Článek
Domovem usměvavé energické dámy je malé městečko u Barcelony. Odtamtud létá přednášet a číst ze svých knih do celého světa. Jazykovou výbavu na to má skvělou. Řečí ovládá hned šest. A málokdo, koho znám, vypráví tak poutavě o lidech, jejichž díla má každý milovník české literatury v knihovně.
Do španělštiny a katalánštiny překládala mimo jiné Bohumila Hrabala, Milana Kunderu, Václava Havla, Josefa Škvoreckého, Jaroslava Seiferta… A se všemi se přátelila.
Vraťme se do roku 1973. Sedíte v Dillí a už víte, že za kamarádkami do Prahy se nevrátíte. Souhlasila jste s rozhodnutím, které udělali rodiče i za vás s bratrem, hned?
Byla jsem klasická puberťačka, takže jsem do Ameriky strašně nechtěla. S bráchou jsme sice tušili, že se něco chystá, ovšem jistotu jsme měli až těsně před odletem z Dillí.
Na letišti nás rodiče vzali do elegantního nočního baru, v němž nám otec poprvé v životě nechal nalít víno. Nad sklenkami nám sdělil, že poletíme do Států. Slíbil nám, že to zkusíme na rok na dva, a budeme-li se chtít vrátit domů, můžeme.
To myslel vážně?
Přesvědčil mě, že tam ta možnost je, takže jsem na palubu letadla do New Yorku nastupovala celkem klidná. Také jsem poměrně rychle po příletu do USA napsala kamarádkám a babičkám, s nimiž jsem se nemohla rozloučit před odletem… Ale záhy jsem pochopila, že jsme v Americe správně.
V New Yorku jste však nezůstali.
Pobyli jsme tam asi týden. Poté táta, původně pracovník Orientálního ústavu Akademie věd, specialista na mrtvé jazyky Blízkého východu, dostal místo profesora na Cornellově univerzitě ve státu New York. A já s bráchou jsme tam nastoupili na několik měsíců na high school, což je něco jako gympl.
V pozici tlumočnice. S Václavem Havlem a Jiřím Dienstbierem v 90. letech.
Tam šlo všechno hladce?
Ne, začátky byly hodně tvrdé. Neuměla jsem anglicky, neznala americkou kulturu. Děti mě trestaly za to, že jsem mluvila se silným přízvukem. Táta se navíc kvůli práci dost stěhoval a my s ním. Učil na letní škole v Texasu, pak na Chicagské univerzitě, až dostal katedru na Illinoiské univerzitě.
Americký svět je hodně konkurenční. Já si z rodiny v Americe zvykla asi nejrychleji, můj bratr si na ni nezvykl nikdy. Proto žije v Japonsku.
Tohle cestování se odrazilo na vašem vzdělání. Studovala jste v Illinois, ve Wisconsinu a v Berkeley. Kromě toho, že jsou to skvělé školy, mě spíš zaujalo, čemu jste se věnovala: indologie, hindština, sanskrt.
Sice jsem v první fázi tu indologii studovala, protože jsem se zamilovala do Indie, poté ale zvítězila právě literatura. Doktorát mám tedy ze srovnávací literatury.
Jak velký mentální skok musela udělat dospívající holka, aby v USA zapadla?
Mám pocit, že každé dítě, které vyrostlo v socialismu, se v dospělosti do kapitalistického systému začleňuje hůř, nesplyne s ním rozhodně hladce. Některé věci se vám zdají složité.
Řeknu vám příklad. Nikdo vám v americké škole nedá nic opsat, ani nejlepší kamarádka. Mají v sobě odmala nastaveno, že tím sníží svou lepší známku. Podobné to bylo s poznámkami z přednášek, ty se taky nepůjčovaly… Americký svět je hodně konkurenční.
Já si ovšem z rodiny nakonec na nové prostředí zvykla asi nejrychleji, můj bratr si nezvykl nikdy. I proto žije v Japonsku. A rodiče sice v USA zůstali, ale nikdy tam úplně nezakořenili.
V nové knize Rowlingové jsou také obrázky českých dětí
Proč se nikdo z vás nevrátil po sametové revoluci domů, do Prahy?
Protože od roku 1973 do roku 1989 uplynulo tolik času, že by nás čekalo další „zvykání“. To byl asi důvod, proč se českoslovenští emigranti nijak hromadně nevraceli ani tehdy, když už mohli. Ti, co byli v zahraničí úspěšní, k tomu neměli žádný zásadní důvod.
Vy jste po promoci v USA ale směrem Evropa odletěla, a to do Paříže. Stýskalo se vám?
Chtěla jsem cestovat, studovat jazyky. Nakonec jsem skončila v Barceloně, kde desítky let žiji. I o tomhle rozhodla náhoda.
Letěla jsem pracovně na Mallorku a v Barceloně zůstala na dva dny mezi jedním a druhým letem. Moc se mi zalíbila. Je to středozemní metropole, magické město, v jehož gotické čtvrti si lidé povídají na ulici a na každém rohu stojí kytarista nebo basista.
Když jsem se tam vrátila, věděla jsem, že pokud se tam chci cítit jako doma, musím si osvojit oba její jazyky, katalánštinu a španělštinu, řeči, které jsou si podobné zhruba jako čeština a polština.
„Říkává se, že jsou lidé stromy – ty nepřesadíte –, ale zdá se mi, že jsou i jiní, lidé oblaka, kteří spokojeně plují po obloze kamkoli. Já jsem ten člověk oblak.“
Čím jste se tam v začátcích živila?
Nejdřív jsem nastoupila na tamní Autonomní univerzitu, do oddělení translatologie, ale poměrně brzy jsem začala překládat knížky, což mi přišlo smysluplnější.
Vůbec první byly Čapkovy Povídky z jedné a druhé kapsy, následovala díla Jaroslava Seiferta, od básní po prózu Všecky krásy světa. Tehdy se stal celosvětově populární díky Nobelově ceně (prosinec 1984 – pozn. red.)
Těch českých knih jste přeložila desítky. Nejdéle jste, co vím, pracovala na katalánské verzi Švejka. Stále jde o nejúspěšnější českou knihu v Katalánsku?
Ano, je tam ohromně populární! Na jeho překlad jsem dostala roční grant, během nějž jsem udělala největší kus práce. Následovaly další roky, kdy jsem text pilovala. Těžké byly hlavně reálie. Podobný úspěch měl i můj pozdější překlad Švejka do španělštiny.
Počkejte. Švejk je přeložený do španělštiny skoro sto let.
Jenže ho kdosi překládal z německé verze, což je obrovský rozdíl. Překlad je třeba dělat z původního jazyka. Hašek náš svět zachytil mistrně. Dokázal ho přiblížit lidem z různých sociálních vrstev od intelektuálů po prodavače v tržnici.
Je to vyprávění o člověku, jenž nesouhlasí s okolním světem, v němž musí žít. A jelikož ho nedokáže změnit, tak se z něj vykrucuje, jak jen může. Proto se ztotožňují se Švejkem lidé na celém světě.
Spisovatelka a profesorka dějin Veronika Válková vtahuje děti do historie
V tom se opravdu leckdo z nás pozná. Zatímco Haška jste ani poznat osobně nemohla, další slavné české spisovatele jste dokonce považovala za známé až přátele.
Takových velikánů bylo víc. Bohumil Hrabal, Milan Kundera, Václav Havel, Josef Škvorecký…
Poznala jsem rovněž Jaroslava Seiferta, pravda až na konci jeho života. Asi nejblíž z těchhle velkých mužů jsem však měla k Hrabalovi, o němž jsem napsala knihu V rajské zahradě trpkých plodů: o životě a díle Bohumila Hrabala (1997 – pozn. red.), ale i k Václavu Havlovi a Škvoreckému.
Těch vzpomínek na Hrabala je strašně moc. Bývaly silné, zvláště ty ze situací, kdy z něj byl navztekaný pán a posílal mě někam. Při dalším setkání mu to však bylo líto, to mi pak políbil ruku a jednou si dokonce přede mne klekl.
S Hrabalem jste se potkávala roky. Ovšem vaše první návštěva v jeho milované chatičce v Kersku prý zrovna ohlášená nebyla.
Napsala jsem mu, ale on si schůzku nepamatoval. (smích) Což bylo u něj poměrně časté. Já a můj přítel jsme navíc dorazili do Kerska v době, kdy mu umírala žena Eliška alias Pipsi, jak jí s láskou říkával. Měl toho prostě moc.
Když jsme přijeli, přinesl zrovna k Hrabalům soused králíka na smetaně i s pivem. Jelikož paní Eliška jíst příliš nemohla, porci jsme rozdělili mezi ty, kdo právě v chatičce byl. Talíř s příborem a sklenice piva putovaly od jednoho k druhému, dokud se nevyprázdnily. Tohle by dnes, v době koronavirové, možné nebylo.
Je to vaše nejsilnější vzpomínka na pana Hrabala?
Spíš jedna z prvních. Těch vzpomínek je jinak strašně moc. Bývaly silné, zvláště ty ze situací, kdy z něj byl navztekaný pán a posílal mě někam. Při dalším setkání mu to bylo líto, to mi pak políbil ruku a jednou si dokonce přede mne klekl.
S milovaným rodiči a bratrem.
Do španělštiny a katalánštiny jste přeložila rovněž jeho knihy. Jak se prodávají?
Výborně, daří se jim taky v Latinské Americe. V hispánském světě čtenáři Hrabala milují, protože je to nejen vynikající autor, ale je blízký jejich hravé a imaginativní mentalitě. Úplně nejlíp jde na odbyt Příliš hlučná samota, i když je to vlastně báseň v próze.
Tlumočení prezidentu Havlovi jsem se bránila, říkala jsem, že to bude punk, protože nejsem tlumočnice. Ale nedali si říct, tak ten punk měli.
Hrabalovým opakem v mnoha směrech je Milan Kundera, který je proslulý tím, že si překlady svých děl až obsesivně hlídá. Vám v nich dal volnou ruku?
Překládala jsem jeho česká díla do katalánštiny. A ano, kontroluje každý obrat, každou nuanci slova. Jinak překládat Kunderu mi nepřipadalo obtížné a on mě za překlady svých knih uměl i pochválit. Dokonce mi jednou napsal, že jsem jazykový génius. (smích)
Herečka Vlastina Svátková: V psaní jsem sama sebou a na nic si nehraju
Pojďme k jinému velkému jménu Václav Havel. Další spisovatel, kterého i díky vašim překladům Španělé a Jihoameričané znají.
A já vám o něm mohu s vděkem říct: byli jsme přátelé dvacet let. Seznámili jsme se na barcelonské radnici. Tlumočila jsem schůzku se starostou, předsedou katalánské vlády na radnici. Sice jsem se tomu bránila, říkala jsem, že to bude punk, protože nejsem tlumočnice. Ale nedali si říct, tak ten punk měli. (smích)
Co na to náš prezident?
Pana Havla můj styl evidentně bavil. Viděl mladou holku a příjemně se na mě usmál. Pak nás seznámila moje kamarádka, česká velvyslankyně. Taky dost neprotokolárně. Vtrhla do hovoru státníků a řekla: „Vašku, já ti chci představit tvoji překladatelku. To je Monika.“
A co katalánští politici? Nevadilo jim porušení protokolu?
Stáli a smáli se. My si zatím povídali o překládání Havlových děl. Záhy nato jsem se stala jeho oficiální překladatelkou hlavně do španělštiny, ale i do katalánštiny. Při mých návštěvách Prahy jsme se tak skoro pokaždé viděli. Ať na překlady, či jen tak, abychom si popovídali…
Teď se chystá španělská verze jeho Odcházení v univerzitním nakladatelství v Madridu. Divadelní hra se velmi úspěšně dávala v Barceloně, podobný úspěch měly jeho jednoaktovky i jiné hry.
Vedle překladů sama píšete. Je těžší překládat, nebo psát?
Jsou to dvě zcela odlišné disciplíny. Překlady jsou obtížné, ale je třeba k nim přistupovat s lehkostí jako k něčemu, co člověka baví. Záleží také na tom, jak vypadá jazykový styl konkrétního autora.
U Vladislava Vančury, Bohumila Hrabala vás čeká velká práce až dřina. U vlastního psaní zas člověk musí tematicky, stylisticky přijít s něčím novým. Stavbu románu bych přirovnala ke stavbě katedrály. Takže z mého pohledu je těžké obojí: psaní i překlady.
Vaše nová kniha Oblečené k tanci na sněhu líčí příběhy žen, které přežily gulag. Poskládala jste ji především v Moskvě. Ruštinu umíte výborně odmala, předpokládám.
(smích) Neumím, protože ruština byla pro mě, moji generaci, jazykem nepřítele. Skutečně rusky jsem se naučila až ve Státech, kde jsem měla známé z celého světa včetně Rusů. Chodili jsme spolu bruslit, na pivo. Hodně jsem v ní vždy četla.
Alena Mornštajnová: Slovo je silná zbraň, dá se jím velmi ublížit i pomoci
Kdy jste se do Ruska dostala reálně?
Vracím se hlavně do Moskvy. Přičemž na první přednášky mě tam pozval velvyslanec Luboš Dobrovský v roce 2000. A jednou se mě ruský spisovatel Vitalij Šentalinskij zeptal, zda nechci poznat ženy, co přežily peklo gulagů. Pochopitelně jsem řekla ano. Téma mě zajímalo osobně i jako novinářku. Nakonec mi připadalo tak důležité, že jsem z něj udělala knihu.
Zpovídala jste je v jejich kuchyních a v obývacích pokojích. Podobaly se v něčem?
Dokázaly se radovat ze života. Což byl ohromný kontrast s tím, v čem žily. Bydlely hlavně na moskevské periférii plné ošklivých, páchnoucích domů, v nichž občas přeběhla krysa. Jenže pak jste otevřela dveře bytů, kde mě čekaly. Měly je plné knih a umění. V kultivovaném prostředí nechyběly květiny, zněla jím vážná hudba, vládla tam pohostinnost.
Ministr zahraničí Cyril Svoboda jí v roce 2004 udělil prestižní cenu Gratias Agit za šíření dobrého jména ČR ve světě.
Díky vaší knize vím, že umění jim pomohlo teror přežít. A při čtení mě spíš překvapilo, že většina ze zpovídaných tvrdí, že kdyby se znovu narodily, šly by do gulagu znovu.
To mě taky ohromilo. Jen dvě až tři mi řekly, že by takovou hrůzou už nikdy nechtěly projít, ostatní mě však šokovaly tím, že by se do táborů vrátily alespoň na rok.
Dlouho jsem to nechápala, až mi to došlo. Sice v té hrůze, marastu příšerně strádaly, zároveň ale v tomhle boji o holé životy vznikala až neuvěřitelná přátelství. Díky nim si v gulazích vybudovaly celoživotně pevný žebříček hodnot. Vévodilo mu přátelství a o výsadní pozici se dělilo s láskou, následovala kultura a touha pomoct jiným.
Bývalé trestankyně podle téhle škály hodnot žily i poté, co je propustili na svobodu.
Skočíme do současnosti. Blíží se advent, Vánoce. Dodržujete ještě české zvyky?
Na Vánoce si dokonce docela potrpím. A ač se v Katalánsku Štědrý večer vůbec neslaví, já jeho oslavu nikdy nevynechám. Pozvu rodinu k prostřenému stolu, na němž nechybí typická česká jídla. Ozdobíme stromeček a pod něj nanosíme zabalené dárky. Sice mi to občas nevyjde přesně na 24. prosince, protože zrovna cestuji mimo domov, ale pak to doženu.
Kapra asi ve Španělsku neseženete, že?
Ne, kapra ve Španělsku neznají. Snažím se tak najít podobnou rybu. K ní jíme bramborový salát, občas zvolím jiná jídla. Ovšem základ, celá rodina u jednoho stolu, zůstává. A ještě dodám, že cukroví na něm je taky.
Kde jste doma?
Tam, kde je máma nebo můj partner.
S ním žijete nedaleko Barcelony. Jak ovlivnil váš zdejší život koronavirus?
Žijeme v malém městečku Sitges, takže pandemii tu pocítíte snad jen v tom, že všichni nosíme na ulici roušky. Ale Barcelona se na čas zcela zastavila. Již na jaře se z ní vytratil život. Kontrolovaly se nákupy, jakákoli cesta ven z domů, bytů. Bylo to velmi depresivní. Když to srovnám s Prahou, tak tady se okolo viru přijala úplně jiná politická rozhodnutí.
Spisovatelka Marta Kučíková: Ital musí mít své jistoty, silné italské kafe a bar
Jak se zdá, jediný domov nemáte.
Když člověk odjede ze země, kde vyrůstal, stane se jedna ze dvou věcí. Buď nikdy nikde nezakoření, či je doma všude. Říkává se, že jsou lidé stromy – ty nepřesadíte –, ale zdá se mi, že jsou i jiní, lidé oblaka, již spokojeně plují po obloze kamkoli. Já jsem ten člověk oblak.
Jak těžké bylo udržet si tak skvělou češtinu?
Pro mě je to přirozená věc. Na své mateřštině si zakládám. Češtinu si vozím všude s sebou. Jsem přece dcera lingvisty a musím si její vysokou úroveň udržet. Je mým jazykem číslo jedna. Stále ji používám. Překládám z češtiny ty nejlepší autory, česky píšu své romány, česky mluvím s kamarády, s mámou a bratrem. Jednou dvakrát do roka jezdím do Česka.
