěm i deštníkem. Tomu se utrpení pomalu zajídalo. Scházel.

Přítel spisovatel Ferdinand Saar jej uviděl po letech a lekl se: „Jak zchátrale vypadal, tváře propadlé! A jeho ústa, dříve tak kvetoucí a výrazná, se hrubě rozšířila a jsou téměř bez zubů!“ Už se neobjevovaly nové kožešiny ani toalety. Korunu všemu nasadila Wanda, když utekla se čtyřiadvacetiletým mladíkem Sándorem Grossem do Vídně.

S sebou si vzala jen syna Demetria, Sasha a Caroline zůstali s otcem. Leopold si oddechl. S rozchodem mu ubyla část výdajů a začalo se dařit. Psal nadále romány i povídky a založil literární časopis Na vrcholu. V redakci tehdy zaměstnal i překladatelku Huldu Meisterovou – svou budoucí ženu. To ovšem nemohl zatím tušit.

K jeho pětadvacetiletému spisovatelskému úsilí mu blahopřáli mnozí slavní a získal kříž Čestné legie od prezidenta Francouzské republiky. V únoru 1884 postihla jeho neúplnou rodinu velká rána – Alexander onemocněl tyfem. Shodou okolností chorého ošetřovala právě Hulda. V březnu roku 1884 Sasha zemřel. Zničený otec začal ztrácet orientaci a měl problémy se zrakem.

Zároveň ale navázal vztah s Huldou.

Šestatřicetiletá překladatelka Hulda nevzbuzovala v devětačtyřicetiletém Leopoldovi strhující smyslné vášně, ale prokázala oddanost při péči o Sashu a v neštěstí jej nenechala samotného. Ostatně, nějaké výstřednosti už nehledal.

Hulda nebyla žádná pijavice – ze svého koupila dům se zahradou v malé vísce v Lindheimu v Hesensku. Spisovatel s ní měl tři nemanželské děti – Olgu, Marfu a Ramona.

Zatím se nemohli vzít, rozvod s Wandou proběhl až v roce 1887 a navíc katoličtí exmanželé tehdy nesměli v Rakousku uzavřít nový sňatek. Svatba se uskutečnila až v únoru 1890.

Leopold se v Lindheimu nadále věnoval psaní. Žil v poklidu, i když jej neustále navštěvovaly mladé ctitelky. Jeho zdraví fyzické i duševní se ale stále zhoršovalo. Trpěl halucinacemi a začal se chovat agresivně. Rodině nezbylo nic jiného než jej umístit do sanatoria v Mannheimu.

A tady se historie různí – manželka veřejnosti oznámila, že zemřel 9. března 1895 v Lindheimu. Někteří historici, například James Cleugh, se domnívají, že skonal až o deset let později ve zmíněném ústavu.

Tak či tak, jeho jméno si dál, bez ohledu na data, klestilo cestu dějinami.