Modelka Veronika Fašinová a herec Lukáš Hejlík aneb Láska z vlaku

Fašinová je v modelingu zavedenou značkou. Pohybuje se v něm od mládí. „Nikdy to ale nebylo to pravé, co bych rozhodně chtěla dělat, po čem jsem snila. Jsem dost uzavřená povaha. Jen máma si myslela, že na to mám, a začala zhruba od mých čtrnácti let posílat fotky po agenturách,“ vypráví štíhlá kráska vyrůstající v Olomouci.

Právě tam odchodila i první regionální přehlídky. Za jednu brala průměrně 500 korun, takové příjemné kapesné, shrnuje. Záhy si její krásné tváře a dokonalé postavy všimly velké agentury. Veronika začala za prací cestovat doslova po celém světě. Hodně se jí dařilo například v Japonsku.

„Tam mají slovanské holky rádi. Panenkovské obličeje jsou žádané, velké oči a pusa, malý nos, dlouhé vlasy,“ prozrazuje mimoděk své přednosti s tím, že za mořem v Číně zase bodují jihoamerické snědší typy.

Netají se ani tím, že byznys s krásou je hodně tvrdý. Dívky si musejí zvyknout, že porota hodnotí jen těla. Běžně padají hlášky: ta má křivé nohy, ta tlustá stehna, ta velké uši. Dotyčné se pak na konkurzu bez pardonů vyřazují. Přitom podobných hodnocení čeká na ženy za den i několik, záleží na tom, kolik která stihne castingů.

Také proto se Veronika do světa módy vrhla naplno až po maturitě. Tu považovala za nutnost. Ve 23 letech ji pak agentura poslala do Londýna. Psal se rok 2005. Práce sice měla dost, jenže životní náklady, včetně nájmů, jsou vysoké.

V prvních letech ve městě nad Temží tak přebývala v domě s dalšími jedenácti dívkami. „Nebylo to pro mě úplně jednoduché. Mám ráda svůj klid. Holky byly mladé. Často jsem za ně uklízela, myla nádobí, abych ten nepořádek kolem sebe přežila,“ líčí.

Ze spolubydlení ji dostala zakázka snů pro luxusní módní dům Céline. Hledali tehdy takzvanou fit modelku, jakési živé tělo, na niž se šijí jednotlivé kolekce slavné značky. Fašinová dostala práci za pár minut, po důkladném změření všech částí těla. Tak se na první pohled návrhářce Phoebe Philo líbila. Tělem Céline se stala poprvé v historii Češka.

Sama takový úspěch nečekala, na konkurz si skočila po obědě. V doprovodu sestry, která za ní do Londýna přijela na návštěvu. Úspěch společně oslavily. A ač se to nezdá, Veronice nastala tvrdá dřina.

V následujících čtyřech a půl letech stávala dlouhé hodiny nehnutě, na požádání sem tam zvedala ruku, jindy nohu, prošla se po místnosti. Sledovala tým lidí, kteří na jejím těle vytvářeli nové luxusní oděvy: šaty, košile, kalhoty i šály. Zkoumali přitom, jak se chovají ty a ty materiály, jak k sobě ladí barvy či pouze to, zda třásně správně plandají.

„Bylo to náročné. Moji kolegové se často do práce zabrali tak, že skoro nejedli. Musela jsem si prosadit přestávky, protože já mám hlad téměř pořád,“ prozrazuje. Po zvláště náročných směnách, končících hluboko v noci, chodívala domů s jedinou myšlenkou v hlavě: ať už na mě nikdo nesahá!

„Zvykla jsem si při pózování přepínat. Stoupla jsem si a začala myslet mimo jiné na to, co mám zrovna v lednici, co budu muset koupit. Opakovala jsem si zážitky z víkendu. Koukala jsem na lidi kolem sebe a přemýšlela o jejich koníčcích. Někdy jsem se do svého světa ponořila natolik, že jsem ani neslyšela pokyn, že se mám tak a tak pohnout,“ přiznává.

Na nezvyklou práci si nicméně brzy zvykla. Umožnila jí vytoužený vlastní pronájem bytu. Stačilo ujet 20 minut metrem z centra a byla doma, což je v Londýně opravdový luxus.

Stabilní příjem bohatě vyvážil i občasná, pro laika až kuriózní zranění Veroniky. Patřila k nim píchnutí špendlíkem nebo secvaknutí kůže s koženým rukávem bundy. „Stávalo se to. Zatnula jsem zuby. Přemluvila sama sebe, že hysterčit teda nebudu!“ popisuje už s úsměvem.

U Céline strávila Veronika čtyři a půl roku. Jelikož návrhářka Phoebe Philo žije v Londýně a zázemí firmy je naopak v Paříži, zhruba dvakrát týdně nasedal celý tým do vlaku směrem Francie. Vyráželi často v půl šesté ráno.

Dvouapůlhodinovou jízdu po kolejích modelka nezřídka prospala. Při pozdních návratech do Anglie naopak dost četla. Knihy, časopisy, noviny, prostě vše, co se jí dostalo do ruky nebo načetlo na obrazovce jejího iPadu. Jednoho dne tak narazila na text o jakémsi herci, Lukáši Hejlíkovi.

„Vážně jsem ho skoro neznala. Český společenský život mi roky unikal. Dodnes sleduji spíše svět anglických celebrit, jejich média. Jenže Lukáš mě okamžitě zaujal. Ne tím, jak vypadal a že působí dobře, ale tím, co říkal. Večer jsem si ho našla na Facebooku.

Poprvé jsem mu napsala 11. ledna 2013. Reagoval skoro hned,“ popisuje seznámení s životní láskou.

Po Veroničině prvním kroku si psali přesně 18 dnů. Pak se dohodli na schůzce. Známý herec zabalil nejnutnější a vyrazil z Prahy směr Londýn. První pusa padla 29. ledna na tamním letišti Gatwick.

„Mělo to tak být. Jsem s ním moc šťastná,“ říká o více než dvouletém vztahu Veronika. Během té doby se rozhodla, že už nechce trávit svůj čas jen v práci: pózovat v Céline do pozdního večera, stresovat se před přehlídkami – vlastně nežít soukromý život.

Dala výpověď ze zaměstnání, i z kdysi vysněného bytu. Zabalila oblečení, drahé kabelky Céline, které dostávala jako dárek za přehlídky, a přestěhovala se do Prahy. Nyní pomáhá partnerovi s organizací scénického čtení LiStOVáNí, při němž umělci objíždějí divadla, školy a na pódiích přehrávají vybrané knihy. Do projektu vstoupila jako vítaná administrativní síla. Už jen výjimečně přijímá zakázky z modelingové branže.

„Vždycky jsem věděla, že se z ciziny do Česka vrátím. Lukáš byl můj důvod, proč z Londýna odejít,“ shrnuje. To, že chodí se známým hercem, zjistila až po nějakém čase. Že o jeho popularitě nevěděla, považuje za výhodu. „Přistupovala jsem k němu jako k běžnému smrtelníkovi. Nenesla jsem si v sobě zátěž přečtených článků, které jsou často zavádějící,“ říká.

Společně hodně času tráví v kuchyni, jsou vyhlášenými gurmety. Dost surovin si pak vypěstují na chalupě v malé obci Říčky u Brna. Chovají tam ovce, jimž vloni společně udělali přístřešek. „Žijeme spolu, pracujeme, máme se rádi, chceme se brát. Datum po mně ale nechtějte. Až to bude, tak to bude,“ uzavírá nejúspěšnější česká fit modelka.