Moderátorka Eva Čerešňáková: Šlo mi o přiblížení se sama k sobě

V jaké životní fázi jste se ocitla v prvních měsících pandemie?

Když přišel covid, svým způsobem jsem ho uvítala. Byla jsem donucena zpomalit od hektického života v Praze. Na jaře 2020 mě vůbec nenapadlo, že za půl roku budu putovat do Santiaga. Spíš jsem byla naladěná na rozjímavou vlnu, hodně jsem přemýšlela o dosavadním životě.

Roky 2017 a 2018 pro mě byly náročné, mého tehdejšího partnera potkala vážná nemoc, následně mi umírala babička. Objevila jsem blogy, kde lidé popsali své zkušenosti z této cesty, a ty mě natolik zaujaly, že jsem se na ni rozhodla v září 2020 vyjet. Šlo mi o přiblížení se sama k sobě.

Proč právě svatojakubská cesta? Souvisí to s vaší vírou?

Nebylo to tak, že bych si řekla: všichni věřící míří do Santiaga, jdu tam taky. Víra v Boha je pro mě ale nesmírně důležitá a určitě v tom rozhodnutí jistou roli hrála. Když mi ubližují vnější faktory, právě stažení se sama do sebe i upínání se k víře mi pomáhá.

Na pouť jsem si nešla jen vyčistit hlavu, šlo mi o duchovní přesah a hledání odpovědí na životní otázky. Cestování o samotě k takovému přemýšlení přímo vybízí.

Jaké nové poznatky vám cesta přinesla?

Více se soustředit na přítomnost. Dřív jsem si hodně plánovala život, téměř každý den. Věděla jsem, kde budu kterou hodinu a co budu dělat. Spousta věcí se pak buď nezrealizovala, nebo dopadla úplně jinak. Cestu do Santiaga jsem si nepřipravovala moc předem, což bylo dobře, protože někdy mě zastihlo špatné počasí, nebo jsem byla na konci dne tak unavená, že jsem musela přehodnotit plány.

Víc jsem tak naslouchala svému tělu a přizpůsobovala se okolnostem, a myslím, že jsem udělala dobře, tolik jsem se pak nestresovala. Tuhle paralelu jsem si přenesla do běžného fungování. Je dobré v životě někam směřovat, ale zároveň na sebe zbytečně neklást tolik nároků a spíš dát někdy věcem volný průběh.

To zní, jako byste tuto myšlenku měla už před začátkem cesty, a ne až v jejím průběhu.

Spíš jsem se tak důkladně nachystat nestihla. (směje se) A nevěděla jsem, zda odletím. Mezipřistání bylo v Německu, kde pro turisty panovaly nejasné podmínky. Říkala jsem si, že když to nakonec nepůjde, nebudu to tlačit na sílu.

Takže jste si jen stanovila jedenáct až dvanáct dnů na cestu s tím, že ji nejspíš zvládnete?

Přesně tak. O trase do Santiaga jsem se bavila s přáteli, kteří mi doporučili tento počet dnů. Vyhradila jsem si celé dva týdny, abych měla časovou rezervu na případné potíže a přesuny. Nevěděla jsem, co mě čeká. Předpověď pro Portugalsko chvíli před odjezdem hlásila na příští dny déšť, zvažovala jsem proto i posunutí termínu. Takové otazníky a nejistoty mi zabránily nalajnovat si cestu od prvního do posledního detailu.

Co vy a túry? Byla jste už předtím zdatnou chodkyní?

V mládí jsem mnoho let hrála házenou, což je celkem tvrdý sport, a jak se říká, sportem k trvalé invaliditě. Odnesla jsem si z ní pochroumaná kolena a dlouho jsem nemohla ani běhat. Postupně se naštěstí mé tělo zregenerovalo natolik, že jsem před pár lety dala dokonce půlmaraton. Občas se mi ale při tréninku stávalo, že při devátém desátém kilometru začala kolena bolet, jako by mi tělo říkalo, už dost.

Miluji běh i kolečkové brusle a hraju tenis, takže chození pro mě bylo až do pandemie nuda, na čundru jsem nikdy nebyla. S covidem mi procházky přišly jako úžasné zpestření dne, jen si tak užívat přírodu a čerstvý vzduch. Vyšla jsem jimi z komfortní zóny.

Z té jste nejspíš vyšla i přespáváním v hostelech, kde hrozilo sdílení pokoje s množstvím cizích lidí. Z knihy ale vím, že jste se paradoxně bála víc, když jste tam jednu noc byla docela sama…

Během studentských let jsem nejednou spala na cestách v hostelu s více lidmi na pokoji, z čehož jsem za uplynulé roky vyrostla a ráda si dopřeju soukromí a klid. Ale říkala jsem si, jsem přece poutník a měla bych cestu absolvovat stejně jako většina ostatních. Pisatelé blogů strašili, jak se v turistických ubytovnách nedá spát, že tam smrdí boty poutníků a ti že často chrápou. Ta představa byla hrozná, ale chtěla jsem to vyzkoušet.

Díky pandemii nás na pokojích bylo méně. Jednou jsem v něm například byla sama jen s jedním mužem a napadlo mě, jestli mi něco neudělá, ale snažila jsem se si to nepřipouštět. Poslední noc jsem byla v ubytovně úplně sama. Byly tam prostory snad pro osmdesát lidí a v hrobovém tichu se ozývaly divné zvuky. To příjemné nebylo.

A co štěnice, které vás potkaly zase v jiném hostelu, nepřivezla jste si je domů?

Nevím o nich! (směje se)

Udělala byste při druhém pokusu něco jinak a lépe?

Na cestu bych si vyhradila víc času, abych si vychutnala nádherné pláže a krajinu. A trošku dřív bych vycházela z ubytoven, vyrážela jsem totiž i v deset, jedenáct hodin dopoledne. Také bych lépe popřemýšlela, jak odlehčit batoh, který vážil přes osm kilo.

Teď máte chvíli před porodem, prožíváte zatím klidné těhotenství?

První trimestr byl v pohodě, nevolnosti mě nepřepadly. Těhotenství mám krásné. Až teď, v posledních týdnech, bojuju s velkou únavou, potřebuju spát i o tři hodiny víc. Také jak miminko roste, utlačuje mi bránici a často se mi hůř dýchá. Už bych klidně i rodila. (směje se)

S narůstajícím bříškem jste se vydala i do Mexika…

Toužili jsme s partnerem po dovolené před tím, než se začneme starat o miminko, a cítila jsem se dobře, tak jsme tam v únoru ještě vyrazili. Pobývali jsme jen v Cancúnu a zvolili hotel, kde byla poblíž nemocnice.

Zásnuby s partnerem přišly zhruba ve stejné době, jako zpráva o budoucím miminku, že?

Nejradši bych měla napřed svatbu, až pak miminko. Když jsme se s partnerem o dítěti asi před rokem bavili, řekla jsem mu, že bychom se nejprve přece měli vzít. Vzal si to k srdci a požádal mě o ruku. No a po pár týdnech od zásnub, které se odehrály loni v září, jsem zjistila, že jsem v jiném stavu.

Plány na svatbu jsou teď tedy u ledu?

Tak trochu ano. Vdávat se s bříškem před porodem i na základě rad svých kamarádek nechci, oba bychom svatbu měli rádi v létě a v Čechách, takže zvažujeme termín za pár měsíců. S plánováním přesto počkáme až po porodu, jestli bude miminko klidné a bude všechno v pořádku.