Moje babička – prostitutka aneb Příběh Frideriky Grünfeldové

Jak přiznává, pro jejího otce Bertholda Grünfelda, známého psychiatra, nebylo snadné se k matce – prostitutce, trpící pohlavními chorobami – hlásit.

„Jako dítě jsem se táty ptala: Umíš si představit, že by babička najednou zaklepala na dveře, nebylo by to skvělé? A on velmi upřímně odpověděl: To by byla moje nejhorší noční můra! Věděl, že se narodil z traumatu: v důsledku něčeho, co Frida musela udělat, aby se uživila, a ne proto, že to opravdu chtěla,“ říká Nina Grünfeldová.

Ona sama se však za svou babičku nestydí. „Snad bych se styděla, kdyby byla prostitutka moje matka. Nebýt dítětem, ale vnoučetem, je však obrovský rozdíl, to osvobozuje,“ podotýká.

„Říká se, že prostituce je nejstarší řemeslo na světě, to však není pravda, protože před prostitutkami existovali vypravěči. A vypravěč jsem já. Takže jsem z babičky měla spíš pocit jako: páni, to byl ale zajímavý život!“ dodává.

Friderika (česky Bedřiška) Grünfeldová se narodila 3. září 1908 ve slovenské vesnici Leles. Její rodnou řečí byla maďarština.

Přišla na svět v době, kdy se Adolf Hitler podruhé neúspěšně hlásil na vídeňskou Akademii výtvarných umění a rostla v něm nenávist ke všemu židovskému. A v kultuře, v níž muž každé ráno zahajoval den poděkováním Pánu za to, že se nenarodil jako žena – její rodiče byli totiž praktikující židé.

Z malé copaté Fridele, Frídičky, vyrostla krásná, ale divoká Frida. Temperament zdědila po dominantní matce, takže z rodného hnízda vylétla hodně brzy. Zpočátku možná zkoušela pracovat jako prodavačka nebo dělnice. Už na jaře 1931 se však objevuje v policejním záznamu v Bratislavě. Je jí dvaadvacet, provozuje nejstarší řemeslo – a je těhotná.

Potrat byl trestným činem, tak miminko donosila. Pár dní po porodu však předala zdravého syna židovské obci a vypařila se. Dostal jméno Berthold. Ujali se ho správce synagogy Ján Molnár a jeho manželka Antonie s tím, že bude zachována chlapcova židovská identita. Přitom Molnárovi byli katolíci: Ján spíše vlažný, Antonie hluboce věřící.

„Aby chlapec nepřišel o židovské kořeny, umístili ho do katolické rodiny... není divu, že se pak z člověka stane psychiatr,“ okomentoval to s nadsázkou o mnoho let později, už jako renomovaný pan profesor Berthold Grünfeld.

Následující roky lze Fridiny osudy sledovat podle policejních protokolů z Košic, Bratislavy, Nitry či Břeclavi. Od léta 1933 do prosince 1936 žila v Praze. To už se z ní stala protřelá pouliční šlapka, která se uměla konfliktům s policií vyhnout.

Sotva ji vyhmátli, přestěhovala se: ze Smíchova na Malou Stranu, poté na luxusní Vinohrady, odtud do dělnického Žižkova, proslulé čtvrti prostitutek. Každý měsíc ji zastihl na jiné adrese.

Po vynuceném podpisu Mnichovské dohody v září 1938 ztratila Československá republika Sudety a část Těšínska. Dne 14. března 1939 se odtrhlo Slovensko a vyhlásilo samostatný Slovenský štát. O dva dny později byl výnosem Adolfa Hitlera na zbývajícím území někdejšího Československa vyhlášen Protektorát Čechy a Morava.

Na budovách vlály svastiky. Po ulicích pochodovali uřvaní Hitlerjugend v krátkých kalhotách. Z Čechů německého původu se automaticky stali občané třetí říše. Ostatní si museli obstarat nové doklady, dokazující původ až k prarodičům. Běda, jestli se v něm vyskytovali předkové „méněcenné rasy“ jako Romové či Židé – to byli občané druhé kategorie.

Ve středu 19. dubna vyhlásil říšský vůdce SS Heinrich Himmler v okupovaných zemích přísný zákaz pohlavního styku árijců se ženami jiných ras. Frida přišla o kšeft.

Ján a jeho nová žena Elisabeth – Antonie zemřela v prosinci 1935 – brzy pochopili vážnost situace a začali si dělat starosti o Bertholda. To už v dalekém Norsku fungovala druhým rokem Nansenova nadace. Založil ji Odd Nansen, syn slavného polárníka, s cílem poskytovat pomoc Židům prchajícím před nacismem.

Norská vláda stanovila kvótu šedesáti dětských uprchlíků, které země přijme za předpokladu, že náklady na přepravu uhradí někdo jiný než stát. Nansenova nadace složila požadovanou kauci na jaře 1939, zbývalo už jen vybrat děti. Bertholdovi pěstouni v Bratislavě se této šance rychle chopili.

Mezitím v Praze probíhaly razie. Německé okupační úřady se rozhodly zbavit zemi nežádoucích individuí. V noci na 21. července 1939 zadrželi policisté v kavárně U námořníčka i Fridu.

Moc toho u sebe neměla: pudřenku, černou peněženku se 420 korunami, krém, zápisník, klíče, tužku, rtěnku, kalendář, hřeben, potvrzení o lékařské prohlídce a brož. V podstatě celý svůj majetek.

Na stanici v Bartolomějské bylo zaneseno do protokolu, že je 158 cm vysoká, má kulatý obličej, modré oči, souměrný nos a ústa, odbarvené vlasy, zdravé zuby a žádné zvláštní znamení. O čtyři dny později byla z protektorátu vyhoštěna.

„V Čechách som bola zamestnaná 10 rokov jako pokladníčka,“ bájila, když žádala o oficiální povolení k pobytu v Bratislavě. Tvrdila, že chce pracovat jako prodavačka nebo číšnice. Jako bydliště udala adresu Dlhá 30, kde bydleli Molnárovi s jejím synem, kterého osm let neviděla.

Úřady však neoklamala... „Hlásim, že Bedriška Grünfeldová bola z Protektorátu vyšupovaná, je obtiažnou cudzinkou,“ konstatoval protokol sepsaný 1. srpna. Jmenovaná podle něj patřila k osobám, „ktoré sú príslušné do Maďarska a sú póvodu židovského, majú byť bezodkladne odposielané najkratšou cestou do Maďarska a nemajú byť trpené na našom území“.

Nakonec ale zřejmě pomohlo, že do kolonky uvedla i Bertholda: úřady jí daly měsíc na to, aby si našla práci, bydlení a mohla případně převzít péči o syna. A ona skutečně požádala, aby jí ho soud svěřil do opatrovnictví. Hnul se v ní mateřský cit? Spíš to považovala za prostředek, jak se udržet na Slovensku... Pěstouni se každopádně rázně ohradili.

„Nezletilého Bartolomeja Grünfelda sverila mi Bedriška Grünfeldová, keď tento bol 8 dní starý... Nezletilý bol vyjmúc niekolkotýždnovú štátnu opateru od útlého veku do dnes mnou zväčša bezplatne vychovaný... nemienim nezletilca bez súhlasu poručenského súdu a náboženské židovské obce nemanželské matke vydať, a to tým menej, lebo menovaná v Bratislave samostatný byt nemá a túla sa bez zamestnania,“ konstatoval Ján Molnár. A začal urychleně připravovat chlapcův odjezd do Norska.

Přesto Frida jednoho dne nečekaně napochodovala k Molnárovým: chtěla strávit s chlapcem společný čas. Nakonec pěstouni svolili. Matka se synem se procházeli městem. Vzala ho do rituální lázně mikve. Koupila mu krásné červené hasičské auto. A oznámila, že odteď bude bydlet u ní. Vyděšený hoch se zoufale rozplakal: Chce domů, k Jánovi a Elisabeth! K tátovi a mámě! Nešel utišit, a tak ho musela vrátit předčasně.

Řízení o opatrovnictví se táhlo, což Bertholdovi zřejmě zachránilo život. Mezitím totiž dorazila zpráva, že byl vybrán mezi těch pár vyvolených, kteří obdrželi Nansenův pas. Pěstouni prosadili svou: dostali ho do bezpečí, pryč od slovenských i německých nacistů, pryč od nevypočitatelné matky.

Dva roky ho v Trondheimu vychovávala nová maminka Rosa. Pak obsadili Norsko Němci. Pěstounka nedokázala chlapci zaručit bezpečí, a tak putoval do židovského dětského domova v Oslu. Týden po jeho odjezdu zazvonili u Rosiných dveří nacisté, kteří chtěli chlapce odvézt do koncentračního tábora. Tou dobou však už byl spolu s dalšími třinácti dětmi na cestě do švédského Alingsasu, kam se jim pod vedením ředitelky dětského domova podařilo uprchnout. Naučil se další jazyk, našel si nové kamarády. A po válce se vrhl do víru života a studia.

Frida opět byla sama. Nezaměstnaná, neprovdaná Židovka, živící se nabízením pomalu uvadajícího těla. Marně vnucovala po večerech na ulici své služby kolemjdoucím. Na Nový rok 1940 se probudila pozdě, nejspíš s kocovinou. A usmyslela si, že jí někdo ukradl úspory.

Rozčileně vtrhla ke svým bytným: Okradli mě! Celých pět set korun, dva měsíční nájmy! Musel to být někdo z domu! Nic nechápající manželé vykázali běsnící ženu ven. Vyběhla bez kabátu na ulici, a zakrátko narazila na strážníka Antona Bolebrucha. Marně se ji snažil uklidnit.

Konflikt nakonec vyvrcholil tím, že Fridu požádal o předložení průkazu totožnosti, přestože ji dobře znal. Jak později vypověděli svědkové do protokolu, byla nepříčetná vzteky.

„Serem na celé Slovensko aj na Tisu! Ja patrim do Maďarska! Moj otec je Horthy a ten mi rozkáže a nie nejaký policajt!“ rozohnila se. Zmiňovat jméno maďarské hlavy státu v nacionalismem poznamenané době nebylo právě prozíravé. Zejména když vzápětí popadla cíp sukně, vyhrnula ho přes holá stehna, prohnula se vzad, vystrčila boky a ukázala nezakryté pohlaví: „Tu máte moju legitimáciu a môžete vylízať moju p..u!“ vyzvala nebohého strážníka.

Tomu nezbývalo než ji pro výtržnost odvézt na stanici. Koncem února byla vypovězená i ze Slovenska.

V úterý 20. ledna 1942 svolal SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich tajnou schůzi nacistických pohlavárů do zámečku u jezera Wannsee poblíž Berlína.

Konference měla na programu jediný bod jednání: konečné řešení židovské otázky. Tedy koordinaci masového vyvražďování Židů.

O měsíc později deportovalo Slovensko dvacet tisíc mladých Židů na otrocké práce do Německa. Následovalo dalších osmdesát tisíc. Kdyby Frida zůstala v Bratislavě, nejspíš by byla mezi nimi. Protentokrát osudu unikla.

Zatímco kolem zuřila válka, v poklidu žila na Podkarpatské Rusi. Další oficiální záznam s jejím jménem pochází z Užhodorodu a je z něj patrné, že pokračovala v nejstarší profesi.

„S okamžitou platností jsem rozhodl o hospitalizaci užhorodských občanek Jolán Bálintové a Fridy Grünfeldové,“ konstatoval zápis z kanceláře starosty s tím, že městský hygienik musí obě ženy neprodleně dopravit do nemocnice, neboť „trpí podezřelými nakažlivými chorobami, a tudíž představují pro své okolí zdravotní hrozbu“.

V neděli 19. března 1944 obsadili Maďarsko Němci v – oprávněné – obavě, že se snaží za jejich zády uzavřít příměří se Spojenci. Regent Miklós Horthy abdikoval, nacisté převzali moc. Pod přímým dohledem Adolfa Eichmanna se naplno rozeběhlo vyhlazování maďarských Židů.

Už od 4. dubna musela Frida nosit – stejně jako ostatní užhorodští Židé – žlutou hvězdu. Pak ji v dobytčáku odvlekli do Osvětimi. Pro jednou měla štěstí: nešla rovnou do plynu. S dalšími práceschopnými ženami ji v létě 1944 přidělili na nucené práce do Walldorfu.

Vězni z tamního koncentračního tábora stavěli na letišti vojenské základny ve Frankfurtu na Mohanem ranveje pro messerschmidty. Němci tam odvlekli 1700 žen. Nejmladší bylo třináct, nejstarší překročila čtyřicítku. Do konce války přežilo pouhých 330.

Fridu, která nikdy fyzicky nepracovala, čekala těžká dřina. V sedm hodin vypochodovala s ostatními na čtyřkilometrovou cestu lesem k letišti.

Zatímco ruští zajatci káceli stoleté stromy, ženy je zbavovaly kůry, rozřezávaly a odvážely ve vozíkách po kolejích, které musely samy položit. Tahaly kabely, instalovaly vodovodní potrubí, vykopaly nádrž na benzin: motykami, lopatami, holýma rukama.

V listopadu 1944 bylo hotovo a ženy převezli do Ravensbrücku. Do konce války zbývaly pouhé čtyři měsíce, když v koncentračním táboře začali stavět plynovou komoru.

Fridě bylo v té době šestatřicet. Naučila se přežít. Nevystrkovat hlavu, nevyhledávat konflikty. Žít ze dne na den. Urvat kus chleba navíc. Tyfu se však vyhnout nedokázala.

V pátek 6. dubna 1945 podepsal velitel tábora Fritz Suhren seznam 480 nemocných žen, určených k přesunu. Pod číslem 433 v něm byla uvedena i Frida Grünfeldová. Pojedete do Mittwerdy, tam je tábor pro rekonvalescenty, tvrdili jim. Mittwerda byl však jen krycí název.

Na kost vyhublou holohlavou Fridu, svlečenou donaha, se stružkami výkalů od průjmu na nohou nahnali do plynové komory.

Umírala dlouhých dvacet minut: potmě, v davu ostatních žen šílených hrůzou, s palčivou bolestí v plicích a ochromujícími svalovými křečemi. Byla poražena jako zvíře a v rozporu se židovskými zvyky spálena. Nikdo za ni nepřečetl kadiš, modlitbu za mrtvé.

„Hledala jsem ve Fridině životě světlé body. Cokoli, co by naznačovalo, že měla sny a naděje, že byla milována a snažila se ze své mizérie dostat. Nenašla jsem nic,“ uzavírá Nina Grünfeldová.

„Přesto doufám, že kdybych ji potkala, dokázala bych se k ní chovat s respektem. Protože ona si ho zasloužila, i když si to možná o sobě sama nemyslela.“

Může se vám hodit na Zboží.cz: