Moderátorka Barbora Černošková: Sport je vynikající průpravou do života

Naopak. Mám fotbal moc ráda. Když jsem ho v dětství a dospívání hrála pro zábavu v našem turistickém oddíle Orlík, tak jsem chytala, a protože jsme používali malé branky a já měla celkem široké rozpětí, šlo mi to dobře.

Na koukání mám fotbal kupodivu radši než hokej. Je sice o něco pomalejší, ale nevím proč, hrozně mě uklidňuje. Liga mistrů nebo reprezentační zápasy, to je něco pro mě. Úplná paráda! A co víc si můžu přát, když mám jako povinnost dívat se na zápas a psát si to do pracovní doby?

Můj muž má radši hokej, takže se přeme, ale když hraje reprezentace, tak samozřejmě vyhrává fotbal. Líbí se mi, že se hraje všude na světě, že vám stačí meruna a můžete kopat kdekoliv, ať jste chudý, nebo bohatý. Třeba hokej je přece jenom hra výlučnější. Musíte mít vybavení, zaplatit stadión. Na fotbal vlastně nepotřebujete ani boty.

Nejvíc fandím nároďáku, Liverpoolu, asi kvůli Beatles, a Juventusu, čímž mě kdysi nakazil kamarád. Jeden kolega je zase blázen do Ajaxu a já jsem to nadšení od něho trošku chytla. Mám doma mikinu všech tří klubů. Nejezdím fandit ven, ale ráda je nosím. Mikinu Ajaxu jsem si koupila v prvním těhotenství a až do porodu jsem v ní chodila. Je krásná, červenobílá.

Určitě ne. Vím, kde mám své limity. Zvlášť u fotbalu a hokeje je komentování velmi těžké, protože všichni v České republice těmto sportům rozumí. Musíte toho strašně moc vědět, abyste se posluchačům a divákům zavděčila.

Jsem klasický pasivní divák, který si sedne a kibicuje. Hodně lidí se mě ptá, jestli to není nějaká póza, že se dívám na fotbal, ale není, mě to prostě baví.

Naposledy jsem byla v roce 2006 na mistrovství světa v Německu. Pak už ne. Mám moc malé děti na to, abych mohla na delší dobu vypadnout, a ani není můj styl nechat je někomu na hlídání. A vzít je s sebou? To nepřichází v úvahu.

Obě holčičky máme zaplaťpánbůh tak živé, že jít s nimi do společnosti, kde se musejí dodržovat striktní pravidla, je problém, protože ze všeho udělají kůlničku na dříví. Nemůžu se ale ničemu divit, vždyť sama jsem živel a můj muž taky není zrovna submisivní typ.

Jednou za pár měsíců mám snahu rodinu vytáhnout ven a něco nového jim ukázat, ale pak zjistím, že jsou na to děti ještě malé, zvlášť Adriana, která má rok a půl, takže po ní nemůžete chtít nějakou trvalejší spolupráci.

Elenka byla podobná, do čtyř let si dělala, co chtěla, ale teď už se s ní člověk domluví. Jednou z našich posledních rodinných akcí byla účast na Běhu pro Paraple, kde jsme zvládli sto metrů, než se holky rozutekly.

Adrianka navíc odmítá sedět v kočárku, takže jsem matka, která sice táhne kočár, ale dítě cupitá vedle nebo ho držím na rukách. Proto mám tak vypracované svaly. Kočárek u nás slouží jako odkládací stanoviště pro piškoty, pitíčka a hračky.

S manželem jsme měli vizi, že budeme mít tři děti, ale teď jsme se dohodli na dvou, protože je to náročné, když oba pracujeme a nemáme poblíž nikoho z rodiny, kdo by nám pomohl. Před druhým dítětem jsme se ujišťovali, jestli to znovu jenom ve dvou dokážeme. Teď mám pochybnosti, zda bychom to zvládli i s tím třetím.

V poslední době už jsme byli tak unaveni, že jsme si sehnali paní na hlídání, která je spíš jako naše babička. I když jsme ji našli oficiálně přes agenturu, považujeme ji za dar z nebes. Chodí za námi jednou týdně na tři hodiny, když mám redaktorské porady.

Naštěstí v Praze žije aspoň Jirkův bratranec se skvělou manželkou, kteří mají děti stejně staré jako my. Když je nejhůř, vzájemně na sebe spoléháme.

Chodí cvičit do Sokola, protože si myslíme, že dát dítěti všeobecný základ ve sportu je to nejlepší. Pak ať si vybere sama. Myslím, že sport je vynikající průpravou do života. Probouzí ve vás vášeň a cílevědomost.

Nemám totiž ráda, když člověk tvrdí, že je mu něco jedno. To přece nemůže být pravda! Jedno je, když strčíte dvě lžičky do jogurtu a olíznete buď jednu, nebo druhou. Ale život není jedno.

Toužila jsem být úspěšnou sportovkyní a vyhrát mistrovství republiky. Říkala jsem si, že by bylo pěkné jet i na olympiádu. (smích) Můj sen reprezentovat se mi nakonec splnil na juniorských šampionátech Evropy a na mistrovství světa v Kolumbii. V osmnácti jsem ale skončila, protože se mi nelíbilo, jak se Český svaz plaveckých sportů postavil k nominaci na olympiádu v synchronizovaném plavání, kam měla jet moje starší sestra. Ozvala jsem se a oni mi to spočítali. Neumožnili mi jet na mistrovství Evropy, přestože jsem splnila limit.

Všechny sestry jsme začínaly se sportovní gymnastikou, jenže jsme najednou rychle vyrostly a nevešly se mezi bradla, tak jsme musely hledat alternativu. Na táboře jsme potkaly trenérky akvabel. Hned mě to uchvátilo.

Je paráda, když pod širým nebem vidíte krásnou sestavu, krásné plavky, na kterých se všechno třpytí. Navíc jsem narozená ve znamení Ryb, takže mně to naprosto vyhovuje. Nehledě na to, že plavání je sport, u kterého si skvěle vyčistíte hlavu. Ponoříte se a najednou neslyšíte nic. Jenom ticho a to, co si pustíte do hlavy.

Pod vodou mám výdrž, takže ticho si užívám docela dlouho. Osobní rekord mám asi šedesát metrů na jedno nadechnutí, ale to už je dlouho. Teď bych dala myslím tak pětadvacet a pak bych se musela hodně dlouho vydýchávat.

Manžel se mi směje, protože než vlezu do vody, trvá to dvacet minut. Stojím na břehu, máčím si kotníky, kolena a všichni, kteří tam rovnou hupnou, jsou ze mě na nervy. Já si ale užívám toho, že už tam nemusím skočit na písknutí.

Navíc je mi zima a v duchu si říkám větu, kterou jsem používala jako akvabela: Pane bože, vždyť to nemá ani pětadvacet! Většinou u toho vypadám, že neumím do pěti počítat, takže u bazénu se scházejí plavčíci, aby dali pozor na tu chuděru, co si přišla zaplavat. Působím k politování do okamžiku, než začnu plavat.

Ne, ale kamarádka má kurz vodního záchranářství, takže jsme si o tom několikrát povídaly. Nerada vidím, když člověk přeceňuje síly. Sama se nikdy nepouštím na otevřenou vodu a plavu podél břehu, abych nezpůsobovala zbytečné neštěstí. Nemám důvod hazardovat.

V práci a doma si adrenalinu užiju ažaž, takže nepotřebuju dělat blbosti. Nemám ani pochopení pro to, když ve vodě riskuje někdo jiný, zvlášť s alkoholem v krvi.

Nepociťovala jsem to, ale všiml si toho kamarád, když jsem se jednou na maturitu učila venku a měla na sobě dlouhé upnuté šaty. Tehdy mou postavu glosoval v tom smyslu, že jsem pěkně nabrala, když už nesportuju. Jsem z Moravy, holka krev a mlíko, tak mám zadek, no!

V civilu ho mám pořád, ale před kamerou, kam patří jedině spisovná čeština, si dávám pozor. Když si pak budu povídat s kamarádkou nebo pojedu domů, použiju hantec. Je pravda, že v zákulisí televize jím občas mluvím schválně, protože mě baví, jak to některé kolegy neskutečně vytáčí.

U synchronizovaného plavání se mi líbilo spojení tvrdé dřiny a elegance, to, že děláte věci, které jsou nesmírně technicky náročné, ale vy při nich musíte vypadat, že je to snadné. Velmi podobné je to při moderování Branek, bodů nebo přímého přenosu.

V režii se často dějí nečekané věci, kdy kolegové třeba křičí, že mají technický problém nebo se zpozdila reportáž, ať se tam dá něco jiného. V takových chvílích je pro moderátora obtížné se soustředit. Na konci se mi stává, že vylezu ven po strašlivém vnitřním výbuchu, kdy vím, že v režii to měli náročné, protože fotbal nebo hokej skončil později, a než reportáž dorazila, museli jsme míchat s bodovým scénářem.

Pak mi přijde esemeska od manžela, že to bylo zase super a že bylo poznat, že jsem měla klidné vysílání. Když turbulence v zákulisí nepozná ani můj muž, tak je to dobře odvedená práce.