Morgan Freeman si stáří užívá

Těsně před osmdesátkou (1. června 2017) je slavný americký rodák z Memphisu celkem v pohodě a přiznává, že i dnes si při hraní rád zadovádí přesně jako v nové krimikomedii Loupež ve velkém stylu. „Na tento film jsem kývl okamžitě, ještě dnes se mi vybavuje povedená stejnojmenná komedie z roku 1979 a zahrát si v jejím remaku se starými kolegy, jako jsou Michael Caine a Alan Arkin, byla víc než výzva,“ říká s úsměvem.

„V novém scénáři je ale změna: tři staří kumpáni, důchodci, tentokrát nevyloupí banku z nudy, ale v zoufalé snaze platit účty a přežít kvůli svým blízkým. Riskují všechno, ale nic je nezastaví před přepadením banky, která je připravila o jejich peníze,“ prozrazuje Morgan Freeman.

Nadání má od boha. Už v devíti letech hrál ve školních představeních, ve dvanácti byl vítězem celostátní dramatické soutěže mladých talentů a ještě předtím, než skončil střední školu, pravidelně účinkoval v rozhlasových hrách v Nashvillu. Jeho nesporný talent ho předurčoval k herecké dráze, on však chtěl být vojenským pilotem. Hned po maturitě tedy odmítl stipendium na studium dramatu na státní univerzitě v Jacksonu v Mississippi a přihlásil se k letectvu. Jenže přišlo zklamání.

Místo vysněného pilotování tryskové stíhačky zůstal u radarů. Po pěti letech letectvo opustil s tím, že se ke svému snu v oblacích vrátí později, a vydal se do Hollywoodu. Začal studovat herectví a na počátku 60. let se přestěhoval do New Yorku.

Na svou slávu ale čekal dlouho. Teprve ve třiceti dostal divadelní roli v muzikálu Hello, Dolly. A ačkoli měl za sebou první film už v roce 1966, skutečnou hvězdou se Freeman stal až ve dvaapadesáti letech v Řidiči slečny Daisy (1989). Ten mu po úspěšné krimi Chytrák (1987) vynesl jak slávu, tak druhou oscarovou nominaci.

Pak přišly další ceněné snímky, jako byl například Robin Hood: král zbojníků (1991), Eastwoodův western Nesmiřitelní (1992), vynikající krimi Vykoupení z věznice Shawshank (1994), thriller Sedm (1995), oscarové drama Million Dollar Baby (2004) a Invictus: Neporažený (2009).

Na otázku, kterého filmu si váží nejvíc, Freeman odpovídá: „Nemohu říct, že nejsem pyšný na vlastnictví Oscara, protože jak herec stárne, touží po něm. Mám-li být ale upřímný, nejcennější je pro mě pátá nominace za Eastwoodův Invictus, kde jsem hrál Nelsona Mandelu. To nejspíš i proto, že někteří z mých prapraprarodičů byli otroci.“

Na svou poněkud opožděnou kariéru se dívá s nadhledem. „Úspěch prostě přijde, až nastane ten správný čas. Někdy si dokonce myslím, že bylo dobré, že jsem se okamžitě nestal slavným, možná bych byl jen zazářil a hned zhasl,“ směje se. V herectví Freeman prokázal obdivuhodnou všestrannost. „Čím jsou mé role pestřejší, tím lépe. Za ta léta jsem se stal nechtěně jakýmsi vzorem kladných postav, vždycky mně šlo ale hlavně o to, aby film měl zajímavý příběh, což se u většiny z nich naštěstí podařilo.“

Vedle hraní také filmy produkuje. „Dokonce jsem i režíroval, ale ani jedno není můj šálek čaje. Nemám zdaleka takovou výdrž a trpělivost jako Clint Eastwood, toho nesmírně obdivuju. Moje je prostě herectví. To prožívám stejně od chvíle, kdy jsem jako malý kluk hrál v pohádkách. Z toho jsem nikdy nevyrostl,“ dodává herec s velkým H.

Přitažlivý je i jako muž, takže si nikdy nemohl stěžovat na nepřízeň žen, které, jak se zdá, plně využíval. Svědčí o tom jak řada milenek, tak kromě jeho dvou dcer i dvě nemanželské děti. Nakonec záliba v ženách ho v roce 2010 stála druhé manželství se známou návrhářkou Myrnou Colley-Leeovou. Za vyučenou dostal i on sám.

V roce 2008, kdy prožíval další ze svých lásek, měl Freeman velice ošklivou autonehodu, kterou přežil jen zázrakem. A také od té doby má problémy. Trpí chronickou bolestí, která vystřeluje ze zlomeného ramene. Jejím následkem je paralyzovaná levá ruka. I přes sliby odborníků, že v roce 2011 dojde ke zlepšení, je ruka dosud nehybná. Proto na ní většinou musí nosit kompresivní rukavici.

Kvůli tomu musel zdatný sportovec opustit i své největší záliby, jako bylo létání, ke kterému v pětašedesáti letech konečně dostal povolení, nemůže už jezdit na koních, které miloval od mládí, a nakonec dal vale i aktivnímu plachtění. „Vždycky mě fascinovalo moře, od mládí jsem o něm přečetl stohy knih. A jednou, bylo mi třicet, mi jeden muž dal plachetnici a já jsem se ji naučil řídit. Od té doby jsem s tím nepřestal, ale sám už řídit nemohu. Jediné, co mohu hrát, je golf, na to mi stačí pravačka,“ prozrazuje s humorem.

Vedle filmu Morgana Freemana neustále zajímá politika. Jako dlouholetý demokrat, který podporoval i při posledních volbách Hillary Clintonovou, si nemohl poté, co zvítězil Donald Trump, odpustit následující poznámku: „Mám pocit, jako bychom vyskočili z útesu. Musíme ale přijít na to, jak přistaneme. Ale pesimista se ze mě nestal. Zas tak moc se o Ameriku nebojím, doufám, že Donald Trump nakonec bude dobrým prezidentem. A nemůže to být ani jinak. Jak ho tak sleduju, je to chlapík, který nerad prohrává,“ říká na závěr moudrý Morgan Freeman.