Článek
Na letních scénách divadla Studio DVA vás diváci mohou vidět hned ve dvou komediích. Překvapuje vás, že vám nabízejí velké činoherní role?
Překvapuje. A taky mě překvapilo, jak mě Patrik Hartl, autor a režisér Lovců bobrů, při zkoušení chválil. On je velmi specifický režisér, přísný, koncepční, má jasnou a konkrétní představu, jak to má vypadat.
Pro mě to je osvobozující, jasné mantinely jsou pro mě mnohem snazší, než když je musím sama hledat. Doufám, že budu moct ještě s Patrikem zkoušet. Nevychytal mě pro zkoušení Bobrů v úplně šťastném období, byla jsem vyčerpaná z natáčení Tváře, dvě malé děti, spoustu dalších starostí…
Jak vám jde učení činoherních textů? Dovedu si představit, že u těch písňových vám pomáhá melodie.
Texty jsou pro mě nejtěžší součást toho, co dělám. Obecně se je špatně učím. Extrém pro mě byla Tvoje tvář má známý hlas. Jsem pyšná na to, že jsem všechny interprety zvládla v jejich původních tóninách, ale s texty to bylo horší, a bylo jedno, jestli byly české, nebo anglické. Bylo to i kvůli únavě, protože se učím v noci, když uspím děti.
Není to taky tím, že toho děláte hrozně moc?
Ne, moje debilita na texty nesouvisí s tím, kolik toho dělám.
Neříkáte si přece jenom, že byste měla zpomalit?
Tahle branže je specifická tím, že nikdy nevíte, co bude. Že budu zkoušet Lovce bobrů, jsem třeba věděla dva roky. Do toho jsem ale vloni na podzim dostala nabídku do Tváře a na jaře moderování pořadu o svatbách, které Prima uvede po prázdninách. K tomu ještě přibyly koncerty přeložené z covidového období a několik představení Noci na Karlštejně. Postupně se to nakupilo, takže toho mám teď hodně. Nic z toho, co dělám, nešidím, šidím jen sama sebe a už začínám být hodně unavená.
Naštěstí po zbytek léta dělám věci, které už umím, nemusím se nic učit a stresovat se tím. Vím taky, že příští rok nechci a nebudu nic nového zkoušet. Snažím se veškerou práci podřizovat klukům. V srpnu jsem si udělala volno, pojedeme s kluky a mamkou na Krétu. Pak s nimi budu na naší punkové chalupě.
Proč punkové?
Protože je před rekonstrukcí. Doufám, že v září seženu všechna povolení a začneme na tom dělat. Chalupa je v památkové zóně, a památkáři se tak vyjadřují ke všemu. Dům zdaleka žádná památka není. Potřebuje novou střechu, nová okna. Chtěla bych tam mít pec a tepelné čerpadlo, abych tam mohla jezdit celoročně. Plánuju, že tam budu v důchodu žít.
V letošní pěvecké show Tvoje tvář má známý hlas jako americká popová hvězda Lady Gaga.
To plánujete hodně dopředu.
Mám to vymyšlené, že až budou kluci velcí, budou mít hořejšek a já budu bydlet dole.
A dole budete sama?
Takhle daleko jsem v tom vymýšlení nedošla. Po svých zkušenostech vím, že tyhle plány život rychle mění. Bylo by to hezké, ničemu se nebráním, ale nechci už být zklamaná.
Když už jsme u tohoto tématu: jak máte s bývalým partnerem (hokejista a kondiční trenér Tomáš Horna) rozdělenou péči o syny?
Kluci jsou s tatínkem jednou za čtrnáct dnů o víkendu a dvakrát v průběhu týdne. Takhle jsme se původně dohodli, ale Tomáš u soudu požádal o střídavou péči. Nemyslím si, že by to bylo v našem případě přínosné. Musím ale nechat rozhodnout soud.
Myslela jsem si, že přítel je hodný kluk, který naletěl finančním spekulantům. Jediný, kdo naletěl, jsem byla já.
To obvykle nějakou dobu trvá, takže budete žít v nejistotě…
Já už v nejistotě žiju mnoho let, nějaký čas navíc mě nezabije. Přála bych si, aby to, že jsme se s partnerem rozešli, mělo na kluky co nejmenší dopad. Chci, aby moje děti byly šťastné. Udělám pro to všechno. Mám zájem na tom, aby kluci měli s tátou hezký vztah, těšili se na něho.
Proč váš sedmiletý vztah skončil špatně?
Protože jsem odmítala vidět věci, které jsem vidět měla. Myslela jsem si, že to je hodný kluk, který naletěl finančním spekulantům. Jediný, kdo naletěl, jsem byla já. Až vloni mi došlo, že žiju s někým jiným, než si myslím.
Tělo mi dávalo všemožně najevo, abych se už probrala. Nemohla jsem třeba po porodech zhubnout. Teď už vím proč. Žila jsem ve stresu a tělo se vůči němu „obalovalo“. Začala jsem trpět i očním ekzémem. Když jsem to rozsekla, zhubla jsem bez větší námahy dvacet kilo, zmizely i další potíže.
Jste zkušená profesionálka, pozorovala jste, že se drama kolem vašeho partnerského rozchodu nějak projevuje na vašem pracovním výkonu?
Tahle profese má tu výhodu či nevýhodu, že všechno, co zažijete, se v ní odrazí. Stávalo se mi, že když jsem začala zpívat, hodně lidí začalo brečet. Cizích lidí. Takže asi ano, emoce na diváka dopadají. Všechno se mi obtiskuje v hlase. Když jsem na začátku prázdnin měla koncert k otevření Letní scény divadla Studio DVA, znovu jsem se setkala v publiku s dojetím.
Monika Absolonová
V showbyznysu se pohybujete bezmála třicet let a stále stoupáte vzhůru. Čemu to přisuzujete?
Troufnu si říct, že jsem hodně pracovitá a energická. Byla bych taková, i kdybych dělala cokoli jiného. Z nezdaru se nehroutím, v práci ani v životě. I když mi je ouzko.
Toho, že mám hodně práce, si hrozně vážím. Nečekala jsem, že o mě někdy bude takový zájem. Mám ovšem za sebou období, kdy mě nikdo nechtěl. V roce 1993 mě objevil Michal David, o rok později jsem už vydala druhou desku.
Pak jsem se ale plácala odnikud nikam. Zachránilo mě Slovensko, kde jsem vystupovala v Krysařovi a Draculovi. Nebýt Slovenska, musela bych začít dělat něco jiného. Na nájem jsem si chodila půjčovat k mamce. Zlomilo se to v roce 2002 muzikálem Kleopatra, kde jsem začínala jako třetí alternace. Postupně jsem se vypracovala, krůček po krůčku.
Kdo ve vás objevil činoherní herečku?
První činoherní roli, vlastně dvojroli, mi dal režisér Filip Renč v muzikálu Rebelové, pak mě oslovili do Noci na Karlštejně. Eliška, kterou jsem hrála, má jedinou písničku, a to je Lásko má, já stůňu. Jinak mluví. Byla jsem tenkrát dost vyděšená, protože jsem stála na jevišti s pány Brzobohatým, Kostkou, s Pavlem Rímským, Petrem Štěpánkem.
Na to konto mě oslovil divadelní spolek Háta, s nimi jsem vystupovala asi ve třech představeních. Už s nimi nehraju, protože to jsou převážně zájezdová představení, ale když je průšvih, zaskočím.
Vaší domovskou scénou je divadlo Studio DVA. Jak jste se tam dostala?
Šéf divadla Michal Hrubý mě viděl ve Funny Girl jak v Ústí nad Labem (za výkon v titulní roli získala před deseti lety Cenu Thálie), tak v Ostravě a nabídl mi, že když budu chtít Fanny Briceovou hrát v Praze, obsadí mě. Hrajeme to doteď. Mezitím jsem si tam zahrála i Evitu.
Na koncertech mi je dobře, vím, že tam chodí lidé, kteří mě mají rádi, proč by si jinak kupovali lístek.
Před dvěma lety jsem dostala činoherní příležitost v komedii Duety. Jsem na jevišti s Filipem Blažkem a jsem tam s ním šťastná.
Jak vysoko míří vaše herecké ambice?
Pro mě je nejpodstatnější, aby lidé, kteří na nás přijdou, toho nelitovali. Aby si nikdo neřekl: „Teda, to jsem měl radši zůstat doma.“ Zvlášť v dnešní době, kdy každý šetří peníze i čas.
Před každým představením jsem ve stresu, nechci lidi zklamat. Na koncertech mi je dobře, vím, že tam chodí lidé, kteří mě mají rádi, proč by si jinak kupovali lístek. Je tam pokaždé hezká atmosféra.
Boom! Band Jiřího Dvořáka nebo pianista Ondřej Hájek, kteří mě doprovázejí, jsou ze mě na mrtvici, protože mluvím mezi písničkami dost nekoordinovaně, a nikdy nevědí, jak to bude dlouhé. Musí být pořád ve střehu, kdy zmlknu a začnu zase zpívat.
Jako moderátorka jste se před deseti lety zapsala v televizní soutěži Taxík…
Úplně poprvé jsem v nějakých šestnácti moderovala s Vítkem Pokorným pořad Kontakt. Vůbec nechápu, že mi něco takového svěřili. Celé jsem to prosmála jako jelito. Hrůza.
Nemám problém mluvit, ale jak stojím na pódiu před mikrofonem, mám pocit, že neumím ani skloňovat.
Od Heleny Fibingerové jsem dostala v roce 2006 nabídku moderovat Atleta roku. Vzala jsem tam i Aleše Hámu, první rok s námi moderoval ještě Roman Vojtek. S Alešem jsme to dělali dvanáct let. Aleš mě pak zase doporučil na Taxík.
Začaly se neskutečně kupit nabídky od různých televizí, ale odmítala jsem to, protože jsem se jako moderátorka vůbec necítila, stresovalo mě to. Jak vidíte, nemám problém mluvit, ale jak stojím na pódiu před mikrofonem, mám pocit, že neumím ani skloňovat. Bojím se, že popletu jméno, pořadí…
Přesto budete na Primě již brzy moderovat pořad o svatbách.
„Já, rozvedená, s dvěma nemanželskými dětmi? To nemáte vhodnější kandidáty?“ ptala jsem se. Prý ale že jsem empatická.
Co si myslíte ve dvaceti, si nemyslíte ve třiceti, a ve čtyřiceti se to může docela změnit.
Zatím to ale je fajn. Setkávám se s páry i jejich rodinami. Je fakt, že babičky, které by před kameru nešly, se se mnou osmělí a začnou vyprávět. Točili jsme nejrůznější svatby v nejrůznějších lokalitách. Zažila jsem krásná setkání s lidmi, s nimiž bych se jinak nepotkala. Vybírám s nevěstou šaty, jsem svědkem žádosti o ruku, oznámení rodičům…
Je to hodně emotivní, pokaždé moc doufám, aby jim to vyšlo. Vím, co všechno se může v životě stát. Co si myslíte ve dvaceti, si nemyslíte ve třiceti, a ve čtyřiceti se to může docela změnit.
Anna Fialová: Mám pocit, že jsem Ivetě Bartošové porozuměla
Neříkala jste si při natáčení těch krásných okamžiků, že byste to ještě jednou zkusila? Krásné šaty, družičky, prstýnky…
Neříkala. Vdávala jsem se ve třiadvaceti a v šestadvaceti jsem byla rozvedená. Když mě tehdy Vašek (hokejista Václav Eiselt) požádal o ruku, řekla jsem si, že si ho musím vzít, protože si mě pak nikdo nikdy nevezme.
Mám štěstí na kamarády, kteří mě nikdy neopouštějí. Nevycházejí mi vztahy, ale přátelství ano.
Teď, po rozvodu mém a rozvodu mých rodičů, který nebyl vůbec pěkný, ambice takového druhu nemám. Když spolu lidé chtějí být, tak ať jsou, bez ohledu na to, jestli mají papír, nebo ne.
Díky tomu pořadu ale chápu, že pro někoho je sňatek naopak extrémně důležitý. Až mě to překvapilo. Já to tak ale necítím. Kdybych byla vdaná za tátu kluků, měla bych teď nejspíš problémy, ze kterých bych se asi nevzpamatovala.
Ke komu se v těžkých chvílích obracíte?
Mám štěstí na kamarády, kteří mě nikdy neopouštějí. Nevycházejí mi vztahy, ale přátelství ano. Kamarádku Kačenku mám od svých čtrnácti, Rudu Kubíka skoro stejně.
Je jich víc, procházíme spolu celým životem, nikdy jsme neztratili kontakt. Můžu být s nimi otevřená, přirozená.
Vždycky jsem to byla já, kdo se ve vztahu musel o vše postarat. Byla jsem živitel, organizátor.
Zrovna dneska jsem byla s jedním kamarádem, se kterým se známe přes dvacet let. Znám i jeho ženu, syna. Říkal: „Móňo, v ničem ses nezměnila, jen že se k tobě musím objednávat.“ To je jeden z důvodů, proč příští rok nechci nic nového zkoušet. Chci být víc v kontaktu s lidmi, na kterých mi záleží.
Monika Absolonová
Já nikdy nebyla upnutá na kariéru. To, že zpívám, je v podstatě důsledek neúspěšných vztahů. Kdybych potkala fajn chlapa, který by řekl, že se postará o mě a o rodinu, ať zůstanu doma a starám se o domácnost, tak jsem doma, vařím a nikam se necpu. Nic takového jsem ale nezažila, vždycky jsem to byla já, kdo se musel o vše postarat. Byla jsem živitel, organizátor. Aniž by to byl můj cíl.
Během covidu jste nastartovala další profesi, stala jste se influencerkou na Instagramu. Mám na mysli vaše kuchařská videa.
Vařím ráda, ale když mě oslovil jeden obchodní řetězec, pochybovala jsem, že by se na to někdo koukal.
Během covidu jsme začali s mým manažerem a hlavně kamarádem Tomášem Přenosilem vařit u mě doma, jednou týdně. Byla to pro mě v tom období jediná práce, jediný kontakt s lidmi a taky jediný zdroj obživy.
Překvapivě se to na Instagramu chytlo a jsem prý nejúspěšnější influencer onoho obchodního řetězce. Na každý díl se kouká v průměru 130 tisíc lidí. Vařím podle sebe, oni mi dodávají svoje výrobky.
Dostala jsem už nabídky na kuchařky, ale na to fakt nemám kdy. Překvapilo mě, kolik na to kouká mých kolegů, chválí mě a prý podle toho vaří. Dokonce to pak vyfotí a pošlou.
Co vy ráda jíte?
Jsem staromilec, když jdu do nějaké oblíbené restaurace a nemají to, na co jsem zvyklá, či změní jídelní lístek, úplně mě to vyvede z míry.
Stejně jako když u nějakého jídla očekávám, že bude chutnat, jak jsem zvyklá, a není to tak, jsem zklamaná. Když moje mamka, která je výborná kuchařka, slíbí, že udělá rajskou, mám jasnou představu, jak bude chutnat. Občas ji napadne, že bude inovovat, a to mě pokaždé naštve. Jsem prostě konzerva.
Od září budete mít doma školáka. Do jaké školy bude syn chodit?
Do normální běžné školy, kterou máme blízko. Mají tam rozšířenou tělesnou výchovu, což je moc fajn, on miluje fotbal. Chodil i do státní školky, stejně jako Matouš.
Když bude jeden nebo druhý extrémně chytrý, budu pracovat, abych jim jednou třeba zaplatila studium v zahraničí. Teď nevidím důvod dávat je do nějakých soukromých škol. Máme skvělou školku s úžasnými učitelkami, chodil do ní už můj mladší brácha. Modlím se, aby Táda takové potkal i ve velké škole a byl tam stejně spokojený.
Může se vám hodit na Zboží.cz: Až do nebes - Monika Absolonová, Muzikálové album - Monika Absolonová