Monika Bagárová: Soudržnost naší rodiny je až extrémní

Určitě, jsem teď kvůli práci pár dní v Praze, ale hned po našem rozhovoru se vracím do Brna. Mám tam zázemí, rodiče, ségru, vyrůstala jsem tam. Je to pro mě místo plné lásky. Brno mi připadá mnohem klidnější než Praha, ale umí být zároveň i divoký, to se mi na něm líbí.

V Praze jsem se usadila kvůli práci a později i kvůli rodinnému životu. S partnerem a tátou Ruminky (Machmud Muradov je profesionální bojovník ve smíšených bojových uměních MMA) tu máme pronajatý dům. Jenže Mach hodně cestuje. Když je pryč a já nemám v Praze zrovna práci, přesouvám se radši do Brna.

U rodičů trávím hodně času, ale poslední dva roky máme se ségrou v Brně společný byt. Natálka je o sedm let mladší a taky zpívá. Rozumíme si spolu.

Vždycky jsem se ráda vracela domů, do své postele, k rodičům. Málokdy jsem přespávala v místě, kde jsem vystupovala. Takže i když byly třeba tři čtyři hodiny ráno, sedla jsem do auta a jela domů. Chtěla jsem se vyspat, probudit se doma, dát si s rodiči oběd a najet na svůj domácí režim.

Od patnácti jsem se nacestovala a napracovala dost, nabrala jsem díky tomu spoustu krásných zkušeností, užila si to. I díky tomu jsem teď ve fázi, kdy si vychutnávám Ruminku a mateřství. Nemám pocit, že bych o něco přišla, že by mi někde něco utíkalo. Mateřství je pro mě krásné, obohacující.

Pravda je, že jsem žádnou pořádnou mateřskou neměla. Když se Ruminka narodila, porotcovala jsem zrovna v SuperStar. Částečný oddech jsem si dopřála jen asi dva nebo tři měsíce po porodu. Ke zpívání jsem se vrátila tak nějak přirozeně.

Malou beru většinou všude s sebou, ale poslední dobou je to trochu složité. Nejradši by se mnou stála na scéně a držela mě za ruku, když zpívám. Jakmile to nejde, pláče. Proto je lepší řešit to tak, že od ní na těch pár hodin odběhnu. Často s námi na vystoupení jezdí mamka, taťka nebo ségra, Ruminku někde zabaví a já můžu pracovat.

Dá se to všechno zvládnout. I když musím říct, že zpětně nechápu, jak jsem si před mateřstvím mohla říkat, že toho mám moc a nestíhám. Teď teprve vidím, co to je nestíhat! (směje se) A taky u prvního dítěte vidím ty chyby, které jsem udělala, a vím, že u druhého dítěte je znovu neudělám.

Kojení. Rumince jsou už dva roky a já pořád kojím. Přineslo to svoje výhody, například jsem se i díky tomu po porodu vrátila na svoji původní váhu, přestože si ráda dávám českou kuchyni, třeba koprovku, svíčkovou, řízky s bramborovým salátem.

Rozhodně nelituju, že kojím, vytvořilo to mezi námi krásné pouto, ale vím, že příště bych kojila maximálně do roka. Děti jsou strašně chytrý, mazaný. Ruminka už moje mlíko nepotřebuje, ale pořád si radši vybere prso než běžný oběd. A já jako matka prvního dítěte podléhám.

Jakmile zabrečí, jsem z toho hotová, takže jí spoustu věcí dovolím. Snažím se ale i vychovávat, dát jí dobrý základ, jako dali moji rodiče mně. Chci, aby z ní vyrostl slušný člověk.

Rodina mi dala úplně všechno. Mimo jiné i vztah k hudbě. Taťka je muzikant - bubeník. Jezdil se mnou v prvních letech na každý koncert. On i mamka mě hodně podporovali. Muzikantů bylo u nás v rodině víc, děda hrál na cimbál. Mamka má taky hudební sluch a moc hezky zpívá, ale stydí se.

Hudba u nás přirozeně patřila k životu. Ráda mám romskou hudbu, i když se jí profesionálně nevěnuju. Nebo jazz, který hodně hraje taťka.

V tomhle prostředí jsem přirozeně začala zpívat, a když mě taťka slyšel, řekl - jejda, je to tam! Poznal, že mám talent, a tak mě dali do hudebky na zpěv a taky na klavír. Nebylo to ale tak, že by mě někdo do něčeho tlačil.

Měla jsem různé nápady, čím bych chtěla být, a pokaždé to bylo něco jiného. Ale ta zpěvačka mě držela nejvíc. Jako malá jsem se dívala na SuperStar, když tam soutěžil Sámer Issa nebo Martina Balogová. Chtěla jsem na tom jevišti a před kamerou stát taky.

Nevím, co bych dělala, kdyby mi zpívání nevyšlo. Možná bych se stala učitelkou v mateřské škole. Měla jsem vždycky moc ráda děti, proto jsem vystudovala střední pedagogickou školu.

Šlo to, i když o některé hezké věci jsem přišla. Ve škole jsem hodně chyběla, měla jsem individuální studijní plán a žila spíš dospělácký život.

Když jsem se dostala do SuperStar, chodila jsem do devítky na základce a celá třída mi držela palce. Na střední už to bylo jiné. Učitelé byli sice fajn, ale spolužáci se ke mně moc hezky nechovali. Brali to tak, že se ulejvám. Viděli jen, že nejsem pravidelně ve škole, ale nedocházelo jim, že se musím všechno doučit z cizích zápisků, nikdo mi nic nevysvětlil. Měla jsem ve třídě jedinou kamarádku, která byla rozumná.

Moc ne. Spolužáci ani nevěřili, že jsem cikánka. Řekli mi třeba - hezky voníš, ty přece nemůžeš být cikánka. Sice to měla být pochvala, ale zároveň je z toho vidět, jak mají lidi cikány zafixovaný.

Média ukazují Romy ve světle, které není příliš lichotivé. Když pak bílý potká Roma, který je slušný a vzdělaný, nemůže tomu uvěřit.

Doba se přitom posunula, Romové jsou taky vzdělaní, čistí, umějí být velmi slušní. Jsem ráda, že mám spoustu takových skvělých Romů kolem sebe. Můžou být někdy i příkladem české majoritě. Doma mají kolikrát naklizeno víc než bílí. (odmlčí se) Díváte se na Výměnu manželek?

Tam je dobře vidět, jak lidi žijí, Romové i Češi. Mám ten pořad ráda, je to pro mě relax. Ale taky se u toho někdy vynervuju, když vidím, jak hrozně se tam některé rodiny starají o děti. Špatně je mi pak z toho.

Ale co je podstatné - už několikrát se natáčelo v romských rodinách a tam se ukázalo, jak můžou být Romové čistotní. Za to si toho pořadu cením, i když je komerční.

Sama bych se výměny nezúčastnila, nenašla bych k tomu odvahu. Aby se celý národ díval, jestli mám vytřeno za pračkou? To ne. (směje se)

Třeba. Ale víte, proč ty předsudky existují? Svoji roli hrají už zmíněná média, ale potom jsou tu taky Romové, kteří nežijí tak, jak by se žít mělo. Když se projdu Brnem, vidím občas ty extrémy, ušmudlané romské děti, které žebrají peníze a není o ně pořádně postaráno.

Bylo by potřeba zabývat se romskými osadami a ghetty, rozpustit je a jejich obyvatele rozmístit mezi slušné lidi, aby viděli, jak se dá žít. A aby pochopili, že základ je vzdělání.

Jak by potom jejich děti nastoupily do školy mezi ostatní slušné děti ať už bílé, nebo romské, přizpůsobily by se a přetrhnul by se ten špatný koloběh. Jenže takové řešení vyžaduje spoustu energie a peněz. Nikomu se do toho nechce investovat.

Možná jsou ti Romové v osadách šťastní, je jim tam dobře, vždyť ani nic jiného neznají. Ale není správné je tak nechávat. Vychovají děti, které se jednou vydají stejným směrem jako jejich rodiče, a ten problém nikdy nezmizí.

Měla jsem štěstí, že mi rodiče předali správné hodnoty, a přála bych to všem.

Soudržnost. To, jak to má naše rodina, je až extrém. Jsme spolu furt, pořád se navštěvujeme. Nemám den, kdy bych nezavolala mamce. Nemám den, kdy bych nemluvila s taťkou. S babičkou si taky pořád volám. Jsme prostě rodina. Bereme to tak, že nic důležitějšího v životě není. Jsem za to strašně ráda.

Občas mi řekne kamarádka - ty jo, já bych nevydržela takhle dlouho s mamkou. To s ní jsi skoro každý den? A já na to říkám - to je, co? To je super, viď? Tak běž dneska taky pozdravit svoji mamku a řekni jí, že ju máš ráda! Však to je krásný, ne?

Naopak mi připadá smutný, když se děti a rodiče rozdělí. Děti si myslí, že by se měly osamostatnit, to je v pořádku, ale máma a táta jsou v životě přece pořád důležitý, ne?

Mamka pracuje už patnáct let ve výrobě počítačových serverů. Vstává na směny v půl šesté a chodí domů v půl sedmé, tři dny v týdnu, někdy čtyři. Hlídá Ruminku, když má volno, ale taky jí dopřeju odpočinek. Je mi líto, když vidím, že je unavená, chci, aby si oddechla.

Tatínek pracuje v Muzeu romské kultury v Brně jako auditor. To znamená, že přehrává různé nahrávky, které souvisejí s historií Romů, třeba vzpomínky z války, z romského holocaustu. Stane se, že přijde z práce a nemá náladu, řekne - dneska jsem brečel. Někdy jsou to smutné věci, když poslouchá, jak lidi vzpomínají, co hrozného zažili.

Myslím, že jinak je to moc hezká práce, pořádají různé výstavy. Je to jediné romské muzeum v Česku. Pracoval v něm dokonce i můj dědeček, patnáct let v recepci. A babička tam zase provádí lidi výstavou. Občas má na sobě dokonce romský kroj.

Asi ji do toho nebudu tlačit. Ani já neumím kdovíjak. Sice rozumím a občas mluvím, ale ne úplně dobře. To můj taťka, ten mluví romsky plynule. Děda taky mluví pěkně.

Ségra, ta zase vůbec, té se vždycky smějeme, že nerozumí, ani když se řekne romsky něco úplně jednoduchého. Mamka je napůl Češka, romsky rozumí.

Někdy mě zamrzí, že neumím tak dobře, chtěla bych mluvit víc. Je to krásný jazyk, i v muzice je romština krásná.

Ne. (důrazně) My jsme ti moderní Romové. Už je nová doba. Dřív to tak bylo a někteří to tak asi pořád mají, třeba olašští cigáni, ti hodně dodržují romské zvyky. My sice taky udržujeme zvyky, ale nezasahujeme do života dospělého dítěte.

Moji rodiče jsou spolu celý život, dvacet devět let, ale ani oni svatbu neměli. I když taťka by si teď mamku chtěl vzít, říká to. Už nějakou dobu totiž žijeme jako křesťané intenzivněji než dřív, nejvíc taťka, ten nás k tomu přivedl. Jsem za to ráda, víra mi dává klid na srdci i na duši.

Mám v telefonu staženou Bibli, aplikaci, ukazuje se mi tam každý den jiný verš, který si přečtu. Často sedí přesně k tomu, co právě ten den prožívám.

Počkejte, schválně se podívám, co je tam dneska. (hledá v telefonu a pak čte) „Neboj se, já jsem s tebou, nestrachuj se, já jsem tvůj Bůh. Posilním tě a podpořím, podepřu tě svou spravedlivou pravicí.“ To je hezký, ne? Nemáme se ničeho bát, všechno bude dobrý. To je potřeba vědět, hlavně v dnešní době.

Ale zpátky k té svatbě... V církvi se svatba bere jako důležitá, proto ji taťka začal řešit. Ale samozřejmě ani v tomhle nejsme žádní extremisti.

No právě! Sjede se na ni třeba pět set lidí. Když se u nás dělá svatba, musí to být se vším všudy. Romské svatby jsou nezapomenutelné.

Chtěla bych, aj nechtěla. Když si uvědomím, kolik je kolem toho starostí... Ve výsledku si to nevěsta sice snad užije, ale zároveň musí řešit tolik věcí...

Partner svatbu nechce. Říká, že si vztah nepotřebuje potvrzovat svatbou. Pro mě svatba znamená ujištění, že je ten vztah na pořád. (odmlčí se) To se stává, že nemusíte mít stejný názor s partnerem.

Řekla jsem si, že už svůj partnerský život nebudu veřejně řešit. Každý může mít období, kdy na tom není dobře nebo kdy mu to ve vztahu nefunguje. Kdybych mohla vrátit čas, už bych ten post o rozchodu na Instagram nenapsala.

Nebylo mi příjemné, že se to pak všude řešilo. Bulvární fotografové na mě čekali před domem, schovávali se za auta. Kdykoli jsme vyšli z domu nebo jsem domů přijela, tak tam někdo z bulváru byl.

Média z naší krize žila, ale nezlobím se na ně, byla to moje chyba. Rozhodla jsem se, že ať už to teď mezi námi je a bude jakkoli, nebudu o tom veřejně mluvit.

Ruminka je to jediné, co teď na Instagram ze soukromí dávám. Kromě toho se moji fanoušci mohou těšit na novou desku, o níž jsem zatím nikde nemluvila. Ani dnes nechci být konkrétní, prozradím jen, že ji chystám a že to bude doufám krásné překvapení.

Snažím se soustředit na pozitivní věci. Těší mě, že Ruminka dělá radost nejen mně a mojí rodině, ale prostřednictvím Instagramu taky spoustě dalších lidí. Když tam jeden den nedám video nebo fotku s Ruminkou, už mi chodí zprávy: „Kde je Ruminka? Nám je po ní smutno.“ Ruminka vždycky zlepší den.

A na to je potřeba se v životě soustředit - na věci, které vám dělají radost, z kterých jste šťastní. A ne na věci, které jsou negativní nebo vás štvou. Když ze svého života odstraníte, co vás dělá smutnou, začnete najednou volně dýchat a žít. Takhle to mám teď v životě nastavené.

Může se vám hodit na Zboží.cz: