Moderátorka Ester Janečková si užívá hýčkání svých mužů

Vyrůstala jsem se dvěma staršími sestrami, které mají jiného otce, jedna je zdravotní sestra a druhá lékařka. Takže jsem se zas tak úplně netrhla. Po základce jsem se hlásila na konzervatoř, ale nevzali mě.

Vyrůstala jsem se dvěma staršími sestrami, které mají jiného otce, jedna je zdravotní sestra a druhá lékařka. Takže jsem se zas tak úplně netrhla. Po základce jsem se hlásila na konzervatoř, ale nevzali mě.

Samozřejmě se můžu omlouvat tím, že maminka byla disidentka a nebyli jsme žádaní. Ale spíš bych řekla, že jsem tenkrát byla afektované střevo. Takže to vlastně dopadlo dobře. Zdrávku jsem si zvolila jako druhou variantu, protože na gymplu jsem se bála matiky. Navíc jsem měla o téhle profesi zidealizované představy, jak je hezké mít plášť a čepec a pečovat o pacientky.

Samozřejmě se můžu omlouvat tím, že maminka byla disidentka a nebyli jsme žádaní. Ale spíš bych řekla, že jsem tenkrát byla afektované střevo. Takže to vlastně dopadlo dobře. Zdrávku jsem si zvolila jako druhou variantu, protože na gymplu jsem se bála matiky. Navíc jsem měla o téhle profesi zidealizované představy, jak je hezké mít plášť a čepec a pečovat o pacientky.

Je úplně jiná, ale vůbec nelituji. Byla to velká zkušenost, i když jsem kromě školních povinných praxí tuto profesi nikdy nedělala. Vzápětí jsem se přihlásila na DAMU. Napoprvé jsem se nedostala, a tak jsem odjela na čtyři měsíce do Anglie jako au-pair. A pak už mě vzali na režii a dramaturgii.

.: Ve Kbelích je celé rodině nejlépe, a tak si tam sehnali dům. foto: Právo/Michaela Feuereislová

Seznámili jsme se ale úplnou náhodou na horách, když jsem byla ve třeťáku na zdrávce a on v prváku na medicíně. Navíc studoval v Brně a já v Praze.

Pokud nepočítáte takové ty školní, tak ano. Po dvou letech chození jsme měli tříletou pauzu, během níž jsme každý měli jiný vztah. Myslím, že nám to prospělo. Teď jsme už dvanáct let manželé. Pro partnerský vztah jsou velmi důležité tolerance a úcta. Určitě víc než zamilovanost, která během života může kolísat. A také přátelství.

Je úžasné, když dva lidi jsou i po takových letech rádi spolu, nenudí se a rozumějí si v základních hodnotách. Doufám, že to zvládneme i dál, a věřím tomu, protože Zdeněk je ideální muž pro rodinu. Má nás moc rád a nepovažuje to za oběť.

Psychologie mě vždycky lákala, dokonce jsem uvažovala o jejím studiu. Jen jsem se bála, že většina psychologů jsou v podstatě blázni. V Poště je to ale naopak. Spíš mám někdy strach, aby mě ti lidé nevnímali jako psychologa, člověka, který jim opravdu může poradit a pomoct.

To neumím. Za prvé na to nemám zkušenosti, bohužel ani čas a prostor, a pořad k tomu ani není určený. Během práce na Poště jsem uvažovala, zda bych si neměla udělat alespoň nějaké psychoterapeutické kurzy. Mám k tomu i blízko, protože sestra je psychiatrička a švagrová psycholožka. Konkrétně mě velmi zaujala logoterapie.

Tento psychoterapeutický směr založil Viktor Emanuel Frankl a rozvinul Alfried Langle. Jeho podstatou je hledání smyslu dané situace a odbourání všech překážek, které člověku brání vést smysluplný život.

Pak jsem si ale uvědomila, že by mi to v Poště moc nepomohlo. Možná kdybych psychologii vystudovala, ztratila bych odvahu takový pořad dělat, protože by na mě mnohem víc dolehl pocit zodpovědnosti.

.:Se spisovatelem Michalem Vieweghem. foto: Právo/Michaela Feuereislová

Samozřejmě ano. Nejvýraznější je velmi známý příběh, jenž se stal mojí noční můrou - když matka ve studiu proklela svou dceru. V tak vypjaté situaci bylo velmi obtížné nějak ji zhodnotit a zachovat se správně.

Věděla jsem totiž, že je ta matka těžce nemocná a jakékoliv nervové vypětí ji může ohrozit na životě. Takže v tom kritickém okamžiku jsem měla strach, aby nezkolabovala a něco se jí nestalo. Ve střižně jsem pak pochopila, že jsem nezhodnotila daný okamžik správně, protože mě její chování vyděsilo stejně jako všechny ostatní kolem.

Tak to bych nerada, protože v něm nejde o mě, ale o lidi a jejich příběhy. Nestává se mi, že by do děje zasahovala režie, pokud nenastane technický problém. Tím by nám napětí, které se postupně buduje, úplně spadlo.

Hledají naše redaktorky a potřebují k tomu pokud možno co nejvíc indicií. Poslední instancí jsou výzvy, které vysíláme během pořadu a zveřejňují se na internetu. Reaguje na ně opravdu spousta lidí. No a navíc nám pomáhají třeba pošťačky.

Teď právě mám před sebou víkend, kdy jich budeme točit patnáct. Trápí mě to, myslím, že by se dalo pracovat jinak a vůči lidem by to bylo poctivější. Jenomže takhle je nastavený plán kvůli studiu, které není k dispozici každý týden.

Musím. Teď jsem ve fázi, kdy si píšu všechny úvody, texty... Neustále si je pročítám, abych se dostala příběhům takzvaně pod kůži. U složitějších si připravuji body a výpisky, do nichž se stihnu těsně před natáčením mrknout.

Příběhy musím znát dost podrobně, protože někdy lidé pod vlivem trémy začnou odpovídat „ano - ne“, takže pak musím diváka provést celým příběhem já.

.: Role pošťáka v Poště pro tebe Martinu Kavanovi sluší. foto: Právo/archiv ČT Pošta pro tebe

To je věčný boj, který jsem právě včera zase prohrála. Na víkend mám od dramaturgyně povoleny dva kostýmy a točím čtyři až pět dílů. Je to proto, aby se jí pak příběhy dobře řadily a já byla stejná. Samozřejmě mě to hrozně štve, ale asi to jiné nebude.

Všechno, v čem se tam objevím, je z mého soukromého šatníku. Někdy je to docela náročné, protože se musím přizpůsobit kolegyni Lejle Abbasové, barevnosti studia... Zkrátka aby všechno ladilo.

V běžném životě se líčím ráda, ale samozřejmě mnohem méně než do televize. Pro Sama doma mě pravidelně líčí Vlasta Borovičková, která je moc šikovná a milá. Do Pošty mám svou vizážistku Petru Stránělovou, která je současně i moje dobrá kamarádka.

Můj a kadeřník se nejdřív vyděsil. Pak mi došlo, že bych to asi měla říct i produkci.

Největší zážitek mám s Martinou Vrbovou. V Sama doma jsme se odbouraly samy a smály se deset minut v přímém přenosu. Tekly nám slzy, měly jsme rozmazaný make-up, bylo to naprosto příšerné. S námi se smálo celé studio, jen pan doktor, který byl hostem pořadu, vůbec nechápal.

Strašně málo. Jenom v jediném představení, s nímž hostujeme. Jmenuje se Žalozpěv za 77 297 obětí holocaustu. Hrajeme ho pro školy tak jednou za půl roku.

Znám hodně lidí, kteří holocaust přežili, a jsou rozděleni na dvě skupiny. Jedni se úplně uzavřeli a naprosto na toto téma nekomunikují. Dokonce o některých to ani jejich děti nevědí. Paradoxně je totiž trápí výčitky svědomí za ty, co nepřežili.

.: Krištof (vlevo) a Cyril s mamkou v Dolomitech. foto: Právo/archiv Ester Janečkové

To je asi horší přístup, protože tito lidé často trpí depresemi, nespavostí... Druzí o tom mluvit dokážou, často ale až s odstupem mnoha let. Jezdí po školách, vedou besedy a přednášky a vyprávějí, co se tenkrát dělo. Považuji to za velmi důležité, protože židovské pogromy v podstatě provázely celou historii lidstva a existují na světě dodnes.

S vírou je to u mě složité a těžko se mi o ní mluví. Byla jsem vychována v křesťanské katolické víře, i když jsem o židovství věděla. Čím jsem starší, tím je moje víra složitější, hlavně proto, že mám problém s katolickou církví.

Ve Kbelích, kde bydlíme, máme fajn kostel a skvělého kněze, chodíme tam rádi, ale už to není tak ortodoxní jako v dětství. V církvi je spousta úžasných osobností, kterých si vážím, ale bohužel i řada takových, kterých si naprosto vážit nemůžu. Je těžké v tom vychovávat děti. O víře se s nimi bavíme, ale budu ráda, když si najdou vlastní cestu a nebudou z nich pasivní ovce, k čemuž jsou lidé někdy církví vychováváni.

Staršímu Krištofovi bude v létě dvanáct a právě se dostal na gympl. Je neuvěřitelný čtenář, teď právě propadl Agátě Christie. Čte od čtyř let a miluje i encyklopedie, takže už jsem občas za hloupou.

Tuhle za mnou přišel do koupelny a povídá: „Mami, já teď přemýšlím o těch Benešových dekretech a myslím si, že v dané situaci nemohl nic jiného udělat, než je podepsat.“ A já jen na něj koukala.

Určitě, znát je to především na Krištofovi, který už občas píše povídky a básničky. Myslím si ale, že hodně záleží na výchově. Opravdu jsme klukům odmalinka každý večer četli. Přímo neunavitelná byla moje maminka, vydržela celé hodiny. Jednou jsem ji načapala s půlročním Krištofem na klíně, jak mu čte verše Jiřího Ortena.

To je zlatíčko, mazel, který se ještě rád tulí. S ním jsme právě v éře dětských prázdninových dobrodružství Arthura Ransomea. Je jiný než bratr, manuálně zručný a rád vaří.

.: Syn Cyril s mamkou na dovolené.foto: Právo/archiv Ester Janečkové

Asi ano. Manžel sice dlouho simuloval, že vařit neumí, a najednou se ukázalo, že je všechno jinak, takže teď docela často společně s Cyrilem připraví večeři. Navíc je můj muž schopný skoro všechno opravit.

Vůbec ne. Pracuje se dřevem, když jsme koupili novou kuchyňskou linku, tak trval na tom, že ji smontuje sám. Já šílela, protože mu to trvalo, ale bavilo ho to a zapojil i kluky. Když je potřeba opravit střechu na garáži, tak na ni klidně vyleze.

Zatím v činžáku, na dvoře máme garáž a za ní pronajatou zahrádku. Ale teď si zrovna bereme šílenou hypotéku a budeme kupovat domek. Už máme zaplacenou rezervaci a doufám, že to vyjde. Zamilovali jsme se do Kbel a nechtěli jsme jinam, takže bylo těžké něco sehnat.

Nakonec jsme objevili dům z roku 1928 s úžasnou atmosférou. Prosvětlený, orientovaný na jih, je to taková ta venkovská secese. Potřebuje ale rekonstrukci, takže připravujeme s architektem projekt.

Někdy to na mě padne, protože kluci mají jiné zájmy. Nemám se s kým poradit, co si koupit na sebe, když si mají oni něco vyzkoušet, rozpoutá se doslova boj. Takže většinou nakoupím, vyzkouším doma a nevhodné kusy vracím. Na druhou stranu si mě hýčkají, a to je příjemné, v mnoha směrech si to užívám.

Samozřejmě. Vidí, že je táta galantní, a já je taky odmala peskovala. Co se galantnosti týče, tak totiž rozhodně nejsem emancipovaná.

Hodně moje maminka, která bydlí od nás zhruba tři kilometry. Manželovi rodiče sice žijí až na Moravě, ale z vnuků jsou nadšení, takže tchyně je ochotná kdykoli přijet. A taky Zdeňkův o jedenáct let mladší brácha se ženou.

Jasně. Mají před námi respekt, nejsou žádní grázlové, ale zdravě zlobí. Zrovna před pár dny mi Krištof volal a říká: „Mami, Cyril spadl, má rozseknutou ruku. Ale neděs se, krvácení jsme už zastavili.“ Rána to ale byla ošklivá, takže manžel musel šít a Cyril má sedm stehů. Teď prožívá padací období a má neustále rozbitá kolena.

Ne, v tomhle jsem hrozná. Opatrně jsem sondovala, když manžel šije v práci, jestli by to nechtěl dělat i doma. Prohlásil, že když k tomu nemá krev, tak to není ono. Zkusila jsem to uhrát kečupem, ale nevyšlo to. Nicméně zjistil, že když nezašije on, tak nikdo. Takže když se třeba rozbije taška, vytáhne chirurgickou jehlu a silon.

Ano a uvědomuji si, že bych neměla dlouho čekat, abychom pak jednou nebyli rodiče v důchodu. Kdyby se podařila holčička, bylo by to skvělé.

Kočičku Kiki, která má teď čtyři nádherná koťátka. A pak fenku retrívra Funky. Jenže se do ní zamilovali manželovi rodiče, takže ji v podstatě adoptovali. Tchyně s ní chodí dvakrát denně na dvě hodiny ven a tchán je veterinář, takže se má u nich dobře. Až bude domeček, asi si od ní pořídíme štěňátko.

Naplno jsem to nikdy nezažila, protože mám pravidelnou práci. Samozřejmě je ale otázka, na jak dlouho. Smlouva se podepisuje vždy na půl roku, až teď jsem dostala poprvé roční. Vždycky když smlouva končí, je to napínavé.

.: Ester a její kolega pošťák Ondra.foto: Právo/archiv ČT Pošta pro tebe

Zatím ne, i když vím, že bych asi měla. Nikdy ale neplánuji příliš dopředu, říkám si, že se vše děje, tak jak má. Samozřejmě se o něco musíte v životě snažit, ale nemusíte urputně.

Zhruba před rokem jsem propadla sportu, začala jsem chodit na spinning, pilates a na trampolíny. Teď mám ale nucenou přestávku, protože jsem prodělala operaci kýly a slepého střeva. Jsem tvor společenský, ráda chodím do kina a do divadla, i když se to daří řidčeji, než bych si přála.

A miluju knížky... Jenže často místo nich čtu spíš scénáře. Taky ráda vařím, to je koníček spojený s rodinou. Potrpíme si na společné večeře, hezky si k nim prostřeme, zapálíme svíčky... Nej čas těji vařím těstoviny a zbožňuji saláty. Nepotrpím si na sladká jídla, i když je občas pro kluky dělám. Nemůžu dršťkovou polévku, odpuzuje mě svým vzhledem, a na základce mi zhnusili škubánky.

Chalupu nemáme a ani nám nechybí. Jezdíme na Moravu k rodičům, jedna moje sestra žila donedávna na Vysočině, druhá bydlí v Miličíně. Všichni by nás viděli rádi mnohem častěji, než vůbec stihneme.

V srpnu se chystáme na čtrnáct dní do jižní Itálie, moc se těšíme. Milujeme moře, všichni tři kluci (i manžel) moc rádi šnorchlují. Navíc máme v Salentu, kam jedeme, dobré kamarády.

A dodnes se divím, že ho mé výkony na běžkách neodradily. Snažil se mě trénovat a trochu jsem se od té doby zlepšila. Dlouho jsme měli jenom běžky, až před třemi lety se to zlomilo a konečně jezdíme i na sjezdovkách.

Lecčíms, třeba malou kytičkou. Miluju překvapení.