Moderátorka Barbora Kroužková: Jsem ráda, že jsem nikdy neopustila řemeslo

Co se vám honí hlavou pár vteřin před rozsvícením signálu on air?

V Událostech, kde jsem stále nováček, to je trošku rozdíl oproti předchozím štacím. Obecně jde ale o vysokou koncentraci. Vědomě se snažím dostat do tempa pořadu. Ne tak, že bych si řekla, teď se musím soustředit. Nastupuje to samo díky prostředí a tomu, jak se k rozsvícení červeného světla pomalu schyluje.

V tu chvíli se oprostíte od soukromých starostí, bolestí. Málokdo si dokáže představit, jak s člověkem zamává moderování hard-talkového pořadu. I mně osobně trvá, než stres v podvědomí takzvaně dojede.

Přechod do Událostí a Událostí, komentářů pro vás prý zásadní pracovní změna nebyla. Jen jste se od kolegů učila, po jakých značkách se pohybovat ve studiu…

Události se vysílají ve virtuálním studiu, v němž jsem do té doby nepracovala. Nové pro mě byly i moderace a čtení vestoje. Hrozně si užívám, že se pořád můžu učit něco nového. Je to pro mě osvěžující. Čtení zpráv jsem měla za sebou díky kontinuálnímu vysílání, kde se střídají zprávy a rozhovory. Z Interview ČT 24 i různých volebních speciálů mám, řekla bych, i celkem slušnou průpravu pro Události, komentáře.

Naši kantoři na žurnalistice připodobňovali míru stresu ze živého vysílání k psychické zátěži pilota při startu letadla. Jste už za ta léta v médiích zcela otrkaná, nebo na vás občas dolehne i nervozita?

Při těchto svých nedávných premiérách jsem nervózní byla. Když jsem měla první Události, komentáře, nastal před vysíláním prostor si s režisérem říct, jak to chodí, a vysvětlit si pravidla. Měli jsme na to docela dost času a skončili s tím poměrně rychle.

Tím pádem jsem měla třeba pět sedm minut proluku do vysílání, a jak jsem tam stála a čekala, tak mi brutálně začaly vibrovat nohy v botách na podpatku, až mi blesklo hlavou, teď se mi zvrtne noha a bude to vidět…

Nakonec, jako když luskne, jsem po znělce otevřela pusu a napětí ustalo. Hlava prostě nesmí dostat prostor. (směje se)

Při kterých rozhovorech jste zažila velmi perné momenty?

Zažívám je při rozhovorech, kde se dotýkám lidské duše nebo probírám věci, o nichž vím, že daného člověka nebo diváky zásadním způsobem ovlivňují. Stalo se mi to například, když vypukla kuřimská kauza (v roce 2007). Tehdy jsem měla malé miminko a i s kojením a pomocí rodiny zvládala částečně chodit do práce. Byla to pro mě příšerná škola zabývat se v takovém období týráním dětí.

S politiky jde o perné chvilky, když mám mnoho úkolů naráz - nejen se respondenta ptát na důležité věci, za které je zodpovědný, ale současně dodržovat zásady toho, aby nelhal nebo se nedotýkal hranice zákona. A hlavně aby zodpověděl mé dotazy. Když jim záměrně či nezáměrně uhýbá, je namístě ho vracet do kolejí.

Často se pak s hostem překřikujete, skáčete mu do řeči. Jde o jednu z nejčastějších výtek diváků, kteří s dotazovaným sympatizují a mají pocit, že jste jeho nepřítel. A když pak další den zpovídáte člověka v jiném politickém dresu, daný divák vám tleská.

Neumím si dost dobře vysvětlit, zda je to záležitost fyzična nebo jistých předsudků a stereotypů, ale mužům moderátorům projde víc než ženám. Těm nenapíšou „štěkáš tam jak pes“. Proč jsou moderátorky víc pod drobnohledem, na to hledám odpověď celou svou profesní kariéru.

Na čelných moderátorských pozicích jistě panuje i velká rivalita. Jakými vlastnostmi musí člověk disponovat, aby ho takové prostředí nesemlelo?

Na to nemám univerzální odpověď. Nikdy jsem nepocítila vyhoření, ale několikrát jsem s touto prací chtěla skončit nebo jsem zvažovala nabídky jít na druhý břeh ať už do politického PR, případně do komunikačních oddělení firem.

Nyní jsem ráda, že jsem to nikdy neudělala. Než jsem stihla vyhořet nebo se naštvat tak moc, že bych práskla dveřmi, život mi pokaždé něco naservíroval. Hodně mi v tomto směru pomohla dvě mateřství nebo roční cesta do Austrálie. Zkrátka přestávka.

Utřídila jsem si priority a řemeslo u mě vždycky vyhrálo nad jakýmkoli protivným šéfem nebo nesouladem s kolegy. Dovedu pochopit, že některým lidem vyhovuje sabatikl (volno od práce).

Novinařině se věnujete celý profesní život, do Československého rozhlasu jste nastoupila po střední škole v roce 1992. Uvažovala jste o takové dráze už dřív, během dospívání před sametovou revolucí?

O novinařině vyloženě ne. Už jako celkem mladá jsem nasávala informace, bavilo mě číst si články o světovém dění, kupříkladu v časopise 100+1 zahraniční zajímavost nebo Technickém magazínu, který odebíral můj dědeček.

Samu sebe jsem si představovala spíš jako expertku na mezinárodní vztahy. Měla jsem obrovskou touhu působit v zahraničí, moje vize se upínaly třeba k OSN. Koketovala jsem i s tím, že se zapojím do humanitárních misí a vyjedu ven. Uměla jsem francouzsky, a tak mě lákalo také UNESCO.

Nikdo nemohl vědět, že přijde revoluce, a dostat se za totality na Západ nebylo jen tak. Když jste tyto plány přednesla rodičům, co vám na ně řekli?

Studovala jsem všeobecné gymnázium a revoluce mě naštěstí zastihla už ve druháku - čili docela dost brzo na to, abych si rozmyslela, co dál. Pak mi zemřel tatínek a zůstala jsem sama s maminkou. A ta mě dost korigovala: nejdřív odmaturovat a teprve pak další věci.

Vybavuju si, že se v listopadu 89 docela bála, že situace bude identická se srpnem 68, který měla v živé paměti. Ředitelka našeho gymplu tehdy dokonce školním rozhlasem oznámila, že tanky už jsou na cestě a ať studenti zůstávají doma. Přely jsme se o to, jak často a kam chodit na demonstrace. Stejně jsme pak s vrstevníky vyrazili a nic se nám nestalo. Dnes jejímu strachu z pozice mámy rozumím.

Na práva ani politologii spojenou s francouzštinou, kam jste se po maturitě hlásila, vás napoprvé nevzali. Nakonec jste však ve svých třiceti letech magisterský diplom získala. Co vás k vysokoškolskému vzdělání pohánělo, byl to zaměstnavatel?

Zaměstnavatel mě do ničeho netlačil. Zachránilo mě, že se studia časem rozdělila na bakalářský a magisterský cyklus. Vždycky jsem si chtěla vysokou školu dodělat, z nabraných znalostí čerpám dodnes.

Studijní pobyty jste absolvovala v Sydney i v Paříži, procvičenou francouzštinu jste pak uplatnila v roce 1995 při moderování Her bez hranic. Tuto štaci jste v televizní vzpomínce označila za rozcestí ve své kariéře…

Byla jsem za tu příležitost šťastná, obnášela čtyři měsíce cestování po Evropě a potkávání rozmanitých lidí. V průběhu natáčení jsem se však upevnila v tom, že jsem zpravodajský typ, nikoli ten pro zábavní pořady. Když v sobě člověk zábavu nemá, nikoho moc nepobaví.

Působila jste a působíte výhradně v audiovizi. Tištěná nebo tenkrát začínající online média vás nikdy nelákala?

Nikdo mi v nich práci nenabízel,a vlastně ne, nikdy mě ani nepřitahovala. Odnedávna ale píšu glosy a to je docela legrace. Ráda bych v budoucnu napsala něco z mediálního prostředí.

Váš kolega Jakub Železný se před časem do beletrie pustil, loni vydal politicky laděnou novelu Kandidát z Oráčova…

Psát znamená mít na to hodně času. Třeba jednou, až v médiích nebudu, abych se nestřílela do vlastní nohy, bych sepsala v krátkém formátu vzpomínky nebo takzvaně historky z natáčení, když už budu mít odstup. My z televize jsme postižení rychlostí, tříděním informací a rychlým rozhodováním, samozřejmě také útržkovitostí. Obdivuju, že si někdo dokáže v klidu sednout a napsat román.

Tváří České televize jste už pětadvacet let. Jak se za tu dobu z vašeho pohledu veřejnoprávní instituce proměnila?

Jako velké plus beru, že se v mnoha ohledech moc nezměnila a dostává svým úkolům. Zpravodajství a publicistika si v maximální možné míře drží svou linii bez ohledu na aktuální politické vedení.

Nepociťujete změny ani při obměněném složení Rady ČT?

Absolutně ne a je to dobře. Jestli nějaké změny jsou, tak možná v jiných patrech. Mně do práce nikdo nezasahuje.

Máte dvě dcery, šestnáctiletou Julii a sedmiletou Olívii. V loňské knize Novinářky vaší bývalé kolegyně Lindy Bartošové jsem se dočetla, že české novinářky mají v průměru 0,6 dítěte. S dvěma dětmi tedy statistiky lehce nabouráváte. Zvažovala jste vzhledem k náročnosti svého povolání založení rodiny dlouho?

Vůbec ne. Klidně bych měla i tři děti. Nebránila bych se tomu mít první dřív než ve třiatřiceti letech, ale prostě to tak vyšlo, stejně tak s druhou dcerou. Vždycky jsem rodinu chtěla a neoddalovala bych ji kvůli práci.

Nedávno jste veřejně promluvila o zdravotních potížích své mladší dcery, která se narodila s atrézií jícnu (nevyvinutí orgánu, který se stává neprůchodným), což lékaři během těhotenství nezjistili. Prodělala pak několik operací a vývoj postupně dohnala. Co vás přimělo téma otevřít?

Do jejích sedmi let jsem o tom mlčela. Nejen při rozhovorech, ale i před užší veřejností, třeba pro pacientské publikace. Bála jsem se, vnímala to jako hodně intimní věc.

Hmatatelná hranice pro mě byla, když dcera mohla v šesti letech nastoupit do normální školy. Prožila jsem obrovskou radost, že se nám uzavřela náročná kapitola. V mých očích se tím pocitově osamostatnila. Sleduji skupinu rodičů s dětmi s podobnou vadou, která mi v počátcích dost pomohla, a co mi síly stačí, snažím se ostatním dávat naději.

Máte na mysli podpůrnou facebookovou skupinu, o které jste se mi zmínila už před rozhovorem?

Přesně tu, založily ji dvě maminky v době, kdy se mi Olívie narodila. Tehdy jsem netušila, co atrézie jícnu je, definici jsem hledala na Wikipedii a odborných serverech. Po návratu z porodnice jsem si myslela, že se bez přítomnosti lékařů zhroutím. V tomto směru cením úžasnou péči motolské nemocnice, na kterou jsem se kdykoli mohla obrátit pro radu.

Stejně si ale potřebujete promluvit s mámou, která má obdobnou zkušenost. Děti s atrézií jícnu jsou strašně dlouho odkázané na pravidelný stravovací režim, musí jíst ve tříhodinových intervalech, a pokud jim to nejde, krmí se sondou.

Olívie je teď na konci první třídy. Jak vše zvládá bez vašeho celodenního dohledu?

Zvládá to bravurně, ve škole je moc šťastná. A já mám radost, že umí číst a psát.

Dala vám tato zkušenost i něco kladného?

Totálně mě zpřítomnila. Hodně lidí si přítomný okamžik vysvětluje tak, že teď žije a nic jiného ho nezajímá. Já to tak nevnímám. Důležité je samozřejmě všechno, ale v tuto chvíli potřebuju být v harmonii. To jsem hodně trénovala a řekla bych, že mě tato záležitost vycvičila v tom, že nikoho, ani sebe, nehodnotím.

Je zapotřebí vidět věci v širších souvislostech. Naučila jsem se respektovat mnoho dění okolo dítěte, kterému jsem nerozuměla a musela ho přijmout, a tím se připravit na cokoliv. Umřelo mi ego. Všechno totiž mohlo dopadnout úplně jinak.