Monika Absolonová: Nechci být tlustá nevěsta

Normálně, tělo si řeklo. Ale netrpěla jsem žádným obžerstvím, neměla šílené chutě, nejedla tři obědy. Jsem asi už stará matka. Doktoři mě uklidňovali, že je to normální. Zatím mám dole osmnáct kilo, ovšem donedávna jsem kojila a váhu moc neřešila. Teď to snad půjde rychleji, začala jsem chodit na hotjógu.

Člověk pořád něco hledá a neví co. Až po narození Tadeáše jsem pochopila, že to je on. S žádným partnerem ani v práci jsem nezažila takové štěstí, naplnění. Totálně mi převrátil život a určuje tempo.

Ostatní mámy si stěžují, že se s miminkem nevyspí a jsou v jednom kole, já paradoxně spím úžasně a celkově jsem se zklidnila. Asi mám štěstí, že je hrozně hodný. Dřív jsem byla pořád ve smyku a skoro si neužívala věci, jako je běžná procházka, nevšímala jsem si, že kvetou stromy, chumelí, svítí sluníčko…

Zdá se mi, že teprve s ním objevuju některé aspekty života. Baví mě dokonce i vařit. Jsem zkrátka šťastná.

Moc ne. Jedla jsem v poklusu – všechno a nepravidelně. Dnes se snažím o jistá omezení a výběr kvalitních surovin – a hlavně s rozumem. Jídlo je jedna z mála věcí, na kterých nešetřím.

A všichni tvrdí, že vařím výborně. Kamarádi často volají, co mám na plotně…

Mojí slabostí totiž je, že toho vždycky udělám hromadu. Dokonce jsem vážně uvažovala, že bych si otevřela restauraci. To by mě fakt bavilo, ale musela bych mít kolem sebe lidi, ne být zavřená v kuchyni. Dělala bych třeba tři jídla a přitom s nimi konverzovala. Koneckonců mám hotelovku, tak bych ji konečně uplatnila! I když opravdu vařit mě naučil až můj mlsný jazyk. Když mi někde obzvlášť chutná, vypátrám recept a pak ho zkouším doma.

Ano, já vím. Osobně bych byla raději mladší maminkou. Už řadu let jsem cítila tlak, že je na čase mít dítě, ale nebyl ten správný partner. Radili mi, že můžu jít na umělé oplodnění, ovšem já se zasekla, toho bych nebyla schopná. Chtěla jsem mít dítě buď z lásky, anebo vůbec.

Spíš bych se srovnala s rozchodem a dítěti to později vysvětila. Nejsem rozumový typ, hýbou mnou emoce. Abych se nestresovala, dala jsem si termín do 42 let. Pak bych to vzdala. Paradoxně když jsem se takhle uklidnila a přestala se k potomkovi upínat, potkala jsem Tomáše a nebylo co řešit.

To ani moc ne. Jen s bráchou – narodil se, když mi bylo jedenáct a já fungovala trochu jako chůvička. Jenže to už je dávno. Možná proto jsem při nakupování výbavičky nebrala nic, co se obléká přes hlavu. Bála jsem se, že malého nebudu umět obléknout. A byla jsem velmi překvapená, že to pak v reálu nebyl žádný problém. Příroda to umí neuvěřitelně zařídit.

Úžasný. Kdybychom mohli být doma zavření 24 hodin, je to super. Ne že bychom seděli jako hrdličky a nikdy se nepohádali, ale většinu věcí cítíme stejně, prostě jsme si sedli. A jen doufám, že to tak zůstane. Byl mi velkou oporou u porodu a kromě kojení zvládá úplně všechno. A ještě si to užívá. Nejsem žena, která by ho úkolovala, nechávám na něm, co chce nebo nechce dělat. A on to dělat chce, až moje mamka brblala, že ji k ničemu nepustí.

Dokonce když jsem si prvně odskočila zpívat, vracela jsem se celá na nervy, co se v mé nepřítomnosti stalo. Zvládli to oba velmi dobře, Tadeáš spal a Tomáš koukal na fotbal, pohoda, měla jsem pocit, že jim nechybím. Až jsem malinko zažárlila. Na nic takového jsem nebyla z rodiny zvyklá.

Nádherně. Amálce je už devět a chová se k němu jako správná sestřička. Je u nás často a chodí se s ním chlubit sousedkám, pořád mu něco ukazuje…

Ano. Ale i tatínka. Řeklo mi to víc kartářek včetně Jany Skálové. Tvrdily, že budu mít syna. Legrace je, že jsem měla jméno Tadeáš vybrané už od šestnácti a tehdy jsem žádného neznala, jen se mi moc líbilo. A teď mi Jana předpověděla další dítě, snad do dvou let…

Mám v tomto oboru dvě kamarádky, k nimž chodím, když mě něco trápí anebo těší. Takže jsem s nimi samozřejmě probrala i Tadeáše. Ale vlastní horoskop ještě nemá. Je narozený ve znamení Štíra jako Tomáš – ten ho dostal k narozeninám. A mít dva Štíry je kupodivu výborné.

Kdysi jsem si přečetla, že pro mě jako Váhu je Štír nebezpečné znamení, takže jsem se jim vyhýbala. Ale možná je nebezpečí právě v tom, že jim podlehnu. Přála jsem si, aby byl Tadeáš po Tomášovi klidný, ovšem zatím to spíš vypadá, že bude zrychlený po mně. Uvidíme. Každopádně po obou zřejmě podědil jistou houževnatost, životaschopnost a intuici.

Spíš já jeho. Přestože si zodpovědně kontroluje jídlo, jí víc sladkého než já. Během dne se drží, ale večer zbodne čokoládu – a mně ji nutí taky! Jenže on ji spálí, protože posiluje a snaží se být neustále v pohybu kvůli kondici. Já jsem ho naopak přivedla k hotjóze. Nejdřív se smál, že to není záhul, pak ho začala bavit.

Nikdy jsem nebyla extrémní sportovec ani extrémní lempl. Chodila jsem občas běhat, do posilovny, jezdila na kole… Teď jedeme na Šumavu, kde nám kamarád už druhý rok půjčuje krásnou chalupu snů. Vezmeme si vozík za kolo a zkusíme tam Tadeáše dát. Jen doufám, že po mně Tomáš nebude chtít žádné krpály, to by dostal hrozný kouř.

Ovlivňujeme se navzájem ve spoustě věcí, třeba jsem ráda, že si Tomáš dodělal školu. Já zase mívala pocit, že u všeho musím mít asistenci dvaceti lidí. Když se dnes něco stane, nevolám mámě a kamarádkám, ale jemu. To jsem s žádným partnerem neměla, je fakt nejbližší člověk. Jsme partneři i kamarádi, máme stejný smysl pro humor a to je pro mě hodně důležité.

Oba jsme si prošli pár vztahy a možná i proto si toho našeho tak vážíme. Shodou náhod hrál kdysi hokej v jedné lajně s mým exmanželem Vaškem Eiseltem. Vycházíme spolu fajn, nedávno byl u nás i s manželkou, mají o sedm měsíců staršího chlapečka…

Mám pocit, že to zavinil náš věk. Byli jsme hrozně mladí, poznali jsme se v devatenácti… Jsou dvojice, kterým takové vztahy vyjdou, ale nám se to nepovedlo. Mezi dvaceti a třiceti jsme se oba strašně změnili. Přestali jsme být dětmi a teprve hledali své místo v životě. To se stává. Může jít o slušné lidi, ale každý se vyvine jiným směrem.

Tak se to nedá říct. Oni byli fajn, ale ne pro mne. Šla jsem do všeho na dřeň, buď na tisíc procent, nebo vůbec. Vždycky jsem naplno rozpřáhla náruč a pak spadla na pusu. Taky jsem se partnerům hodně přizpůsobovala a podřizovala: kvůli jednomu jsem začala dělat golf, s dalším jezdit na motorce. A každý ve mně viděl i něco jiného, než jsem.

Já jsem spíš holka v teplákách než ta zpěvačka z jeviště. Oni chtěli buď jen „divu“, nebo „teplákovku“. A tu druhou neakceptovali. Přitom jsem normální holka, jen chodím pravidelně zpívat do divadla a občas jsem v novinách.

Že věci, které už na začátku nefungují, nezačnou fungovat nikdy. Když jste s něčím nespokojená, trápíte se a vidíte, že partnerovi to nevadí, zabalte to hned. S takovým už nehnete. U Tomáše mi pomohlo, že jsem měla zkušenost se sportovcem, a tudíž jsem ho líp chápala. Aon ve mně našel možná prvně v životě holku, o kterou se nemusel starat.

Nikdy bych neřekla, že můžu být šťastná vedle mladšího partnera. Na začátku to pro mě bylo nepředstavitelné, když mě pozval na první rande, smála jsem se, co mi může takový klučík vyprávět a přinést do života? Šla jsem nenamalovaná, s mokrou hlavou z jógy, byl mi úplně fuk. A vidíte – přinesl mi všechno, co jsem hledala.

Budou to dva roky. Měla jsem poslední vystoupení v sezóně a šla to zapít. On seděl ve stejné restauraci, ale nejdřív jsem si ho moc nevšimla. Měl kšiltovku a mračil se, nechápala jsem, proč tam vůbec je. Já když se veselím, tak se veselím. V jednu chvíli jsem vyskočila na lavici, tančila – a pak upadla směrem k němu. A on se se mnou začal bavit...

Dali jsme si telefony a pak přišlo to první rande. Byl moc milý, příjemný a vtipný, zjistila jsem, že i moc hezký, akorát mluvil strašně potichu. Je typ, kterému musíte nechat čas…

Dnes naštěstí ano, úplně. Už tehdy ale s manželkou nežil, přestože bulvár tvrdil opak. V tom případě bych do toho nešla.

(smích) Dřív jsem říkala, že ne. Ale nikdy neříkej nikdy! Dost se o tom s Tomášem bavíme. Zatím se neshodneme, jestli je lepší velká nebo malá svatba, nemáme ani vybrané místo. Já ale nechci být tlustá nevěsta, takže to není na pořadu dne, nebude to určitě letos.

A až zhubnu, tak možná zase otěhotním, nebo bych si to moc přála… Osobně ten papír nepotřebuju, i když prstýnek mám…

Ano. Určitě nejsem pro příliš volnou výchovu, je třeba určitý řád a režim. Tím Tadeášovi velmi usnadníme život a bude se umět líp začlenit. Začneme tím, že má jíst u stolu, ne běhat po bytě. Asi by se čekalo, že ho jako stará matka budu rozmazlovat. Ne.

Vycházím z postupů mojí maminky: byla přísná, ale spravedlivá. Možná budu malinko benevolentnější, už teď ho nechám na zemi hrát se psem, což by ona nepřežila. Já ale taky tajně jedla se psem zbytky – a nic se nestalo.

Ovšem kromě základních mantinelů mu nebudu určovat, co má dělat, naopak ho maximálně podpořím v jeho zájmech. Ty bych chtěla, aby si našel sám, aby měl nějaký cíl, je jedno jaký. Přihlásíme ho na sport, stejně tak ho povedeme zájmově k muzice. Nejdůležitější ale je, aby z něj byl slušný člověk.

To teprve ukáže čas. Naši mě vedli k tomu, že starší lidi mají vždycky pravdu a myslí to se mnou dobře. Jenže to tak není. O to je důležitější, aby si Tadeáš našel v životě svoji cestu, párkrát si přitom nabije nos, ale chci mu vytvořit zázemí, aby se měl vždycky kam vrátit a uměl se ke všemu postavit čelem.

Dám příklad: řekla jsem třeba v devíti letech, že už nechci chodit do sboru. Máma odpověděla: Ano, ale běž jim to sama říct. V tu chvíli si to buď rozmyslíte, nebo je vaše odhodlání tak velké, že to uděláte. Což je výborná cesta k samostatnosti. Stejně tak netvrdím, že své dítě nikdy neplácnu přes zadek, pokud to budu pokládat za účinné řešení.

Nejvíc miluje píseň z pohádky Ledové království, kterou jsem nazpívala do české verze. Tu mu zpívám dokola. Je zajímavé, že když pláče, hned s prvními tóny přestane. Nebo věci z Evity, prostě je to Eviťák – otěhotněla jsem během zkoušení a pak ji hodně hrála, možná ji v bříšku vnímal.

Teď už trochu ano. Jinak ale máme na muziku úplně odlišný názor. Tomáš poslouchá hodně moderní věci, když po něm vlezu do auta, musím to vypnout. Já poslouchám Český rozhlas 2. Na to mi řekne, že jsem důchodce! Taky má rád kšiltovky, mně se v nich nelíbí…

Jemu zase vadí, že chodím moc rychle, vůbec to nechápu. Tuhle povídá, že jestli nezpomalím, podrazí mi nohy! Prostě prkotiny. Ale v důležitých otázkách jsme zajedno.

To bylo jinak, odešel sám. Místo, aby posuzovali, jaký je na ledě, a dali mu prostor, jaký si zaslouží, nasadili ho do čtvrté lajny, hrál jen pět minut za zápas… a nejvíc řešili, s kým žije a jestli o něm píšou v bulváru. Cítila jsem to jako obrovskou nespravedlnost a malost.

Pokud by se ke mně někdo tak choval, odešla bych daleko dřív. Tomáš měl bezbřehou trpělivost, věřil, že se to zlomí. Až jednou nečekaně přijel s tím, že skončil, to je jeho povaha. Momentálně je volný hráč, ale určitě má ještě hodně co nabídnout.

V září mě čeká hlavně Evita. Trochu překvapení je, že si střihnu malou, ale bezvadnou roli v Hello, Dolly! ve Studiu DVA. A v Noci na Karlštejně stále ještě představuju Elišku Pomořanskou. No a čeká mě koncert k mým čtyřicetinám (mám radost, že lístky jsou už vyprodané!) a po šestileté pauze nové album. Točím ho v srpnu a bude spojené s koncertem. Jde o moje oblíbené světové vánoční písně v aranžmá Kryštofa Marka. Celý život o Vánocích posloucháme Karla Gotta, ale ráda bych, aby Tadeáš poslouchal taky mne.

Je klika, že mamka půjde zrovna v té době do důchodu. Na vnuka se těšila od mých dvaceti, takže paráda. Ale já stejně nebudu pracovat jako dřív, sedm dnů v týdnu, budu si hlídat rozumnou míru. Malý by to asi zvládl, já ne. Za poslední měsíce jsem odmítla několik muzikálů, akorát teď jsem si něco domluvila na únor, jde o pro mě osudovou věc. Víc neřeknu…

Líbí se mi moudro mého dědečka: Život není to, co chceme, ale to, co máme. A já si moc přeju, aby mi vydrželo to, co momentálně žiju. Abychom byli hlavně zdraví, protože pak se zvládne úplně všechno. Taky bych chtěla, aby Tadeáš vyrůstal co nejvíc v přírodě jako kdysi já. To v Praze ale nejde, tak uvažujeme o chaloupce na víkendy…