Moderátorka Iveta Toušlová: Pořád do sebe vstřebávám nové informace

Iveta Toušlová, moderátorka a autorka cyklů Toulavá kamera a 13. komnata. „Teď jsem vytáhla z šuplíku další projekt!“ říká rodačka z Vimperka.   

Uvidíme. Každopádně měl největší šance. Po Ivo Mathém je druhým ředitelem, kterému se podařilo dokončit mandát, rozjel dva nové kanály, vyřešil spor o koncesionářské poplatky i tahanice o reklamu, navíc televize hospodaří s vyrovnaným rozpočtem, což je poměrně dost plusových bodů. Věcí ke zlepšování by se ale rovněž pár našlo.

A to si myslíte, že kdybych osm let žila s pekařem, tak bych si hned měla otevřít pekárnu? Nebo když s letcem, tak začnu řídit airbus? Sice nejste jediná, koho to napadlo, ale věřte mi, že mě pořád ještě baví to, co dělám. A hodně. A zaječí úmysly rozhodně nemám. Ani netoužím po pomyslné „katapultáži“ do „vyšších sfér“. Znám hodně těch, pro které se po čase stala torpédem.

Nejvíc asi to, že se u nás, na rozdíl od komerčních televizí, rozjíždí vše velmi pomalu. Tam je od prvotní myšlenky k realizaci kousek, kdežto v ČT musejí všechny projekty projít schvalovacími procesy, mluví do toho kdekdo a na vyjádření čekají tvůrci nekonečně dlouho. Což ve finále vede jen k tomu, že nám poměrně často ujede vlak nebo nás ostatní předběhnou.

Tohle hlemýždí tempo je vražedné. Komerční televize dokážou mnohem pružněji reagovat na poptávku trhu, změnu diváckého vkusu nebo mimořádné situace. Jsou odvážnější, nebojí se riskovat, přejímat formáty ze zahraničí, jdou občas i proti větru.

V tuto chvíli jsou to ony, kdo razí směr, což je škoda. Zdá se mi, že ta naše veřejnoprávní matička je tak trochu obstarožní, rigidní, potřebovala by svěží vítr do plachet. Tím ovšem neříkám, že by se měla komercionalizovat, ale hledat nové cesty a přístupy určitě ano. A taky reflektovat a respektovat potřeby a zájmy těch, kteří si ji platí. Tedy svých koncesionářů.

Pravda je, že když si sednete před sedmou hodinou večerní na moderátorskou židli, není to úplně jednoduché. Hlavní zpravodajská relace každé televize je živým organismem, do poslední chvíle se měnícím, v němž není absolutně nic jistého, kromě vysílacího času. Nelze se něco naučit zpaměti nebo předem předtočit.

Na nenadálé zvraty, kterých bývá nepočítaně, musíte okamžitě pohotově zareagovat, takže jste permanentně ve střehu, což je poměrně náročné, stresující i vysilující, ale taky vzrušující. Je to, jako když jedete v autě neznámou trasou. Víte zhruba kam dojedete, čím projíždíte, ale absolutně netušíte, co vás na cestě potká.

To záleží na tom, jestli bude o moji práci zájem. Jsme přece jen „nájemné síly“ a nemáme to tady na doživotí. Záleží na poptávce a také na naší chuti, takzvaný syndrom vyhoření se, bohužel, nevyhne žádné profesi, ani té naší. Pro mě je ale zpravodajství zatím neuvěřitelně inspirativní, protože mě nutí být neustále v obraze, čímž samozřejmě nemyslím televizní obrazovku (smích). Pořád do sebe vstřebávám nové informace, musím se vzdělávat, vnímat naši zemi i celý svět v širších souvislostech. Což je skvělé.

Já to tak neberu. Ale je fakt, že mě pečlivě sledují rodiče ve Vimperku, odkud pocházím, a pak také přátelé. A neuteče jim sebemenší detail, bohužel. A taky mi tu a tam vyčítají, že kdyby mě neviděli v televizi, tak ani nevědí, že ještě žiju.

Je pravda, že tahle práce se dá dělat i v „kmetském“ věku. V zahraničních veřejnoprávních televizích, a koneckonců i v CNN, si dokonce zakládají na tom, že tam mají zkušené matadory. Jsou to lidé, kteří mají takzvaně „nažito“, a to je, mimo jiné, jejich devíza. Ale i my všichni, co moderujeme Události na ČT, jsme začali takříkajíc od píky.

Já jsem psala do novin, dělala v rádiu, v televizi jsem nejprve točila reportáže v kraji, moderovala Studio 6, a až pak, po několika letech, přišla nabídka na Události. Stejně tak můj kolega Bohumil Klepetko, pracoval jako sporťák, točil, moderoval diskusní pořad, působil jako parlamentní zpravodaj, šéfredaktor…

Skvěle, jsme kamarádi.

Nemáme moc kdy, ale občas do Prahy přijede jeho žena, a tak společně zajdeme na kafe či oběd. Klepetkovi se starají o tři syny, což je pro oba náročné, jejich život je také jeden velký kvapík.

Jednou se mi podařilo říct místo podpora Václava Havla potvora Václava Havla. Chudák Bohouš! Ale on mi to brzy nechtě vrátil, protože amerického exprezidenta Billa Clintona překřtil na Blila Clintona. Průšvih je, když to pronesete v takzvaném kraťasu, který trvá cca dvacet vteřin a čtete ho ze studia na obrázky, takže pořád svítí červená, a vzápětí jde do obrazu váš kolega. Pokud ho v tomto mezidobí chytne záchvat smíchu, má problém. Utéct totiž není kam, a ani zakašlat si nemůžete, vše jde rovnou do éteru.

Nečekala a všechny nás to těší. Byť dá práci nastavenou laťku udržet. Třeba u Toulavky, kterou už vysíláme sedmým rokem. Náš akční rádius je, na rozdíl od Objektivu, přece jen limitovaný státní hranicí České republiky, a ta není nafukovací, takže je čím dál náročnější vyhledávat nové, neokoukané tipy. Ale zatím se nám to, díky aktivitě a kreativitě zdejších lidí, daří.

Nedávno mě kupříkladu zaujala zbrusu nová cyklotrasa na střední Moravě nazvaná Po stopách využívání vodní a větrné energie. Vede Oderskými vrchy, konkrétně oblastí, které se kdysi říkalo moravské Holandsko, protože tam stávalo velké množství větrných i vodních mlýnů. Některé z nich se dochovaly a je možné je během výletu navštívit. Nebo znojemské sklepy, které se opět probouzejí k životu a patří k nejrozsáhlejším podzemním labyrintům ve střední Evropě.

Mimochodem oba zmíněné tipy letos zabodovaly i v soutěži portálu Kudy z nudy o nejzajímavější turistickou lokalitu u nás.

Právě dáváme do kupy devátý díl, který má vyjít na podzim, včetně bonusu pro čtenáře: kalendáře na rok 2010 a 2011. A pokud jde o ceny, tak těch má Toulavka na svém kontě už pět. Je to čiperná holka, dělá nám radost.

Ano, to je terminus technicus jedné novinářky. Pravdou ale je, že nám skutečně píší lékaři z nejrůznějších léčeben a žádají nás, abychom jim některé vybrané díly poslali na DVD, jelikož je používají při skupinových psychoterapiích, což je skvělé.

Jmenuje se Za zrcadlem a je to cyklus, který se věnuje alternativnímu přístupu k životu - šamanismem počínaje a čínskou medicínou konče. Tenhle nápad se zrodil stejně jako Toulavka a 13. komnata v roce 1999, když jsem začala moderovat Události a chyběla mi tvůrčí práce. Dlouho ležely v šuplíku a postupně je uvádím v život. Cyklus Za zrcadlem by se měl začít vysílat od ledna 2010.

Nespoléhám se pouze na racio. Jsme přece obdařeni i intuicí, která nás řídí jinak než rozum. Kombinaci obojího považuji za cestu, jež mi vyhovuje.

Snažím se být sama. Nejlépe v přírodě, kde si dokonale vyčistím hlavu a srovnám myšlenky. A pak mi také pomáhá pohyb. Ráda plavu, cvičím, běhám a otravuji všechny své blízké túrami po horách, ve kterých si vysloveně libuji. Licitují se mnou o každý kilometr, protože jsem v tomto ohledu fakt nezmar.

Asi jako každý. Když to jde, tak cestuji, chodím do kina, do divadla, stýkám se s přáteli, ráda čtu, poslouchám muziku.

Byt mám už přes rok. Dlouho jsem ho hledala, protože jsem měla určitou představu, chtěla jsem být na kopci a zároveň blízko práce, abych se nemusela kodrcat přes celou Prahu. To se mi podařilo, ale trvalo to.

Přítel má také svůj byt, takže zatím trošku pendlujeme.

Je manažerem v jedné organizaci. A víc po mně skutečně nechtějte.

Když jsem se před třemi lety rozhodla, že ten vztah ukončím, nebylo to zrovna jednoduché, to mi věřte. Osm let společného života nelze jen tak vymazat a v práci jsem o Jirku zakopávala doslova na každém kroku. Bylo zpočátku velmi složité udržet emoce na uzdě, pro oba. Ale zvládli jsme to a dnes spolu vycházíme dobře.

Asi půl roku.

Věčný boj s nedostatkem času.

Naučit se trpělivosti. Na mě totiž, bohužel, skvěle pasuje heslo - Pane Bože, dej, ať mám trpělivost, a dej, ať ji mám hned (smích).

Chtěla bych někam k moři a pak na Šumavu, do Krkonoš, k tetě a strejdovi do Slavonic. Smočit se někde ve slané vodě a pak se toulat.

Nevnímám to jako strašáka, je to věc vnitřního rozpoložení, ať už jde o energii, nápady nebo vzhled. Připadám si pořád stejně jako ve dvaceti nebo třiceti, teď jsem jen o něco zkušenější a poučenější.

Nápadů mám spoustu. Baví mě fantazírovat a snít v bdělém stavu. Zatím jsou opět v šuplíku a snad někdy spatří světlo světa. Teď se starám o své dvě televizní děti a ten třetí benjamínek se teprve rodí.

Uvidíme…