Článek
Což o to, napínavé drama ve filmu si dám také líbit, ale stát se na 75 minut přímo jeho součástí? Nakonec proč ne, když z toho kouká zajímavá reportáž… Musím se ale obklopit lidmi, o kterých tuším, že jsou na tom s logickým uvažováním lépe než já. Vybírám si tedy tři své spolužačky z kurzu švédštiny – internistku, kardioložku a zubařku – a kolegu fotografa, jehož kvalifikuje především můj pocit, že je lepší mít v partě alespoň jednoho muže.
V této sestavě se vydáváme na pomezí Vinohrad a Nuslí a zvoníme u nenápadného domu na hlavní ulici. „Přečetli jste si všichni e-mail?“ ujišťuje se hned na začátku Michal Hutňan, jeden z organizátorů hry a spolumajitel pražské značky Escape the Room (uteč z pokoje). V dopise stálo, že budeme mít za úkol odhalit úmysly jistého profesora chemie, který zanevřel na celý svět, a pak se po něm slehla zem. Oslovil nás jeho kolega, který je však toho času v Madridu, ale přes počítač nám prý bude k dispozici.
Pavouky tam nemáte?
Na dlouhé vyptávání není čas ani prostor. „Nejvíc si to užijete, když toho budete vědět co nejméně,“ doporučuje Michal. Jeho společník Jaroslav Masnica nám ještě stačí položit zásadní otázku, zda nikdo z nás netrpí epilepsií, a pak už ani nemáme kdy přemýšlet, proč to potřebuje vědět.
Svůj dávný sen, projít tajnými dveřmi do „zakázané“ místnosti, vtělil Michal Hutňan do hry, se kterou je možné se seznámit na stránkách www.escapetheroom.cz.
„Vejděte do dveří před vámi. Snažte se použít všechno, na co přijdete, ale nedělejte zbytečný nepořádek. A hlavně – nic neotvírejte násilím,“ vybízejí nás oba muži, kteří jsou také plni očekávání, jak si poradíme. Nedá mi to a na poslední chvíli vyhrknu: „A pavouky tam nemáte?“ Místo odpovědi slyším jenom smích.
Ocitáme se v tmavé místnosti, ve které zní swing a jazz a sálá krb. Několik vteřin trvá, než někoho napadne rozsvítit. Jsme v pracovně zmíněného profesora, vybavené zčásti starožitným nábytkem. Na stole je zapnutý počítač.
Začínáme prohledávat šuplíky, ale k některým potřebujeme klíč. Stejné je to i s truhličkami. Po deseti minutách jsme tak zabráni do práce, že zkoumáme téměř každou z desítek knih, lejstra ve složkách, fotografie na nástěnce.
Několikaminutové zaseknutí u disket. Pomohla nám až nápověda z počítače.
Při tom se nám daří nacházet zašifrované informace, po jejichž rozluštění se dostáváme ke klíčům a odemykáme postupně další a další zámky. V jedné ze skříněk jsme objevili minerálku a brambůrky. Jenže kdo by měl v záplavě adrenalinu, byť má pořádné sucho v hrdle, chuť se zdržovat. Dosavadní rekord pro odhalení záhady a opuštění místnosti je něco málo přes 60 minut, tak proč ho nepokořit?
Páté kolo u vozu
Pozoruji cvrkot kolem sebe a nestačím se divit, co všechno jsou mí spoluhráči schopni rozklíčovat. Zírám na ně s otevřenou pusou a připadám si trochu jako páté kolo u vozu. Hlavolamy zkrátka nikdy nebyly moje silná stránka. Ani dokreslování tajemných plánků či čtení z map, na kterých toho dost chybí.
V okamžiku, kdy se stylizuji do role diváka sledujícího detektivku, protože na nic víc se mé šedé buňky nezmůžou, náhodou nacházím klíč, k němuž by nás žádný kód nepřivedl. „Aspoň k něčemu tu jsem,“ získávám zpátky zlomek ztraceného sebevědomí. Jenže v jednom okamžiku se náš dobře namazaný stroj přece jenom zasekne. Po několika minutách nás na stopu vrací nápověda z počítače, totiž od gamemastera sedícího v kanceláři, který všechno pozoruje prostřednictvím dvou kamer.
V okamžiku, kdy je jasné, že už jsme kousek od rozluštění záhady, Anička neskrývá vzrušení.
Když začíná být jasné, že se blížíme do finále, vzrušení stoupá a odhodlání přijít záhadě na kloub všemi doslova cloumá. „Tohle by se mi v kině určitě nestalo,“ vybavuji si slova kamarádky, která mi hru po vlastním skvělém zážitku doporučila.
V momentě, kdy v 60. minutě vítězoslavně odemykáme poslední zámek a za potlesku Michala a Jaroslava se dostáváme na svobodu, nepochybuji, že si přítomné lékařky dostatečně odpočinuly od své stresující práce. „Vypětí to sice bylo taky pořádné, ale o život rozhodně nešlo,“ směje se Vlaďka.
Jednou a dost
Nejspíš se divíte, že neodkrývám detaily, ale tím bych zmařila veškeré úsilí autorů a provozovatelů této hry. Příběh, který společně sepsali po nocích, protože každý z nich má ještě svou profesi, by měl lidi lákat ještě dva roky, než ho vystřídá další. „Je to jednorázový byznys,“ tvrdí celkem logicky tvůrci. Vždyť kdo by toužil podruhé řešit tutéž zápletku. Současně by do čtvrt roku měla ve vedlejších prostorách vzniknout další hra s úplně odlišným příběhem.
Zámků jsme během hry odemkli bezpočet – některé pomocí klíče, k jiným jsme museli znát kód.
Michal Hutňan a Jaroslav Masnica jsou spolužáci z košického gymnázia, z nichž jeden je právník a druhý podnikatel v autodopravě. Hra je oslovila při návštěvě Budapešti, odkud se po příchodu z Japonska začala šířit po Evropě. Dneska hlavní město Maďarska nabízí několik desítek možností, jak si užít dobrodružství a zároveň si provětrat mozkové závity.
Zážitky, které jsou na výběr v Praze a stojí od tisíce do patnácti stovek, byste naopak spočítali na prstech jedné ruky. Žádají je hlavně turisté, kteří se po tomto druhu zábavy cíleně pídí a pro které je připravena i anglická verze, party přátel nebo šéfové ve firmách v rámci utužování vztahů v kolektivu, tzv. teambuildingu.
Abyste si řekli, že jste dobří
„Nejsem žádný psycholog, ale když pozoruji skupiny, které k nám chodí, dokážu podle toho lidi rozdělit na různé typy, což může být přínosné například pro manažery, kteří hledají posily do pracovního týmu. Vidí, že někdo se chová jako pilná včelka a projde úplně všechno včetně zbytečností, jiný je ideový vůdce a další zase udělá všechnu práci za ostatní.
Po objevení těchto trubiček bylo nutné prokázat nejen důvtip, ale i zručnost.
Najdou se ale i ti, kteří stojí a koukají, anebo jsou úplně mimo mísu, ale dokážou na sebe strhnout pozornost a zapáleně ostatním vysvětlovat, že mají skutečnou stopu. To si pak říkáme: Vždyť ten člověk absolutně neví, co má hledat,“ kroutí hlavou Jaroslav Masnica, který ovšem na naši adresu nešetří chválou: „Divili byste se, kolika skupinám se vůbec nepodařilo dostat ven.“
„Člověk neví, čeho se má chytit, a tak zkouší všechno,“ vysvětluje fotograf Petr Hloušek, v čem částečně spočíval náš týmový úspěch. Z toho, že se to povedlo, máme radost nejenom my, ale i Michal s Jaroslavem: „Snažili jsme se, aby všechno do sebe zapadalo a příběh vypadal přirozeně, aby lidi měli maximální pocit seberealizace, byli spokojení, že to vyřešili, a řekli si, že jsou dobří.“
