Monika Babišová: Ženská ve čtyřiceti je podle mě na vrcholu

Pamatuju. Bylo mi osmnáct, právě jsem dokončila střední školu a nastoupila v Lovosicích v Lovochemii jako sekretářka obchodního ředitele. Zaučovala mě starší paní, která na té pozici končila. Upozorňovala mě, že přijede Babiš a že je to morous, co se vždy přižene a sotva pozdraví. A že všichni radši zalezou, protože se ho bojí. Čekala jsem, co tedy nepřijde za monstrum, ale přišel dobře oblečený usměvavý byznysmen, který mě pozdravil a se kterým jsme si podali ruku.

Vůbec.

Nemůžu říct, že bych z něj padla na zadek. Ale je to pěkný chlap, měl charisma a byl mi sympatický.

Věřím. To, že jsme se s Andrejem potkali, asi nebyla úplná náhoda.

Ano. Ale ne předtím, než jsem potkala Andreje. Až po delší době, to jsme už bydleli v Praze. Byla jsem u takových, co se netrefily, ale mám dvě, ke kterým chodím, protože jim to vychází. Většinou to ale vyplyne až časem, takže na to i zapomenu. Ale zrovna nedávno jsem si vzpomněla, že mi kdysi kartářka řekla, že si mám dát pozor na kolegu z Francie, se kterým spolupracuji, že to nebude úplně růžové. A teď se skutečně ukázalo, že je problematický.

Asi jsem ho trochu strhla. Ne že by tomu stoprocentně věřil, ale poslechne si to. Za zkoušku člověk nic nedá a pak se ukáže.

Určitě. Byla jsem asi naivní a měla jsem nějaká očekávání, nějaké ambice. Ale postupem času to zanikalo, protože jsem si uvědomila, že vedle Andreje by to nebylo ideální. Pokud máte muže, co hodně pracuje a je často pryč, a vy s ním máte děti, někdo musí zůstat doma. Došlo mi, že já svůj byznys asi nerozjedu. A když jsem později viděla, jaké má starosti a jak nemůže někdy v noci spát, řekla jsem si, že je to i dobře.

Odříkáním, to asi nejvíc. Jsem dost často sama s dětmi. Starám se o ně, vařím, uklízím, chodím po doktorech, domácnost je celá na mně. Víkendy sice trávíme všichni spolu, ale jiná rodina si vyjede někam na chatu a chodí společně do lesa a na procházky, kdežto u nás Andrej zaleze, pracuje nebo má pracovní schůzky. My s dětmi máme svůj program. Míváme společné obědy, ale pak se zase rozdělíme. Dohromady trávíme jen dovolené, kde Andrej taky pracuje, ale ne tolik. Tak to je ta daň a to málokdo vidí.

Je. Ale na druhou stranu už jsem si na to zvykla. Kdyby nám zničehonic věnoval víc času, bylo by to možná těžké. Když má někdy tendence začít organizovat rodinu, vzniká chaos, protože my už máme své zajeté koleje.

Vedle Andreje ano, protože on je velmi pracovitý. Vlastně se to jen zhoršuje (směje se) a už dlouho je to tak jako teď. Když jsme spolu začínali a on budoval firmu, nebylo to tak náročné. Někdy jsme spolu chodili i přes týden na procházku, do obchodu nebo do restaurace. Dneska na procházky už téměř nikdy nechodíme. A že bychom spolu někam vyrazili odpoledne po práci? To tedy ne. To spíš chodíme na společenské akce.

Hodně špatně. Nemám to ráda. U focení nejsou jen fotografové, kouká na mě spousta lidí a já nevím, jak se mám tvářit. Když se směju chvilku déle, bere mě křeč, a to do objektivu není to nejlepší. Ale nikdo z fotografů ani novinářů na mě nebyl nepříjemný.

Snad ne. (směje se) Všude jsem narazila na profesionály. A už jsem si zvykla i na kritiku módní policie. Vždy jsem se snažila podle mého úsudku oblékat dobře a dělám to stejně tak i dál. Jenže se nikdy nezavděčím všem a vždy se najde někdo, kdo mě pomluví, takže jsem teď i trochu polevila. Dřív jsem si obvykle před společenským večerem dělala starost třeba s vlasy, dnes je někdy jen stáhnu do culíku a hotovo.

Ano, bylo to svobodnější. Nebyli jsme pod drobnohledem. A nikdo si mě ve společnosti nevšímal.

Ano, rozmlouvala.

Přesně tak. A to mě někdy mrzí. Někdy je v tom trochu sobecký. Na druhou stranu ho chápu, díky tomu, co dokázal v byznysu, viděl českou politiku z druhé strany a v určitém momentu si řekl, že s tím chce něco udělat. Částečně v tom určitě byla i osobní ambice.

To pochybuju. Ale jako premiéra si ho představit dovedu.

Je hospodář. Šetřivý, to zní spíš pejorativně. On šetřivý je, ale není skrblík. A já myslím, že to je přirozené, každý se doma snaží hospodařit co nejlépe s tím, co má. A Andrejovi je líto, že náš stát takhle nefunguje.

Snažíme se jim to dávkovat. Nekupujeme jim vše, co si přejí. S novým mobilem si musí počkat na Vánoce nebo narozeniny. Nedostanou je hned, když si řeknou. Není to ale tak, že bychom jim to úplně odepřeli. V tomhle směru je asi trochu rozmazlujeme. Trochu těžké je to třeba s dovolenými. Andrej je v dobrém postavení, vydělal si peníze, a když jede odpočívat, můžeme si dopřát určitý luxus, ve kterém bude mít stoprocentní servis. Ale děti, když pak jedou na školu v přírodě do obyčejného hotelu, jsou z toho trochu vedle. Nicméně jsem ráda, že vidí, jak se žije normálně, že si udržují kontakt s běžnou realitou.

Pokud se to stalo, pak jsem to byla určitě já, protože jsem ta přísnější. Andrej je rozmazluje víc. Myslím ale, že tím kompenzuje nedostatek času a to, že se jim nemůže věnovat tak, jak by si přál. Tak jim rád dopřeje, ale podle mě je to v míře.

Taky já. Většinou. Ženy asi prostě musí být většími diplomaty. Ale samozřejmě Andrej taky dělá kompromisy, bez toho to nejde.

Zbude, ale musím si ho vydobýt. Všimla jsem si, že někdy začnu mluvit a Andrej mě vydrží poslouchat tak jednu větu. Pak začne esemeskovat a na závěr se zeptá: Cos říkala? Ale když už je toho moc, zasedneme za stůl a diskutujeme. To mě poslouchat vydrží.

Andrej je hodně citlivý. Nedává to na sobě znát, ale má velké sociální cítění. Problémy doma řeší, až když propuknou. Dokud si jen stěžuju, nechává to být. Ví, že snesu hodně. Ale pak je vichřice.

O cokoli. (směje se)

Jsou to blbosti. Poslední dobou se ani nehádáme, máme málo času a jsme si vzácní. Ale dřív to bývalo i kvůli dětem. Každý jsme měli jiný názor na určitou situaci a řešili bychom ji nejraději taky každý jinak.

Bylo to poměrně nedávno a byla to panenka. Zúčastnili jsme se s Andrejem dražby panenek pro UNICEF. Asi nepočítal s tím, že darujeme tolik, takže tu jednu, kterou jsem měla ještě vyhlédnutou, už nechtěl. Mně se ale moc líbila, byla taková zvláštní, od Báry Nesvadbové, s fejetonem, který jí napsala na pláštík. Andrej si myslel, že už jsme utratili dost, tak jsem si ji vydražila sama za sebe. Tak to byl luxus za 101 tisíc.

Setkávám se s tím. Většina žádostí je potřebných a jsou k breku, ale někdy nad nimi zůstává rozum stát. To pak odpovíme, že se to vymyká náplni naší nadace.

Například plynová přípojka k domu. Rozvedená paní na to neměla peníze. Jistě, je to těžké. Ale není to krizová situace. Tam peníze nedáme.

Zejména samoživitelkám. Vzniklo to tak samo, protože od nich chodilo žádostí nejvíc. Ty ženy, co nedostávají alimenty, jsou na pokraji bídy, často nemají kde bydlet, nemají peníze na to, aby dětem platily třeba obědy ve škole. Pokud je matka nemocná nebo má postižené dítě, je to neřešitelné. Andrej posílá celý svůj poslanecký plat na tento fond. Což samozřejmě nestačí. Pomáháme i rodinám s handicapovaným dítětem a sociálně slabým.

Moc. Ale myslím, že by se tak měl chovat každý, kdo má víc peněz.

Jednoznačně. Jistě, jsou i muži samoživitelé, ale to je ojedinělé. Málokdo bere v potaz, že i když je žena ohodnocena stejně jako muž, což často není, pořád je péče o děti na ní. To ona je s nimi doma, když jsou nemocné. A po práci ještě pořád muž odpočívá, kdežto žena dělá s dětmi úkoly a vede domácnost.

Snažím se, ale moc se mi to nedaří. Obě moje děti jsou zvyklé na to, že za ně většinu věcí uděláme. Doufám ale, že se to změní. Mají zvířata, pejska a nově i králíka. Takže mají povinnost se o ně starat samy. Jakmile by přestaly, dáme je na farmu, naštěstí máme tuto možnost. Ale děti je milují, starají se o ně a poctivě vynášejí bobky.

Je hodně šikovná, ale to nebude po mně. To bude po Andrejově babičce, která byla slovenská národní umělkyně, sochařka. Vivien chodí na keramiku a krásně maluje. Ve škole ji chválí, ale taky miluje zvířata a chtěla by být veterinářka. Zatím se to mění, tak uvidíme, kam se vydá.

Ten se určitě neztratí. Povahu má hodně po svém tatínkovi.

Už tím, že hodně cestujeme a že obě studují britskou školu, mají otevřené dveře ven. Budou si moci vybrat, kde budou chtít studovat. Dcera už teď hlásí, že bude maturovat v angličtině a francouzštině.

Jezdili jsme tam na dovolenou a moc se nám tam líbilo. A tenhle dům mi doslova učaroval. Koupili jsme ho, začali tam trochu podnikat, dnes tam mám i nějakou práci. Je to takový druhý domov.

Ano. Přišlo to úplně přirozeně, když jsem zařizovala náš dům v Průhonicích. Panu architektovi se to líbilo, říkal, že ženy, co se hezky oblékají, dokážou hezky zařídit i interiér. A já měla tu možnost se do toho pustit. Zrekonstruovali jsme pak pár dalších domů a já měla prostor se realizovat.

On tam občas jezdí. Dřív pracovně, teď taky, ale s vládou. Máme tam byt, který jsem taky zařídila. Nicméně od té doby, co mu umřela maminka, už tam nejezdíme tak často.

Politiku jsem moc nesledovala. Ale myslím, že se to teď malinko změnilo, vzniklo nové hnutí, je tam pár nových lidí, snad je to otevřenější.

Já nejsem tak urputná. Něco si vytyčím, chvíli mě to drží a pak to zase přejde. Většinou cvičím přes léto a pak to vzdám. A on na to teď taky nemá čas. Nedávno jsme řešili, že teď jí víc než dřív, protože pořád musí sedět na vládě. A přibral, chudák. To je opravdu oběť a v jeho případě obzvlášť, protože dřív si přivstal i v pět, aby mohl ráno hodinu cvičit, což teď nejde.

Andrej mi slíbil, že se to změní. Že z politiky odejde, až to v ní dovede do bodu, kdy si bude jist, že to může předat dál. A že půjde do důchodu.

To ne, ale pracovat budu. On taky nebude pořád doma. To byla moje první otázka, protože je mi jasné, že při našich temperamentech spolu nemůžeme být čtyřiadvacet hodin. Uklidňoval mě, že bude mít pořád nějaké aktivity, kupříkladu že začne hrát golf.

Každý rok je to stejné. Poslední sobotu před Štědrým dnem máme každoročně velký rodinný oběd, kam se sjedou i Andrejovy první děti s rodinami, jeho dcera už má malé děti, a taky moje matka a moji sourozenci s rodinami. Štědrý večer jsme trávili jen s našimi dětmi a pak jsme odjeli na hory.

Celkem dobře. Každý den spolu na kávu nechodíme, ale vycházíme hezky. Dceři jsem teď navrhovala vybavení jejich nového domu. Syna moc nevídáme, nežije v Praze, studoval na pilota a hodně cestuje.

Jsem se svým věkem smířená a ženská ve čtyřiceti je podle mě na vrcholu! A že mám nějakou tu vrásku? Aspoň je vidět, že mám něco odžito!

Hlavně bych si přála, abychom byli všichni zdraví, aby se Andrejovi dařilo v práci a aby dosáhl toho, o co usiluje. A pak mám takové malé soukromé přání, chci přestat kouřit, i když nekouřím moc. O minulých Vánocích jsem trochu začala, tak jsem si řekla, že o těch letošních s tím seknu. Rok stačil.