Monika Absolonová: Nic víc, než co mám, už od života nechci

Stalo se to už zvykem. Začalo to u mé babičky, která je pekla skvěle, ale mně se vždycky zdálo, že tam dává málo rozinek a mandlí. Řekla mi, že když jsem tak chytrá, ať si to upeču sama. Tak jsem to udělala, ona mě pochválila a byla na mě dokonce pyšná. Začala jsem na šesti, postupně to přibývalo, teď jich peču osmnáct. Rozdávám je i kamarádům a kolegům, pravidelně jsem jednu o Štědrém dnu vozila na Bertramku Kájovi Gottovi a jeho rodině. On byl pro mě od dětství symbolem Vánoc. U nás se totiž každý rok o svátcích pouštěly jeho vánoční písničky, a když už jsem byla dospělá, nakoupila jsem všechny jeho vánoční desky a poslouchala je u stromečku, u kterého jsem bývala léta sama.

Když jsem chystala vánoční desku Až do nebes, radil mi producent, abych tam zařadila nějaký duet. „Jediný, s kým bych chtěla nazpívat vánoční duet, je Karel Gott, můj symbol Vánoc,“ řekla jsem. Jenže jsem si ho netroufla oslovit, zotavoval se právě z těžké nemoci. Pravidelně jsme si volali a on tehdy udělal tu „chybu“, že na konci jednoho hovoru řekl, že se těší na nějakou společnou věc. Já mu hned vyklopila, co bych si přála. Souhlasil! Kryštof Marek, který desku aranžoval, nám napsal duet Zlatý sníh. Myslím, že se Kájovi líbila.

Dokonce jsme si ji stihli dvakrát zazpívat na koncertech. Jednou na Kájově v Malostranské besedě a pak na mém vánočním v divadle Studio DVA. Ten se konal 23. prosince 2016. Nebylo jasné, jestli bude moct vystoupit, protože byl silně nachlazený, a tak jsem řekla divákům, že pro ně možná mám krásné překvapení. A Karel opravdu zazpíval. Dodnes se mi chce brečet, když si na to vzpomenu.

Druhý den jsem si u stromečku uvědomila, že mi je čtyřicet, stala jsem se zpěvačkou - tomuto mému snu se přitom všichni dlouho smáli - na mém koncertě vystoupil jen tak Karel Gott, a mám syna! Víc vlastně od života nechci. Byly to nádherné Vánoce. Stejně jako ty loňské, kdy jsem si přivezla z porodnice Matouše. Letos nám bude chybět babička i Kája. Jeho vánoční cédéčko si ale pustíme.

Jsem vánoční fanatik, těším se na ně celý rok a od doby, co jsou kluci na světě, je prožívám ještě víc. Vánoční výzdobu jsem ale dělala, i když jsem byla v bytě sama se psem, a brečela, proč tam se mnou někdo není. Teď jsem šťastná, když mám na tu výzdobu chvíli klidu.

Což je, až když děti spí. Můj partner (bývalý hokejista a kondiční trenér Tomáš Horna -pozn. red.) je tak laskavý, že mi krávoviny, které si navymýšlím, pomáhá realizovat. Jsou to naše šesté společné Vánoce, takže ho nezaskočí, když celý večer rozmotává vánoční světýlka, které se mi pokaždé podaří neskutečně zauzlovat.

Stromeček máme už od 5. prosince, vymysleli jsme to tak, že ho nosí Mikuláš s čertem a dárky pod něj pak Ježíšek. Bydlíme všichni i s bratrem v jednom domě, takže večeříme u mamky, pak zazvoní Ježíšek a všichni se jdeme k nám nahoru podívat, jaké dárky nechal pod stromečkem. Letos u nás strávil Štědrý večer i můj 92letý děda, který moc hezký zpívá, těšila jsem se, jak si u vánočního stromku spolu zazpíváme koledy.

Odmalička jsem ráda zpívala, byla jsem v Kühnově dětském sboru, ale v pubertě mi řekli, že mutuju stejně jako kluci a zpěvačkou nikdy nebudu. Šla jsem tedy na hotelovou školu. To, že jsem se zpěvačkou nakonec stala, byla náhoda.

Rodiče se kamarádili s Michalem Davidem, často se navštěvovali. Někdy ve třinácti jsem nazpívala písničku pro Studio kamarád, lidem se to líbilo, ale mamka další písně zakázala. V šestnácti letech se mnou Michal natočil dva demosnímky a nabídl je gramofonové firmě. Tam řekli, že to vydají, ale protože jsem nebyla plnoletá, potřebovala jsem souhlas rodičů.

Mamka souhlasila s podmínkou, že si ve škole nesmím zkazit známky a musím odmaturovat. Skončilo to tím, že jsem na tři čtvrtě roku skončila na kapačkách z celkového vyčerpání. Od sedmi byla škola, cesta tam mi trvala hodinu, ale vstávala jsem ve tři, protože od tří do šesti jsem se učila. Po škole, od čtyř do sedmi jsem se věnovala zpěvu, v devět přišla domů a musela pomáhat. Ale i tak mi v šestnácti vyšlo cédéčko, kterého se prodalo překvapivě hodně, a v maturitním roce jsem začala hrát v muzikálu Dracula.

Původně jsem chtěla být popová zpěvačka. Na konkurz na Draculu mě pozval skladatel Karel Svoboda, který mě někde slyšel zpívat. Začala jsem třetí alternací Nymfy, to znamená, že hrajete, když jsou všichni nemocní. Pak z toho byla třetí alternace Lorraine, což je hlavní ženská postava. Pak přišla Agnes v Krysaři, Eliška Pomořanská v Noci na Karlštejně, Mylady ve Třech mušketýrech, Angelika, Mona Lisa, Kleopatra, Marie Antoinetta, Mary Poppins, Evita, Funny Girl, tu jsem hrála dokonce ve třech nastudováních, za to v divadle v Ústí nad Labem jsem dostala Thálii.

Teď se dostávám do věku, kdy už hodně rolí nemohu a ani nechci hrát. Netoužím být v padesáti za diblíka. Lákala by mě zase Mary Poppins, kterou bych teď, když mám děti, hrála o to radši. Mám na ni krásnou vzpomínku: jako Mary Poppins jsem přelétala nad diváky, jednou seděli v hledišti moje babička s dědou, a moc mě dojalo, jak mi nahoru okouzleně mávali.

Na začátku ne, protože jsem všechno měla tvrdě vydřené a kolegové to věděli. Vystupuji v muzikálech od roku 1995 a opravdu se mi začalo dařit až v roce 2002 s Kleopatrou. Nebyla jsem žádná rychlokvaška. A hlavně si mě vybrali diváci. V Kleopatře jsem začínala jako třetí alternace, ale postupně začali lidé chodit na mě. Nikdy jsem s žádným producentem nechodila ani s nikým nejsem příbuzná. Opravdu jsem stoupala krok po krůčku. Byly roky, kdy jsem si k mamce chodila půjčovat na nájem. Nabádala mě, abych si už našla nějaké zaměstnání, které mě uživí.

Už ano. Za těch 26 let, co se v něm pohybuji, tam spousty lidí znám a vím, co od nich očekávat, komu se vyhnout nebo naopak za kým jít pro radu či pomoc. Hraji teď výhradně ve Studiu DVA, kde mi vycházejí vstříc, dělám s kvalitními režiséry a kolegy, doprovází nás živý orchestr. Proč by mě mělo slovo showbyznys pohoršovat? Z toho, čím jsem teď obklopená, vidím hlavně to dobré.

Nebylo to tak vždycky: kdysi jsem se cítila ublížená, zrazená, zneuznaná. Už ale nenaskakuju na vidle, nejsem v křeči, že něco musím dělat za každou cenu, protože jinak přestanu dostávat práci. Odešla jsem na mateřskou, když jsem byla na pomyslném vrcholu, bylo mi devětatřicet, věděla, že je docela možné, že se nebudu mít kam vrátit. Byla jsem vnitřně připravená, že budu dělat něco jiného.

Vím, že jsem pracovitá a učenlivá, určitě bych se uživila i v jiném oboru. Mám dvě zdravé děti, o co víc by mi v životě mělo jít? Ale musela bych si zpívat. Je to už moje fyzická potřeba.

Po jeho narození jsem si dala roční pauzu, vynechala tedy jednu sezonu v divadle. První vystoupení po tom bylo v lednu a šlo o koncert Karla Gotta v Malostranské besedě. Vykoupala jsem, nakojila, uložila, v sedm jsem sedla do auta a o půlnoci jsem na další kojení byla zpátky doma.

Bylo to fajn, jen ta poporodní kila… Je mi třiačtyřicet, už nejdou tak snadno dolů. Dala jsem si teď dva roky na to, abych se vrátila do „původnějšího“ stavu. Mému partnerovi to nevadí, v práci to nikdo nekomentuje, jediný, kdo to řeší, jsem já.

Chtěl by, ale já ne. Vadí mi, když mi radí. Cvičení a sportování si ani trochu neužívám, podstupuju to jenom proto, abych zhubla. Když mě Tomáš chválí, jak běhám nebo cvičím a povzbuzuje mě, mám chuť ho něčím praštit. Takže v rámci zachování našeho vztahu má zakázáno mě trénovat. Přitom vím, že všem mým kamarádům radí výborně.

Než jsem poznala prvního manžela (hokejista Václav Eiselt - pozn. red.), hokej mě vůbec nezajímal. Díky němu jsem to prostředí poznala a začala mít ten sport ráda. Po dvouletém manželství jsme se ale rozvedli. Tomáš je bývalý hokejista, teď je kondiční trenér u fotbalistů, takže koukáme i na fotbal. Ten mě ale vůbec nebaví.

Když mi bylo nějakých devatenáct, měla jsem za to, že rodina přijde automaticky. Vdávala jsem se ve třiadvaceti, protože jsem chtěla mít rodinu a děti. Tehdy to nevyšlo, manžel byl poněkud nevybouřený a já nebyla ochotná se s tím smířit, a tak jsem se soustředila na práci. Stala se z ní moje jistota uprostřed zhroucesnů. A takhle to šlo dál: pořád jsem hledala toho pravého, hrozně jsem se snažila, a i když jsem už věděla, že to ten pravý není, zaťala jsem zuby a nechtěla si to připustit. Jsem v tom asi po mamce, která taky měla pocit, že musí všechno vydržet. Skončilo to domácím násilím a dost hrozným rozvodem.

Když jsem se v sedmatřiceti rozešla s partnerem, se kterým jsem byla tři a půl roku, kamarádky mi říkaly, že jsem se zbláznila. Já ale věděla, že bych s ním nebyla šťastná, i kdybychom měli pět dětí. Řekla jsem si tehdy, že buď přijde dítě z lásky s někým, kdo ho chce taky, nebo prostě žádné mít nebudu.

A přišel Horna v kšiltovce, se kterým jsme si nemuseli vysvětlovat, co si od života přejeme. Je úžasný táta, a i když toho někdy máme plné kecky a večer občas vypadáme jako dvě trosky, rodinu si užíváme. Jsem vděčná osudu, že to takhle je.

Krásná činoherní role: v divadle Studio DVA začneme s Filipem Blažkem zkoušet hru Duety. Máme to proložené písněmi a mohu prozradit, že Filip bude zpívat.

Nepokládám se za herečku, když hraju nějakou činoherní roli, cítím se nevybitá a po představení si celou cestu domů musím zpívat. Doma ani ne, „přijde“ to na mě až s diváky. Je to pro mě i psychoterapie: dojímám se u toho, raduju, zbavuju se trápení. Kdybych to nemohla vyzpívat, udusila bych se.

Může se vám hodit na Zboží.cz: