Článek
V seriálu Odznak Vysočina mluvíte česky. Máte nějaké osvědčené tipy, jak se na roli v cizím jazyce připravit?
Například poslouchám a nahlas opakuji audioknihy nebo rádio. Pokud jde o češtinu, velice mi pomohl seriál Světla pasáže, protože tehdy jsem během natáčení žila půl roku jen v Praze.
Kromě toho si vždycky dám před natáčením pár lekcí s lektorkou. U seriálu Odznak Vysočina to bylo také tak, ale navíc jsem na place konzultovala repliky i s kolegy. Byli velmi vstřícní a vždy mi pomohli, když jsem je prosila o radu.
Točíte ale i v jiných jazycích, a to už je příprava nejspíš náročnější.
Hrála jsem například německy v rakouském seriálu nebo v britské angličtině ve filmu Frankenstein. Jakmile točím v jiném jazyce pro nějakou zahraniční produkci, musím na té řeči zapracovat, beru to jako běžnou součást své práce.
Samozřejmě to ode mě vyžaduje více přípravy a soustředění, ale v podstatě postupuji stále stejně. Vždy dělám vše pro to, abych se co nejvíc přiblížila tomu, jak má ta konkrétní řeč správně znít.
RECENZE: Vraždy na Vysočině. Slušné, byť policejní realitě vzdálené
Musela jste někdy zvládnout nějaké zajímavé jazykové „špeky“?
Mluvila jsem anglicky s německým přízvukem, když jsem hrála s Donaldem Sutherlandem ve filmu Uprising (USA, 2001, čes. Vzpoura). A když jsem točila s Jurajem Jakubiskem film Bathory, mluvila jsem zase anglicky s maďarským přízvukem, a v postprodukci jsem ještě sama sebe namluvila do češtiny a slovenštiny. To bylo taky zajímavé.
Role Grétky ve filmu Pramen života a i samotný film patří k mým nejoblíbenějším, co jsem kdy točila
Míváte v situacích, kdy se ocitnete před kamerou se světovou hvězdou jako Donaldem Sutherlandem, větší trému?
Donald Sutherland ke mně byl od první chvíle velmi milý. K mému velkému překvapení za mnou přišel do maskérny a sám se mi představil. Předtím si ještě dal tu práci a zjistil si, jak se jmenuji.
Byla jsem jeho slušným, skromným a nesmírně kolegiálním chováním mile překvapená. Cítila jsem se s ním hned velmi dobře a trému jsem neměla větší než obvykle, při práci pak velmi rychle pomine.
Za roli Grétky ve filmu Pramen života jste byla několikrát oceněna a film získal i Českého lva za scénář. Co pro vás tato role znamenala?
Tento film i role patří k mým nejoblíbenějším, co jsem kdy točila. Má nádherný scénář a silné téma, dobové reálie jsou v něm udělané velice poctivě a kamera je vynikající.
S Karlem Dobrým ve filmu Pramen života, který vznikl podle scénáře Vladimíra Körnera.
Mám na něj spoustu vzpomínek, mimo jiné i proto, že natáčení nebylo zrovna jednoduché. Například jsem běžela bez jakéhokoli jištění po tajícím jezeře, ačkoli kaskadéři na něj odmítli jít, a přitom pode mnou hlasitě pukal led.
V jiné scéně jsem hrála, jak se propadnu ledem, a přestože jsem měla pod dobovým kostýmem neopren, být uprostřed zamrzlého jezera ponořená do vody bylo docela náročné.
Nemůžu o sobě říct, že jsem fanouškem detektivek a kriminálek, ale občas se ráda na něco podívám
Točili jsme i ve skutečném koncentračním táboře v Polsku, ve Stutthofe, kde to pro mě bylo velmi vypjaté po psychické stránce. Ale všechno se to úžasně odrazilo v celém filmu. Jsem za něj dodnes vděčná a mám radost, když ho po tolika letech v České televizi ještě občas reprízují.
Krimi a detektivky jsou dlouhodobě oblíbené literární i filmové žánry. Patříte taky k jejich fanouškům?
Mám oblíbené i jiné žánry, takže o sobě nemůžu říct, že jsem fanouškem detektivek a kriminálek, ale občas se ráda na nějaké podívám.
Líbila se mi například americká série True Detective (čes. Temný případ) na HBO nebo z těch novějších titulů loňský seriál Mare z Easttownu s výbornou Kate Winsletovou v hlavní roli kriminalistky, taky na HBO.
V seriálu Odznak Vysočina hrajete poprvé policistku – šéfovou kriminalistického oddělení, které vyšetřuje vraždy. Jaká je vaše postava? Co je Dana Skálová zač jako žena a jako policistka?
Je to samostatná, nezávislá žena, která žije sama, ale je s tím stavem zcela srovnaná a spokojená. Žije hlavně pro svoji práci, ta pro ni znamená opravdu hodně. Ale často si nedělá starosti s pravidly, prostě si jde vlastní cestou, aby dosáhla svého cíle, tedy aby dopadla pachatele. A v tom je dost dobrá.
Musela jste před natáčením podstoupit speciální trénink?
Točili jsme pod dohledem profesionálních policistů, kteří nám radili, jak se máme v konkrétních scénách chovat profesionálně správně, jak postupovat, aby to vypadalo co nejrealističtěji.
Kromě toho jsem ještě předtím, než se začalo točit, iniciativně podstoupila trénink na střelnici, protože zručnosti při používání zbraně se nedosáhne ze dne na den. A já jsem chtěla, abych jako policistka působila co nejvěrohodněji.
V seriálu Odznak Vysočina hraje šéfku mordparty, která si nedělá velkou hlavu z pravidel.
Ze střílení ostrými náboji jsem byla nejdřív nesvá, cítila jsem respekt, ale bavilo mě to. Paradoxně jsem práci se zbraní potom v seriálu nevyužila. Potěšilo mě ale, že když mě s ní viděl zacházet režisér, začal přemýšlet, jestli bych takové scény přece jenom nemohla mít v seriálu i já, což mi polichotilo. Tak snad příště!
Čekaly vás i nějaké akční scény?
Sem tam se v seriálu akce objeví, i když na ní tenhle příběh nestojí. I já jsem měla nějakou akčnější scénu, ale bylo toho méně.
Protože ale opravdu ráda a snad i v pohodě řídím, při natáčení jsem si užila jízdy starým terénním autem. Po kopcích a s manuální převodovkou, což mě baví. V jednom dílu jsem chvíli pronásledovala podezřelého, přičemž jsem si autem i trochu poskočila do vzduchu… Bylo to skvělé.
Ale občas jsem se i docela zapotila. Například když jsem zjistila, že nesmím jezdit moc akčně a brzdit na poslední chvíli, protože auto už je starší. Měla jsem nohu až na podlaze, ale pořád jsem se řítila na dřevěný plot. Nezbylo mi nic jiného než sáhnout po ruční brzdě.
U policie jsou ženy zřejmě stále v menšině, aspoň v mordpartách určitě. Umíte si představit, že byste působila v převážně mužském prostředí?
Umím, protože v takovém prostředí pracuju! (směje se) Vidím, že vám to připadá překvapivé, ale ve štábu výrazně převládají muži. Za kamerou i před ní. V divadle také. I hereckých rolí bývá obyčejně víc mužských než ženských, až na pár výjimek.
Stačí se například podívat, kolik mužských a ženských postav se běžně vyskytuje v divadelních hrách. Ženy jsou běžně výrazně v menšině. Takže mi převážně mužské prostředí nepřijde nijak zvláštní, jsem na něj zvyklá. Nijak to neřeším.
A co vaše seriálová kriminalistka Dana, má na ni práce mezi chlapy hlubší vliv?
Myslím, že jí právě tohle prostředí vyhovuje, má v sobě hodně toho, co se obecně považuje spíš za mužské, ať už je to ta její nezávislost, vůle žít úplně sama a bez rodiny, nebo schopnost přirozeně velet. Ale nemyslím si, že je taková vlivem prostředí. To ne, jen si vybrala povolání, které má ráda a které přesně pasuje k jejímu způsobu života a charakteru.
V detektivním televizním filmu Devatenáct klavírů si zahrála s Ondřejem Vetchým.
A není už dávno ojedinělá, takových žen je hodně i v jiných profesích, které byly v minulosti obecně považovány spíš za mužské. Zároveň – aspoň doufám – působí navenek žensky. Její ženskost se ale projevuje i jinak než po fyzické stránce. Ukáže se třeba v tom, jaká témata se jí dotýkají a co v hloubi duše řeší.
Seriál se točil loni na jaře a v létě, v době rozjeté pandemie koronaviru. Když vás čeká delší natáčení v exteriérech, kdy jste mimo domov celé týdny, vozíte si s sebou i něco na čtení, třeba detektivku?
Vozila bych, ale bylo by to zbytečné. Když se večer po natáčení dostanu do postele, ještě se učím texty na druhý den natáčení a pak jsem ráda, že už můžu usnout. Brzy ráno musím většinou zase na plac.
Produkce se logicky snaží využít každý den co nejvíc, takže se točí od rána do večera, dvanáct hodin s jednou pauzou na oběd. Přesně tak to bylo i při natáčení seriálu Odznak Vysočina, kdy jsem ale mezitím ještě navíc odjížděla domů do Bratislavy.
I když jsem od šestnácti let hrála v Radošínském naivním divadle, nebyla jsem si jistá, že herectví je to pravé
Jednak za manželem a dětmi, jednak kvůli práci – musela jsem odehrát představení ve Slovenském národním divadle, kde mám angažmá, ale v Bratislavě také natáčím už pátým rokem nejoblíbenější slovenský seriál Oteckovia pro televizi Markíza.
Bylo to hektické období, takže bych v té době rodinu moc neviděla, nebýt toho, že manžel mohl někdy vzít děti a přijet na Vysočinu za mnou. Díky tomu, že byla pandemie a děti měly vyučování online, nebyl to problém.
Začínala jste jako dětská herečka, kromě divadelních rolí jste i dost točila. Proč jste tedy nešla po střední škole studovat hned herectví, ale vybrala jste si nejdřív obor andragogika (vzdělávání dospělých) na filozofické fakultě?
Myslím, že jsem se docela dlouho hledala. I když jsem už od šestnácti let hrála v Radošínském naivním divadle a měla jsem kvůli tomu na gymnáziu individuální studijní plán, stále jsem si nebyla jistá, že herectví je pro mě to pravé. Bavilo mě to, ale nechtěla jsem ho mít jako povolání.
Chtěla jsem tehdy studovat ještě něco jiného, získat rozhled, znalosti v jiném oboru, a filozofická fakulta mi přišla jako vhodné pokračování, protože mě ve škole víc přitahovaly humanitní předměty.
Ale sotva jste ji dokončila, přihlásila jste se ještě ke studiu herectví na bratislavskou divadelní fakultu.
V posledním, pátém ročníku na filozofické fakultě jsem si uvědomila, že herectví se přece jen chci věnovat profesionálně a že ho chci i studovat. Už během studia VŠMU jsem pak dostala velkou šanci – nabídku angažmá ve Slovenském národním divadle. Nastoupila jsem tam hned po škole a v souboru jsem dosud. Právě zkouším novou zajímavou hru od maďarského dramatika Bély Pintéra Špína.
Zkraje ledna si užila vydařenou zimní dovolenou s rodinou a přáteli. „Když takhle nasněží, mám radost jako dítě,“ napsala k selfie s manželem, choreografem Jarem Bekrem.
Když jsem pročítala slovenské weby, dozvěděla jsem se, že jste se s manželem před několika lety odstěhovali do rakouského pohraničí. Co vás k tomu vedlo?
Hledali jsme v okolí Bratislavy vhodný pozemek, kde bychom si mohli postavit dům. Chtěli jsme klidné místo obklopené přírodou a zahradu, aby měly děti dost prostoru.
A když jsme ho konečně našli, byl ještě ke všemu levnější než podobné pozemky v okolí Bratislavy, jenže shodou okolností byl právě za hranicemi.
Dceru už hraní neláká, jako když byla malá, teď se zajímá o jiné věci. Syn Leonard má taky jiné zájmy
Do Bratislavy je to odtamtud ale kousíček, jen čtrnáct kilometrů od našeho domu, a je to v podstatě skoro stejné jako žít v Bratislavě na předměstí. Akorát tím, že Bratislava je pohraniční město, je to naše „předměstí“ v Rakousku. Do divadla v centru Bratislavy se dostanu z domu i během špičky maximálně za dvacet minut.
Dočetla jsem se, že děti jste nakonec zapsali do rakouské školy. To muselo být docela složité rozhodování.
Usoudili jsme, že nejlepší pro děti bude, když budou chodit do školy tam, kde bydlí. Nemají to daleko a mohou se i po vyučování snadno vídat s kamarády ze školy, a přitom jsou stále poblíž domova. O to všechno by přišly, kdyby denně dojížděly.
Váš manžel Jaro Bekr je tanečník a choreograf. Byla byste ráda, kdyby vaše děti přitáhlo divadlo?
Dcera Zara už vlastně hrála se mnou, dabovala do slovenštiny disneyovku Hledá se Dory a V hlavě. A ve Slovenském národním divadle nahrála text, který zněl během představení, v kterém jsem účinkovala. Slyšet její hlas, když jsem stála na jevišti, bylo moc milé. Ale už ji hraní neláká, jako když byla malá, teď se zajímá o jiné věci. Syn Leonard má taky jiné zájmy…
Takže směrem k našim profesím je nevedeme, spíš chceme s manželem obě děti podporovat v tom, o co začnou usilovat samy. Ale na to, aby se rozhodovaly, co budou v životě dělat, mají ještě dost času.