Můj táta slavný filmař

„Pro nás zůstali jednoduše tatínky, jejich věhlas jsme neřešily,“ shodují se dámy snažíce se, aby se na umění jejich otců nezapomnělo.

Zatímco jejich filmy totiž stále žijí, diváci je milují, jména tvůrců se pod nánosy let poněkud ztrácejí...

„Vyrůstali jsme ve světě filmu. Vůbec nám to s bráchou nepřišlo zvláštní,“ vypráví mi Tereza Kučerová (55). Dáma, jež se nápadně podobá oběma rodičům: tátovi, skvělému kameramanovi Jaroslavu Kučerovi, i mámě, výjimečné režisérce Věře Chytilové. Také ji desítky let živí umělecký svět, nicméně zůstává skrytá spíš v zákulisí. Vedle podoby je jistá i další zděděná záliba: výtvarnictví.

„Celoživotně umění chápal v obrazech. Není divu. Původně chtěl být malířem. A kamera se mu stala prostředkem k zachycení jeho vidění světa,“ zamýšlí se. K tomu, aby se její táta stal jedním z nejlepších v oboru, mu podle ní dopomohly výjimečný talent a pracovitost.

„Nedávno jsem v dokumentu Jaroslav Kučera zblízka viděla výřezy z jeho zásadních filmů. Otevřelo to ve mně emoce, o nichž jsem si myslela, že jsou už uzavřené.“

Zatímco Jaroslav Kučera (1929–1991) je u znalců spojený se slavnými kusy československé kinematografie – mimo jiné Sedmikrásky, Všichni dobří rodáci, Adéla ještě nevečeřela –, pro ni byl hlavně táta. Hodně pracoval, často nebyl doma, ale na dětské otázky znal odpovědi. „Leccos sbíral. Z natáčení si často vozil něco na památku,“ zmíní jinou maličkost.

O běžný chod jejich rodiny se tak spíš starala máma. Kdyby ona, jejich dcera, měla otce vystihnout pár slovy, byly by to: vzdělanost, touha poznávat nové a záliba v technice.

„Jak ráda bych se ho ještě na něco zeptala. Dokázal mi vysvětlit snad všechno. Věděl hodně o přírodě, hvězdách. Vybavuji si tu spoustu německých knih v policích,“ vzpomíná. Cizojazyčné svazky nebyly u nich náhodou. Jaroslav Kučera se jako dítě – kvůli okupaci ČSR – naučil tuhle řeč velmi dobře a v 80. letech minulého století se mu hodila při práci v Západním Německu.

Na dotaz, který film má od táty nejraději, Tereza Kučerová odpovědět nedokáže. „Tyhle otázky nemám ráda. Spíš bych vám řekla, co v jeho tvorbě vnímám nejsilněji. Je to jeho tvůrčí cesta, to, jak dokázal své výtvarné cítění ve filmu zachytit.“

Pohyblivé obrázky se u nich doma promítaly na stěny. Nejdříve v bytě, později v dnes legendární vile v pražské Troji, kterou si rodiče postavili počátkem 70. let. „Mnohé si v ní navrhovali,“ prozrazuje mi s tím, že objekt platili z odměn získaných v 60. letech na různých festivalech.

„Filmy se u nás promítaly ještě s hudebním doprovodem. Ten pečlivě vybíral táta. Častými hosty projekcí byli prarodiče,“ popisuje chvíle pohody.

V lecčems skončily s normalizací. V roce 1974 se sice rodina přestěhovala do vysněného domu, jenže přišla omezení, jež zasáhla hlavně její mámu. „Najednou nemohla točit tak, jak byla zvyklá. Obživa rodiny zůstala hlavně na tátovi,“ srovnává dobu před a po sovětské okupaci.

Táta se snažil, seč mohl. Renomé v oboru dávno měl. Jeho záliba v technologiích mu od 50. let otevřela až nečekané možnosti k úspěchu. Výrazně mu v tom napomáhali technici Filmového studia Barrandov, již vycházeli požadavkům na obrazy vstříc, a jiní kolegové.

„Scenáristka, výtvarnice Ester Krumbachová popisovala, jak se u Sedmikrásek (1966) přes den točilo, v noci dělaly dekorace. Některé záběry vznikaly i v těchto chvílích,“ přibližuje Tereza Kučerová a pokračuje: „Film je jako droga. Potkáte-li správné lidi, máte-li stejný pohled na věc, stává se závislostí. Vy jste na něm závislí.“

Táta měl podle ní nejen talent, píli, ale i kus štěstí. Pracoval snad se všemi režiséry, kteří naši zemi v rámci nové vlny proslavili. S Vojtěchem Jasným, Karlem Kachyňou, Ivanem Passerem, Janem Němcem, Jiřím Menzelem, Evaldem Schormem, Antonínem Moskalykem a samozřejmě s Věrou Chytilovou.

Když ona za normalizace svobodně tvořit nemohla, stál on za kamerou snímků, díky nimž jeho práci zná snad každý: Noc na Karlštejně (1973) režiséra Zdeňka Podskalského, filmy Oldřicha Lipského Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) a Adéla ještě nevečeřela (1977). A i ta kamera mu občas nestačila. Vedle dekorací dělal filmové triky.

Různorodost je asi to, co po něm dcera podědila. „Bratr Štěpán zdědil jeho profesi. Je uznávaný kameraman, táta ho v řemesle vyučil. Já se spíš považuji za výtvarnici,“ říká absolventka UMPRUM, oboru filmová a televizní grafika.

Velký filmový svět jí kdysi, jako velmi mladé studentce, otevřela máma. Svěřila jí kostýmy k filmovému zpracování divadelního představení Šašek a královna (1988).

„Se spolužačkou Simonou Rybákovou, dnes ceněnou kostýmní výtvarnicí, jsme do toho padly rovnýma nohama,“ líčí. Řemeslo se učily za pochodu. O tom, že jim to šlo dobře, svědčí to, že se tento snímek řadí do zlatého fondu naší kinematografie.

„Jen“ u kostýmů ovšem Tereza Kučerová nezůstala. Roky se „zdržela“ u divadla, vystupovala v dnes legendárním Sklepě. Věnovala se animovaným filmům. Jako herečka hrála v těch hraných. „Beru to, co mi život přinese,“ podotýká žena, jež má díky rodině srovnání, kam se československá, respektive česká kinematografie posunula.

„Dříve se věci dělaly intimněji,“ tvrdí a v úvaze pokračuje: „Viděla jsem záběry z konkurzů na role do Rodáků (Všichni dobří rodáci, 1968 – pozn. red.). Šlo o dlouhé sekvence pohledů na tváře. Jako by se obecně tolik nespěchalo... Naše doba je rychlejší. Ani na film není tolik času. Dnes k němu máte slogan, jméno dříve, než se začne natáčet. Jde o zboží, musí se prodat.“

Době přičítá rovněž to, že se o tátovi, jednom z nejlepších kameramanů, kteří se tu narodili, moc neví: „Jeho generace k umění přistupovala jinak. Více si hrála, zaměřovala se na detaily. Bohužel mnohé nenávratně zapadlo. Třeba s tátou, co vím, nikdy nevyšel žádný velký rozhovor. Kameramani, ač oči režisérů, byli tehdy ti v pozadí, pro diváky neviditelní. Jejich práce ale po nich zůstala a stále za ně vypráví.“

„Ateliéry, film a loutky,“ shrnuje třemi slovy Ludmila Zemanová (71) vzpomínky na tátu Karla. Jeho jméno je symbolem výjimečných filmů. Pro ni ale zůstává mužem, s nímž jezdívala do přírody, a tím, u koho se vyučila řemeslu.

Její nejranější vzpomínky se vážou na slavnou Cestu do pravěku (1955). „Táta mě vzal na natáčení na Slovensko. Spali jsme pod stanem. Na ohni si vařili polévky... Dobrodružný mi připadal hlavně divoký Váh,“ ohlíží se zlínská rodačka.

Ve filmovém světě s bratrem Karlem vyrůstala. Rádi chodívali za tátou do práce a koukali se, jak si tam „hraje“. Hravost ho neopouštěla ani doma. U Zemanových se totiž pravidelně o zábavu staraly loutky, jež uznávaný režisér miloval a staral se o ně s nevídanou pečlivostí.

Není tak divu, že Ludmila Zemanová do jeho kouzelného světa pronikala pod jeho vedením. „Zprvu jsem zakládala film do kamery, soustruhovala hlavičky loutkám, natírala pozadí pro filmy. Chtěl, abych se vše naučila od píky,“ líčí. Dodá, že není dne, aby si na jeho neuvěřitelnou pracovitost, velké srdce nevzpomněla. Nejen ona. Karel Zeman rád zájemcům ukazoval, jak tvoří.

„Je to obrovská práce, vyžaduje hodně přemýšlení a času. Kdo by to chtěl dělat?“ odpovídal dceři se smíchem na otázky, zda by si své know-how neměl chránit.

Ona dodnes tvrdí, že otevřenost patřila jednoduše k jeho životu. Lidi, svět kolem sebe měl rád. V mládí prošel Evropu, navštívil Egypt, žil ve Francii.

„Miloval koně. Tuhle lásku objevil na vojně, u dragounů. Nějakou roli jim dával snad v každém filmu,“ prozrazuje mi s tím, že umění udržet se důstojně v sedle je u nich doma součástí výchovy.

Ludmila Zemanová tátovi asistovala u desítek filmů, nakonec ji ale zlákala ilustrace knih. V oboru nejdřív pracovala pro nakladatelství Albatros, později se prosadila i ve světě, k čemuž jí dopomohla emigrace. Rozhodnutí odejít z Československa v ní zrálo po roce 1968, kdy se podmínky k tvorbě u nás výrazně zhoršily.

„O našem životě rozhodla nabídka z Kanady. Chtěli, abych učila na tamní umělecké škole Zemanovy výtvarné techniky,“ uvádí.

Ač cesta k legálnímu výjezdu byla dlouhá, rozhodla se pro ni také proto, že ji otec v úmyslu podpořil. V roce 1984 se tak Ludmilina rodina s dcerami Lindou a Malvínou ocitla ve Vancouveru, později se přesunula do Montrealu. Začátky byly tvrdé, ale zděděný talent se prosadil.

Šanci na nový pracovní začátek jí dalo slavné filmové studio NFB of Canada. Natočila pro něj krátký animovaný film Lord of the Sky (1992). Získala za něj hlavní cenu Blue Ribbon na festivalu v Chicagu a dostal se do nejužšího výběru v nominaci na Oscara.

V té době již Ludmila Zemanová bodovala také jako ilustrátorka a spisovatelka dětských knih. Zaujala hlavně cenami ověnčenou trilogií Epos o Gilgamešovi, jež vznikala v nelehkém období, po smrti Karla Zemana na jaře 1989.

„O jeho vážném zdravotním stavu jsem dlouho nevěděla. Zlou novinu mi sdělil kolega, jenž si ji přečetl ve francouzských novinách. Táta mě až do svého konce šetřil,“ posmutní. Záhy po téhle špatné zprávě skončila v nemocnici, v bezvědomí po dopravní nehodě, její dcera Linda.

„Naštěstí nemá vážné zdravotní následky. A já se dnes mohu radovat z vnoučat,“ konstatuje. Právě Linda, vystudovaná právnička, mámu podpořila v dalším snu: aby se na Karla Zemana nezapomnělo. Od října 2012 se tak můžete v jejich muzeu vydat do jeho výtvarného, uměleckého světa.

Základem expozice pod pražským Karlovým mostem jsou rodinné archivy, kulisy a filmy. „Zachránili jsme, co se dalo. Při nešetrné privatizaci zlínských ateliérů po roce 1989 se hodně výjimečných věcí zničilo, ztratilo,“ povzdechne si.

„Tatínek zůstal v Československu ze slavné trojice jediný,“ říká mi Petra Vlčková (49). Dcera režiséra, výtvarníka, sochaře, spisovatele, scenáristy Jaroslava Papouška (1929–1995). K filmu ho dovedl Miloš Forman. Silnou trojici pak tvořili s Ivanem Passerem.

Prvorepublikový útulný byt zdobí krásné obrazy, jeho prostorám zcela dominují. „Tatínek se chtěl stát malířem. Ale nakonec na AVU v roce 1957 dostudoval sochařinu. Zařídil si ateliér, k tomu ještě kreslil karikatury slavných osobností a psal. Osudnou se mu stala novela Černý Petr (1963),“ líčí Petra Vlčková, rozená Papoušková, povoláním překladatelka, učitelka jógy.

Právě zmíněné dílko podle ní rozhodlo, že jeho autor zasvětí velkou část života filmu. Záhy po vydání se zalíbilo tehdy začínajícímu režisérovi Miloši Formanovi a ten poprosil Jaroslava Papouška, aby mu pomohl se scénářem. Dnes je společný snímek o nesmělém mladíkovi řazený k tomu nejcennějšímu, co československá nová filmová vlna dala světu.

„To jsem ještě nebyla na světě. A ani později jsem nevnímala, že by byl tatínek nějak výjimečně slavný. On o to ani nestál. Vyhovovalo mu být jaksi stranou. Chtěl, aby lidé znali jeho filmy, ovšem nechtěl být celebrita,“ říká dáma, která letos oslaví padesátku.

Je jediným potomkem Jaroslava Papouška a jeho ženy Jindřišky Schwarzové, kteří se sice vzali v roce 1954, ovšem děti původně ani neplánovali. Vysvětluje mi to tím, že se brali již s tím, že kvůli srdeční vadě její maminky se rodiči asi nikdy nestanou...

Dcera se jim tak narodila až hodně dlouhou po svatbě. Dnes má sama dcery dvě, gymnaziální studentky. Myslí si, že jejich vrstevníci jméno Jaroslav Papoušek ani neznají.

„Kdyby vyjmenovaly, že tvořil s Formanem, Passerem, a zmínily by některá jejich společná slavná díla, široká veřejnost by se, jak se říká, většinově chytla,“ zamýšlí se s tím, že českoslovenští diváci si tvorbu jejího tatínka zamilovali díky trilogii Ecce homo Homolka (1969), Hogo fogo Homolka (1970) a Homolka a tobolka (1972).

Není divu. Příběhy rodiny, kde se marně snaží být všichni až trýznivě šťastní, mají úspěch dodnes. „Maminka je ráda moc neměla. Měla pocit, že vyprávějí o její rodině, popisují chování jejích rodičů. Do určité míry měla pravdu, ale v těchhle filmech se pozná, alespoň zčásti, snad každá rodina,“ hodnotí Petra Vlčková.

A jaký tátův film má nejraději ona? ptám se. Odpoví mi, že asi Nejkrásnější věk (1968), který tatínek dělal zcela sám. „Dotáčel se sice už po sovětské okupaci, nicméně vznikal ještě zcela svobodně. Nejvíc o něm, jeho myšlení a tvorbě vypovídá,“ hodnotí.

Upřesní, že Homolkovi vznikali po rozpadu unikátní trojice Papoušek, Forman a Passer. Po emigraci dvou ze tří mužů. Ač zejména Miloš Forman kamaráda do Ameriky lákal, on tvrdošíjně odmítal, i když se mu po nich moc stýskalo. S nikým dalším již nikdy nedokázal vytvořit podobné tvůrčí sepětí. I když byl každý jiný, dohromady se složili jako puzzle.

„Jenže tatínek odejít z vlasti nemohl. Byl příliš vázaný na domov, na rodinu, na jižní Čechy, na češtinu. Chvíli v cizině i byl, ale zjistil, že to není nic pro něj,“ zamýšlí se jeho dcera.

Do emigrace neodešel, ani když v 70. letech přišla četná omezení. Příkazy, s kým smí točit, s kým ne, jaké herce (ne)smí obsadit, vynucené přepisování scénářů...

„Tlak vyústil ve vážný infarkt. Vypadalo to s ním hodně špatně. Po uzdravení přestal na čas točit a naplno se vrátil k malování,“ líčí s tím, že dočasný útěk od filmu navíc spojil s částečným opuštěním Prahy.

V obrazech rád zachycoval esence jihočeské krajiny, vesnice, kde vyrůstal a kde měla rodina chalupu.

„Vždy jsme doma žili s obrazy, s vůní terpentýnu. Když tatínek tvořil, nesměla jsem ho rušit, ale pak se mi věnoval, dal si se mnou partičku dámy, vzal mě na kolo a později třeba do divadla, na výstavu. Zrovna před vaším příchodem jsem přemýšlela o tom, že jsem s ním strávila přesně polovinu života: 25 let jsem žila s ním a teď žiju 25 let bez něj. Na jednu stranu mi chybí, ale svým způsobem ho pořád vnímám, žiju uprostřed jeho díla,“ tvrdí.

To, že je její tatínek opravdu známý, vnímala v dětství, jak dodá, spíš zamlženě. Silně si naopak uvědomovala, jak renesančním člověkem byl. Vedle všech popsaných talentů měl mimo jiné absolutní hudební sluch.

„Občas říkával: kdybych nebyl režisér, scenárista, malíř, karikaturista..., byl bych dirigent. Byl neuvěřitelně tvůrčí, ovšem o praktický chod rodiny se starala maminka,“ směje se. Právě ona podle ní zajišťovala servis, aby tvořit mohl. Sháněla například rámy na obrazy, což za socialismu nebylo úplně jednoduché.

„Kupovala buď bílé, nebo zlaté lišty a tatínek je pak domalovával ke konkrétním dílům, aby vše ladilo,“ ohlíží se.

K rodinnému životu vedle malířství desítky let patřívala i jóga. „Bylo mi asi sedm let, když maminka přišla domů z jedné přednášky o józe a oznámila nám, že ode dneška se z nás stávají jogíni. Tatínek nejdříve trochu odporoval,“ směje se. Upřesní, že tahle filozofie ji životem provází. Jako učitelka dnes cvičí podle systému Jóga v denním životě, který v sobě spojuje tělesné, duševní a duchovní aspekty.

„Vždycky ve mně byl kus altruisty. Na základě příběhů německého lékaře, teologa Alberta Schweitzera jsem snila o medicíně, ale zvítězila angličtina a čeština. Na filozofickou fakultu jsem se dostala po sametové revoluci. Krásná doba,“ zasní se.

Záhy vyprávění vrátí k otci. O to, aby se na něj nezapomnělo, se snaží roky. S mužem provozují internetové stránky, na nichž si můžete prohlédnout hlavně obrazy Jaroslava Papouška. Vytvořil jich stovky.

„Jeho filmy žijí vlastním životem. Jenže obrazů, skic po něm zůstalo daleko více. Je škoda, aby zapadly. Vždyť já jsem ho viděla častěji malovat než filmovat,“ uzavírá.

Může se Vám hodit na Zboží.cz: